Ludmila Šenky

Na samém konci Kohoutova stojí firemní nápis: "Moje milá pila". Pakliže se domníváte, že v názvu majitel pily oznamuje abstinenci své ženy, hrubě se mýlíte. Jeho žena nikdy přes míru nepila. Ani nekouří tlusté havanské doutníky, jak z nekalé závisti o ní roztrušují někteří keramici pokleslé morálky a nehezké tvorby.

Liduška (které se taky někdy říká Ludmila Šenkyříková), se narodila v Gottwaldově, jak se zase říkalo dřívějšímu Zlínu. Již brzy poté jako nadané dítě studovala tu v Kroměříži, tu v Praze, až ji osud odvál až do dalekého Kohoutova, do vytouženého Keramického studia Jarmily Tyrnerové. Z počátku pracovala jako myčka, později jako keramička. Tam si na ni začal brousit zuby majitel pily a konec už znáte.

Pokud bychom hledali v psaném šprochu pravdy trochu, tak to bude fakt, že Valášek (tak se majitel pily jmenuje), že Valášek má milou, která je opravdu milá. A stejně milá je i její keramika. Je jednoduchá a funkční, řekl by jeden; naopak - má hloubku a přirozenost, na to druhý; líbí se mi potutelný smysl pro humor, řekne třetí a čtvrtý nevěřícně vrtí hlavou: je neuvěřitelné, kterak kousek vykroužené hlíny dokáže zobrazit čistotu duše hnětící tvořičky!

Tu krásu je však třeba vidět - dřív, než ji rozmlátí žárlivý manžel. Až budete stát v Liduščině keramické dílně ( Na samotě u lesa?), zajisté vás napadnou vlastní příměry - obzvláště, budete-li svírat lehounký hrníček v dlani. Ale pozor! Dotýkat se smíte pouze keramiky. Divý majitel pily číhá s brokovnicí za bukem!

                                                     text  Jaroslav Nečas

                                                     foto  Milan Bakeš