Stejně jako dechberoucí restaurátorství, i výroba knih bývala kdysi váženým řemeslem, ba přímo uměním. Pro hltače inspirativních příběhů máme proto tento týden ještě jeden rukodělný kousek. Aneb co všechno vás čeká, když se rozhodnete dát kamarádovi opravdu nevšední dárek...

Určitě jste někdy někde při prohlídce hradu či zámku navštívili místní knihovnu a na stole tam ležela krásná tlustá kniha s nádherně zdobenými deskami. Gotická vazba je, dle mého soudu, jedna z nejkrásnějších. Už jenom proto, že pracuje nejen s papírem, ale i se dřevem, kůží, kovem, zlatem, drahými kameny a řadou dalších materiálů a využívá pestrou škálu řemeslných a uměleckých technik. Není divu, že i já jsem podlehl jejímu kouzlu. Oslava kamarádových 60. narozenin, to chce opravdu extra dárek. Je to jedinečná příležitost naučit se něco nového, takže jsem se pustil do své první knihy s gotickou vazbou.

Kniha se váže na tzv. vazy, což je vlastně konopný provaz. Jenže sehnat správný konopný provaz je dnes téměř nemožné. Soudím, že tradiční způsob oběšení na konopném laně je dnes na ústupu a chudáci kati a sebevrazi musí volit umělé náhražky. Já naštěstí našel klubo konopného provázku doma. Leč byl příliš tenký, aby se dal použít.
Nastudoval jsem proto způsob kroucení provazů ze 3 žil a potřebný provázek si vyrobil.
Samozřejmě, že se to neobešlo bez komplikací. Zasíťoval jsem při tom celou kuchyň a svázal sebe, svou milovanou saň a mám pocit, že v tom klubku bylo sem tam i nějaké to děcko. Ale nakonec jsme společnými silami nad motouzem zvítězili a na obrázku je výsledek našeho snažení.

Už při výrobě špagátu vyšlo najevo, že motouz je opravdu zdatný soupeř. Teď se navíc ukázalo, že není žádná sranda ho jen tak donutit k tomu, aby se nechal pokorně našít na hřbet knihy. Bylo třeba vymyslet a zkonstruovat knihařský stávek. Vypadá možná poněkud nevábně, nicméně svoji funkci splnil, a dodnes plní, bezezbytku. Motouz, napjatý na stavu, se přestal zmítat a šití šlo jedna radost.

Bohužel právě jen ta jedna. Velice záhy jsem zjistil, že vlastně nevím, jak na konci složky obrátit a jak přišít kapitálkový vaz. Popátral jsem v literatuře a na interfernetu, ale nikde jsem nenašel dostatečně jasný obrázek nebo popis, jak to vlastně je. Nakonec jsem vymyslel Havrošův kapitálkový šmodrchel. Nemám ani zbla tušení, jestli je to správně nebo ne, ale je to přišité a drží to. Co je fajn, je zapošití nitě v případě, že dospějete na její konec. Suše po krejčovsku jsem ji zapošil do vazu. Jelikož jsem toho víc ušil než svázal, přišlo mi tohle mnohem pohodlnější, než vázat uzlíky jako v případě jiného typu vazby.
Další problém, který byl jasný už od okamžiku, kdy jsem si skládal složky, je ten, že složky jsou příliš silné. Tisk probíhal ve dvou fázích. První půlka zpěvníku má 8-9 dvojlistů ve složce, a to je příliš mnoho. Dotisk už je lepší, ten jich má jen 6 a to je tak na horní hranici únosnosti. Jako ideální se, pro použitý papír, jeví složka se 4 dvojlisty. Konečně je to vidět i na obrázku. Spodní polovina bloku vyhlíží mnohem kompaktnějším dojmem než ta horní. Ale není to asi žádná trága. Sešité to je, drží to a chleba to nejí, tak co.

Knižní blok je ušitý a odstřižený ze stávku. Na řadě je příprava desek knihy. Sehnat tenkou dřevěnou destičku z masivu? Škoda mluvit. Obvolal jsem bratru desítku truhlářů a dozvěděl jsem se něco v tom smyslu, že jsem se zbláznil. To už se prostě nedělá, protože je to nepraktické. Kroutí se to, praská to a vůbec je s tím víc práce než užitku. Nakonec se jeden z nich uvolil, že by ty dvě desky, zvící tloušťky nějakých 5 mm a velikosti A4, vyrobil. Dokonce jsem si mohl vybrat dřevo - dub, buk, švestka, bříza, borovice, smrk, ... Zajásal jsem. Pak mi řekl cenu, já poděkoval a zavěsil. Cena za ty dva umrněné kousky dřeva mě spolehlivě zavedla do OBI. Nakonec překližka taky nevypadá tak strašně, no ne?

Když už ty desky jsou, jde to ráz na ráz. Navrtat dírky, žádný problém. Vrtáček a vrtačka je dneska standardním vybavením domácnosti. V nejhorším se dá použít i svidřík. Zase tolik těch děr není a svidřík je docela výkonný inštrument. Horší to bylo s prodlabáním drážek. Budu si muset nakoupit nějaká šikovná úzká dlátka. Teda jestli se dlátka se šířkou 3, 4 a 5 mm vůbec vyrábějí. Takhle jsem těch pár drážek pižlal zalamovacím nožem a mikrodlátky z modelářské sady asi 3 hodiny. Výsledek je, že desky zčervenaly studem, jak jsem při tom klel. Zničil jsem si totiž tři mikrodlátka a dva nožíky. Zřejmě to není stavěno na borovici, ale jen na balsu.

Vazy, respektive ta jejich část, která překukuje přes hřbet knihy, se rozpletou a pomocí jakéhosi přípravku se "rozčešou". Ten přípravek jsem marně hledal, kde se dalo, a nakonec jsem dospěl k názoru, že je to něco jako cidlina. Po rozpletení konců jsem jednotlivé prameny požmoulal v ruce, aby se uvolnila jednotlivá vlákna konopí, a pak přes hranu stěrky od SWIX klistru (ta má totiž jak hladkou, tak zubatou hranu) jsem konce motouzů "rozčesal".

Zkusmo jsem nasadil desky a přitom zjistil spoustu zajímavých drobností. Například, že rozčesané vazy sveřepě odmítají zalézt do připravených dírek v deskách. Kapitálkový vaz má tendenci sklouzávat z rohu desek. Navrtané dírky jsou sice dostatečně malé na to, aby jimi rozumně prolezl konec rozčesaného vazu, ale dostatečně velké, než aby motouz v dírce bezpečně držel. Ale po konzultaci s restauratérkou (starých knih a tisků, ... aby nedošlo k omylu) jsem zjistil, že existují různé fíglíky. Konce motouzů se naškrobí a pak je možné je v pohodě protlačit připravenými otvory. Motouzy se v dírách sichrují dřevěným kolíčkem. Růžek se malinko ubrousí a upraví tak, aby vaz držel přesně tam, kde držet má. Ale začíná to už trošku vypadat jako kniha! Posuďte sami.

Po sešití bloku se projevil další neblahý vliv příliš tlustých složek. Na horní části obrázku je dobře patrné, jak směrem ke středu složky vylézají dvojlisty ven. Rozdíly byly tak velké, že knihou prakticky nešlo listovat. Proto jsem se rozhodl blok "oříznout". Jelikož jsem šil velmi zodpovědně, nebýt téhle komplikace, nebylo ořízky vůbec třeba. Proto jsem rašplí a smirkem ořízku lehce, a zcela záměrně ne úplně, zahladil. Udělal jsem tak ještě před naklížením hřbetu v liché představě, že se jednotlivé složky při další manipulaci, klížení a kulacení hřbetu, mírně "rozjedou" a budou působit dojmem neoříznutého bloku. Ta představa se ukázala dočista zhůvěřilou. Výsledek je takový, že po prvním pokusu o zakulacení hřbetu je všechno úplně nakřivo a vypadá to přesně tak, jak to vypadat nemělo. Jako zmršená ořízka.

Po předchozích zkušenostech s vazbou knih jsem tentokrát při klížení hřbetu nepoužil žádné svěrky. Přidržoval jsem ho pouze rukama, abych hřbet zbytečně příliš nesmáčkl. A dobře jsem udělal. Vlastní naklížení a zahlazení hřbetu byla hračka. Jen jsem se nedokázal se svou milovanou saní shodnout na tom, zda klíh voní, nebo smrdí. Jako pravá hlava rodiny jsem nakonec rozhodl, že nadále bude klíh vonět a má žena, jako správný krk rodiny, nasměrovala jeho vůni do období, kdy se nevyskytuje doma. Kromě toho, že nám klíh umožnil rozvinout vzájemné manželsko-diplomatické dovednosti, připomněl mi mého dědu, se kterým jsem, jako úplně malý kluk, trávíval celé léto v dílně. Možná proto mi klíh voní.

Díky důkladné přípravě se hřbet nechal snadno zakulatit a nedošlo k žádným nežádoucím deformacím knižního bloku. Teda... snadno, až na výše zmíněné komplikace s ořízkou. Ale jak jsem zjistil, všechno chce cvik. Po třetí opravě je všechno skoro tak, jak jsem si to představoval. Důležitá je i správná síla pro sevření bloku v průběhu vlastního kulacení. Když si to utáhnete moc, jednotlivé složky se po sobě nechtějí posouvat a spíš než zakulacení hrozí poškození hřbetu. A naopak, příliš volný stisk znamená, že složky jsou děsně neposedné a i jen velmi lehké poklepání způsobí velkou deformaci, případně snadno vytvarujete místo pravidelného obloučku krásnou vrtuli. Důležitá je i jemná práce s kladívkem, dobrý odhad a rychlost. Navlhčený klih má tu správnou konzistenci jen po omezenou dobu. Když je člověk moc rychlý, nestačí správně povolit. Stejně tak docela snadno člověk prošvihne úsek, kdy to jde, a pak klofe do opětovně zatuhlého hřbětu a diví se, proč se to nehýbe.

Jak už jsem zmínil, existují různé fíglíky, které například umožňují provázek místo tahání tlačit. Stačí ho naškrobit! Takže před nasazením desek jsem si naškrobil konce vazů, abych je lépe mohl provlékat dírkami v deskách. Další drobné úpravy desek... sražení růžků, aby z nich nepadaly kapitálkové vazy, sražení vnitřních a vnějších hran desek ve hřbetu, aby lépe sedly na knižní blok, a kolíčky pro lepší upevnění vazů do otvorů v deskách.

Desky jsou konečně nasazeny. Provléknutí naškrobených vazů byla brnkačka. Pak zatupovat klíh do drážek a rozčesaných vazů. Chce to pěkně řídký klíh, aby měl člověk čas s ním pracovat a netuhl mu pod rukou. Nejprve jsem klížil z lícu a po zaschnutí i z rubu desek. Tam jsem, zároveň s naklížením špagátku, zatloukl do otvorů v deskách kolíčky. Po zatvrdnutí klihu jsem přečnívající části kolíčků a konce vazů jednoduše uřezal nožem a desky jsem přebrousil. Byl jsem však upozorněn, že každá nerovnost na deskách se následně promítne do koženého potahu hřbetu. Proto přišel na řadu Dřevokitt a veškeré nerovnosti v deskách jsem vytmelil. Tedy nejen drážky, ve kterých jsou uložené vazy, ale i všechny případné vady a rýhy na zbytku desek. Teď už jen počkat do zítřka, až tmel pořádně vytvrdne. Celé desky před potažením hřbetu kůží vybrousím do hladka, aby se později daly vyleštit voskem.

Páni... vůbec jsem netušil, že to bude vypadat tak úžasně!!! Ale vezměme to pěkně popořadě. Zpočátku se potažení hřbetu jevilo jednoduše. Ale to jen do okamžiku, kdy jsem kůži důkladně promazal škrobem. V tu chvíli jakoby ožila a její umístění na polotovar knihy rázem získalo charakter válečného dobrodružství. Po kratším zápase jsem nad onou záludnou hmotou přeci jen zvítězil a umístil ji na příslušné místo. No nazdar! To je hrůza!! Přechod mezi kůží a dřevem vypadá, jako když ch...píp... pes. Tak mi nezbývá, než nerovný okraj odříznout. A je to! Teď ještě kůži honem svázat, aby se nemohla ani pohnout. Je třeba omotat knihu na správných místech motouzem, aby kůže dokonale přilnula k deskám i hřbětu knihy a aby nikde nezůstala vzduchová bublina. Jediné, z čeho jsem nervózní, jestli bude škrob dostatečným lepidlem a jestli se mi kůže v budoucnu nezačne odlepovat.

Mé obavy, že by snad kůže na deskách nedržela, se ukázaly zbytečné. Po proschnutí škrobu do druhého dne drží potah na knize jako helvétská víra. Já hlupák starý, hlava děravá! Berlu mrazilku jsem nechal doma! (Pardon, to je jiný příběh.) Jelikož nejsem příliš zvyklý fotit, začal jsem motouz rozmotávat, aniž bych pořídil obrázek. Uvědomil jsem si to ovšem včas, takže obrázek zamotané knihy přeci jen vznikl. Takže teď už zbývá jen založit a přilepit potah k přídeští, odříznout přebytečné kousky kůže a obšít kapitálkové vazy koženou nití. Už teď kniha vypadá úchvatně a co teprve, až bude vygravírovaný titul a desky ozdobené mosazným kováním!!!

Původně jsem myslel, že si nechám kování vyřezat vodním paprskem. Jenže pak zvítězila má přirozená lenost a lakota. Musel bych popojet autem až do Kunratic a vypláznout nějakých x set Kč za řezání. A tak jsem strávil tvořivý víkend s nůžkami na plech a lupénkovou pilkou. Ve výsledku jsem se nekřesťansky nadřel, ale kování je vystříhané, vyřezané a začištěné, jsou vytvořené panty na přezkách k zavírání knihy a všechno připravené k vrtání děr pro hřeby. Také jsem si vzpomněl na jednu bezva fintu. Papírovou šablonku kování jsem si disperzí přilepil k plechu a pak podle ní rovnou vyřezával. V dávných dobách jsem tak přenášel vzory pro vyřezávání na různá prkénka a překližky. Jenže z mosazného plechu se šablonka při řezání uvolnila a odpadla. Ale stačí ji obkreslit lihovým fixem, resp. CD markerem. Má to několik výhod... velice snadno se obkreslí tvar přilepené šablony. Mnohem líp, než obtahovat papír rýsovací jehlou nebo i jen nepřilepený papír tužkou. Po zaschnutí lepidla papírová šablonka odpadne a vlastní řezání probíhá dle kresby. Lihovka se při práci nemaže, ale po vyřezání se lehce odstraní technickým lihem. A musím se pochválit... podařilo se mi zlomit jen jeden jediný plátek, což je velmi solidní výkon.

Zase jsem drobátko popošoupnul práce na kování. Už je naprosto jasné, jak bude vypadat okování rohů a střed zadních desek. Také je celkem jasno, jak budou vypadat a fungovat přezky pro zavírání knihy. Ty čekají už jen na dokončení gravírování, abych mohl přesně změřit "tloušťku" knihy a podle toho přezky dotvarovat. Poslední otevřená záležitost je dozdobení titulní strany desek "fousy s klepadlem". Co to má být a jak to bude vypadat, to si budete muset ještě chvilku počkat, protože sám netuším, jak se mi podaří tento, vskutku husarský, kousek realizovat. Také neustále přemítám, jestli kování důkladně vybrousit a vyleštit do zrcadlového lesku, nebo je nechat s "patinou", tedy mírně zašlé a drobátko poškrábané.
Strašlivě mě zdržuje nedostatečné vybavení nástroji a pomůckami. Chybí mi řada různých pasířských kleštiček, kladívek, svěráčků, vrtáčků, ... Obyčejné nástroje totiž mají velice tvrdé kovové části (zvláště pak čelisti kleští a svěráku) a při úpravách nehezky poškozují povrchovou úpravu jednotlivých dílů či jejich částí.

Tak se mi vrátila kniha s laserem gravírovaným titulem. Jak vypadá titulní strana, zatím neuvidíte. Stále není dokončená část kování zvaná "fousy s klepadlem", a proto se musíte spokojit s pohledem na poslední stranu desek a detail zavírání knihy. Kamarád mi slíbil přes víkend vyrobit polotovary pro klepadlo, takže po neděli se můžete těšit na výsledek!

A je to tady!!! Velké finále! Kniha je definitivně hotova! Celé sobotní odpoledne se mi kamarád pekloval se soustružením "klepadel" z mosazného pájecího drátu o průměru 3,2 mm. Byla to strašlivá piplačka. Stačilo docela malinko... a cink... někde se něco ulomilo, ohnulo či jinak nenávratně pochroumalo a mohlo se začít od začátku. Kamarád byl do poslední chvíle velmi skeptický a stále sveřepě odmítal uvěřit, že to klapne. Celkem se mu nedivím. Musím se přiznat, že i já měl, sem tam, slabší chvilku a propadal jsem panice a beznaději. Třeba, když nešel ten drátek vytvarovat, jak jsem si představoval, nebo když se nechtěla smáčet pájka a já pořád pájel a pájel a ono nic. Ale nakonec jsme zvítězili a výsledek je vskutku velkolepý!

A velkolepý byl i pohled na starého, otrlého, a větry hospodských větráků ošlehaného trampa, když rozbalil balík s narozeninovým dárkem. Sledovat, jak pomaličku jihne a jak mu dojetí žene slzy do očí... Věřte mi, to byla ta nejkrásnější odměna, jakou jsem kdy za svou práci dostal :-)

 

Na Fleru se pohybuje řada lidí, kteří se díky svému řemeslnému umu a znalostem dostali k velmi nevšední výrobě. Chceme vám pomocí jejich vlastního vyprávění ukázat, s čím se při ní potkávají a s jakými překážkami se musí umět vypořádat.
Máte také podobný zajímavý příběh? Pošlete nám ho ke zveřejnění!