Keramička, restaurátorka, malířka… Eva Syslová ovládá nejedno řemeslo. Dnešní rozhovor bude o lásce ke starým mistrům, o tom, jak člověka může někdo ovlivnit navždy, a o tom, jak v dnešní době žít heslo Ora et labora.

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Jsem z rodiny, kde oba dědečci a jedna babička měli umělecké vlohy, zvláště v rodě tatínka se objevily - řezbář, sochař, fotograf, grafik, hrnčíři, malíři, restaurátoři, děda František měl také cit pro architekturu. Můj prapraděda byl řezbář a sochař a dělal výzdobu pro buchlovický zámek. Přes 10 let jsem pomáhala svému dědovi a tátovi při restaurování a postupně jsem si udělala i živnost na keramiku, kterou jsem vystudovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti v letech 1992–96.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ano, dělám keramiku na živnost, ale zároveň při ní také tvořím ručně škrabané portréty na pomníky, dělám kopie obrazů, občas něco nepamátkového zrestauruji a repliky plastik mi dělá tatínek a já je polychromuji. Takže většinou nevím, co dřív dělat.
Dříve jsem pracovala tak nějak průběžně celý den. Od doby, co mám děti a jsem s nimi doma, tak moc klidu a času přes den není a k práci se dostávám sporadicky, nejvíce až večer, když děti usnou.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Tvořím vlastně několika technikami keramiky – engobovanou, majolikovou, kameninovou a také keramiku zdobenou zlatem a barvami na třetí výpal. Takže toto spojení, tolik druhů plus další zakázky mimo keramiku a péče o děti mi zatím moc nedovolují dodávat mé výrobky včas, jak by si zákazníci přáli.

Keramika je fyzicky i časově hodně náročné řemeslo, takže jsem ráda, když mohu „odbíhat“ k malbě, kresbě, ke škrabaným portrétům do žuly, ke zlacení, k čisté práci a zase se vracet. Je to u mě koloběh, který má svá úskalí, ale vlastně mi vyhovuje.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Téměř vždy si nápady na keramiku nejdříve nakreslím na papír, pak přemýšlím, jak půjdou vymodelovat nebo vytočit na kruhu, přemýšlím, kde by mohl nastat problém apod. Kresby na majoliku si vždy předkresluji na papír a při samotném malování na keramiku mám tyto skicy před sebou, dívám se na ně a maluji už z volné ruky.

     

Mám v sobě mnoho nápadů v podstatě od dětství a ty si tak nějak plním, mnoho nápadů mám v průběhu let na papíře jako skicy, k těm se občas vracím a listuji jimi. Pak mi mnoho podnětů a nových nápadů dávají děti a dříve to byl můj dědeček, který mi nosil odlitky starých soch jako předlohy, nosil mi knihy o umění a byla jsem od narození obklopena nádherou starých mistrů, ať už doma nebo u dědy, u rodiny, to vše ve mně zanechalo něco, co mne nakonec vedlo k napodobování, přibližování se té kráse a tiché úctě před takovými velikány. A vedl mne k tomu zčásti i dědeček. Zjistila jsem, že mi děda otevřel oči a srdce pro gotiku, ranou renesanci a také lidové umění. Vím, že někteří lidé toto umění nemají rádi, nechápou ho, zdánlivě může působit naivně a jednoduše, ale já v něm nacházím mnoho krásy, umělecké dokonalosti a hluboké duchovnosti a pokory a opět znova a znova se musím v duchu sklánět před takovými starými mistry…

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Měla jsem – dědečka, akademického malíře a restaurátora Františka Sysla. Ten ovlivnil můj tvůrčí i osobní život. Byl silnou a poměrně známou osobností, velmi nadaný, tvůrčí, vzdělaný, pracovitý, charismatický, vlastenecký a zároveň velký bojovník za věc, nebál se jít do sporů, bojovat proti ničení a bourání památek apod. Byl nedoceněný a měl své velké obdivovatele i nepřátele. Byl i velmi kritický, protože byl tak nadaný a schopný, že na to měl právo. Jeho kritika mi na rozdíl od jiných pomáhala, svým způsobem mě hnala dopředu, k větší píli, k větší práci na sobě… Nikdy nejsem se svou tvorbou dostatečně spokojená, dar umění je dar od Boha, který mohu prohlubovat, ale myslím si, že má své hranice – na něco prostě nebudu mít nikdy, i kdybych se na hlavu stavěla. :) Například dědovi šlo vše od ruky, já měla a mám vždy vše vydřené. Děda František mne velmi podporoval a vlastně i tou samotnou skutečností, že prostě byl, někdy ani nemusel nic říct, stačilo, že se zajímal o to, co tvořím. Stále i po 6 letech se mi o tom těžce mluví… A při tvoření si neustále říkám: „Líbilo by se mu to?“
A tak nyní, když potřebuji poradit anebo slyšet kritický názor na svou tvorbu, ptám se svého tatínka nebo tety – restaurátorky a malířky Marie Dočekalové. A hlavně sama v sobě musím cítit, že to tak chci vytvořit a musí se mi to nějakým způsobit líbit. A pak jsou ještě druhy zakázek, které konzultuji přímo se zákazníkem.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Mám jich samozřejmě více, např. návraty, Svět středověku, letokruhy, Argilla Nostalgica, stephany, Venkovský styl

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Na poprvé mě napadlo Jezulátko v životní velikosti, protože jsem si přála něco takového zkusit, vytvořit keramické děťátko, sochu, „panenku“… A je to opět i propojení s portrétem – portréty vždy byly pro mne důležité, od mala mne zajímaly a fascinovaly.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Ano, své výrobky používám denně, denně pijeme, jíme z mého keramického nádobí a šperky, knoflíky nosím také velice často a pár sošek u nás také stojí po domě. Horší je to s restaurováním – tady už platí: „Kovářova kobyla…“ Ale občas vypomůže tatínek a zbytek mě čeká, až budou děti velké… A na stáří…

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
U mne celkem splývá volný čas s prací, neustále to mám propojené, navíc práce je i mým koníčkem, a k tomu péče o děti, domácnost, ale snažím se aspoň o nedělích nic netvořit a místo toho se začtu do rozečtených knih, podíváme se s dětmi na české pohádky nebo jdeme na procházku, na výlet. Snažím se řídit pravidlem Ora et labora (modli se a pracuj) a k tomu se snažím užívat si dětí, protože pro mě moc znamenají a čas příliš rychle ubíhá.

Jak vypadá váš ideální den?
Zatím není takový, s dětmi je každý den jiný a nikdy předem nevím, kolik práce ten den zvládnu udělat nebo jak vlastně bude den probíhat.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Jen na příští rok? Mám tolik plánů, tolik nápadů v hlavě i na papíru, že mám trochu obavy, jestli vše za život stihnu. Ale prozrazovat své plány zatím nechci. :)