Jít loukou, p o m a l u , tiše našlapovat a sbírat do očí krásu jednoduchosti, objevovat smysl existence, dotýkat se vánku a plout s ním nad vlnící se trávou.
Být kočkou, číhající na zapadající slunce, omámenou vůněmi barvícími podvečer. Jen tak se položit pod stébla a čekat.
Mluvit se všemi lístky, naslouchat jejich příběhům a vplétat je do básní.
Marie Maderová, 1.10.2021