Dlouhovlásky pozor! Na profilu Hany Kalistové alias Hani najdete spoustu překrásných spon do vlasů. Různé materiály, různé techniky a nejen spony, ale i brože nebo náušnice a k tomu 3 děti… Hanka toho zvládá dost. V dnešním rozhovoru se dozvíte třeba to, jak se z holčičky s dvojkou z výtvarky stala vystudovaná učitelka tohoto nádherného oboru.

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostala k tvoření?
Můj první výtvarný projekt, na který si živě pamatuji a který byl náležitě oceněn, byl z oboru ryteckého. U babičky na nové fasádě jsem vytvořila nádherné hieroglyfy a libovala si, jak krásně do hloubky se mi podařilo je vyrýt. Další vzpomínka na mé výtvarné snažení také patří do oblasti tvrdého střetu s dospělým světem. Živě si pamatuji na pohlavek, který jsem inkasovala od učitelky v první třídě za to, že „temperové barvy vždy mícháme!“ A to v situaci, kdy jsem nádherné syté barvy z kelímků přenášela přímo na své dílo. Teď bych jí nejraději věnovala encyklopedii moderního umění, aby se mohla pokochat. Takový Pollock by ji mohl naprosto rozvášnit. Jediná dvojka, která tehdy kazila přehled bičů na vysvědčení, byla právě z výtvarky. Pevně věřím, že dnes je podobných učitelů už jen poskrovnu. A velmi fandím alternativnímu školství.

Ani ne tak z pomsty dané učitelce, jako spíše z niterné potřeby, jsem vystudovala výtvarnou výchovu (ještě s francouzštinou) na pedagogické fakultě a následně si doplnila aprobaci o psychopedii. Zatímco francouzština pro mě zůstala velkým koníčkem, ostatní obory jsem proměnila ve své zaměstnání. Nejprve jako vychovatelka v dílně s pracovní terapií pro lidi s kombinovanými vadami, kde jsem prožila několik sice náročných, ale krásných a inspirativních let.
Později, v průběhu mateřských dovolených, jsem vedla různé výtvarné akce v rámci mateřských center či zájmových kroužků.
Mateřskou dovolenou jsem prožila třikrát. Třetí, a myslím, že už poslední, stále ještě prožívám. Třikrát jsem mohla obdivovat úžasné a inspirativní dětské kresby. Nyní, když děti trochu povyrostly, občas společně vymyslíme nějaký zajímavý nebo bláznivý tvořivý projekt. Naposledy jsem holkám omotala nohy igeliťáky, nalila do pekáčů akrylové barvy a nechala je pošlapat staré dveře. Stačilo už jen lehce dotvořit ručičkami a štětci a mořská pláž byla na světě. Podobným stylem mi děti také udělaly úžasné dveře s Monetovským motivem. Stačilo patřičná místa vykrýt lepicí páskou a nechat děti řádit. Jen tu barvu jsem z nich pak smývala několik dní.

Bydlíme na Pecce. Je to malebné východočeské městečko v podhradí, máme v něm i svou cukrárnu. Firma KREDUM CZ je také naším podnikem. Peckovské náměstí je specifické tím, že bydlíte v domě na náměstí a zároveň máte za domem velikou zahradu plnou zeleně a stromů. Teče tam potok a můžete zde chovat třeba ovce. To se mi moc líbí.

 

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Momentálně jsem profesionální matka tří velmi temperamentních dětí (2, 9 a 12 let). Výroba spon a šperků je mi často balzámem na nervy. Jsou to minuty, maximálně čtvrthodiny, které si ukrádám mezi vařením, uklízením, praním, hraním si s dvouletou dcerkou, dojížděním na kroužky, rovnáním sporů starších dětí a likvidováním katastrof po nich.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Svých oblíbených technik mám několik a ráda je kombinuji. Na Fleru jsem začínala s malovanými tričky, které jsem brzy vyměnila za spony zdobené drátovaným motivem. Od nich už nebylo daleko k wire-wrappingu. Je to časově náročná technika, kdy se splétají a omotávají různě silné dráty a drátky z různých materiálů. Já nejvíce používám nerez, černý žíhaný drát nebo měď. Pracuji také s tepáním, pájením a cínováním. Kov doplňuji polodrahokamy. Poslední dobou jsem začala kombinovat kov se dřevem. Hlavně měď je v tomto spojení podle mě úžasná.
Dalším mým velkým koníčkem je malování. Dřevěné spony mi někdy slouží jako malé malířské plátno. Klasické obrazy maluji spíše na přání nebo jako dárek pro přátele.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Ideálně takto: ztišení, napojení, inspirace, práce sama, radost z výsledku. A dík těm neviditelným rukám, které mě vedly.
Často ale takto: (Pedagogové prominou…)
Tichý hlas inspirace mě volá k drátům. Před očima vidím hrubý nárys šperku. Pokud se to povede, bude to paráda! To nutkání je opravdu silné, pouštím se do práce a…
„Mamíííí, co budééém dělat?“ „Chvilku si kresli, pak si něco zahrajeme, jo?“
…Pár kliček z drátů, nápady se jen rojí…
„Mamíííí, mám hlad“ (Otvírám jogurt.)
…Další dvě, tři kličky, hlas inspirace neutichá…
„Mamíííí, mám bobek…“ (Jdu na to.)
…Jedna drátovaná spirálka…
„Béééé… Mamííííííííí…!“
Umlčím hlas inspirace, odložím dráty, jdu pofoukat bebíčko a zahrát si s malou Člověče, nezlob se.

  

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Z výrobku musím mít především dobrý pocit já sama. Pokud tomu tak není, upravuji jej tak dlouho, dokud s ním nejsem zcela spokojená.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Nejtěžší otázka… Mám jich mnoho. A hodně ráda na Fleru nakupuji. Nedokážu jich vypíchnout jen několik.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Je to jak s těmi oblíbenými tvůrci. Každý z mých výrobků je originální a jedinečný. Nevím, jakému bych měla dát přednost.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Momentálně jsem spíše kovářova kobyla. A to dvojnásobná. Poprvé vzhledem k manželovu zaměstnání a podruhé kvůli kratšímu sestřihu vlasů. V poslední době jsem udělala tlustou čáru za některými věcmi z minulosti a s tím přišla i touha nechat se ostříhat. Mé oblíbené spony však čekají v šuplíku, až vlasy opět dorostou.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Volný čas? No, nebudu si nic nalhávat – volného času příliš nemám. A naplňuji ho právě tím tvořením. V sezóně také prací na zahradě. Spojení s přírodou mě neskutečně nabíjí, stejně jako výtvarné tvoření. Občas si večer zajdu zacvičit jógu. Miluju přírodu, moře, skály, les. A také milé rozhovory s přáteli.

Jak vypadá váš ideální den?
Ideálnímu dni předchází ideální noc. Totiž taková obyčejná prosněná noc bez běhání kolem naší nejmladší. A končí večerem, kdy si mohu hrdě říci – dnes jsem vše zvládla v naprosté pohodě a s nadhledem. Neujely mi nervy při dětských tahanicích a hádkách. Téměř pubertální synek s komplikovanou povahou, podle kterého je celý svět černý a špatný, měl poměrně dobrou náladu, netřískal dveřmi, neházel věcmi a dokonce se na mě usmíval. Vzhledem k jeho pyromanskému období jsem nemusela hasit hořící byt či ho alespoň pořádně větrat od spálených zápachů všeho druhu. Dvouletá dcerka, která právě prožívá období vzdoru, na vztekání dnes tak nějak pozapomněla. Rozbila maximálně jednu skleničku a nevylila si láhev medu na hlavu. Zapomněla na to, že knoflíky trouby se nádherně otáčejí směrem na maximum. A to v okamžiku, kdy dopékám koláč. Takže hurá – opět žádný smrádek v bytě. A ta druhá dcera, skoro již slečna, si dokázala při tom všem udržet veselou náladu a ještě jsem s ní stačila sdílet nějaké to důležité holčičí tajemství. Manžel přišel z práce skvěle naladěn s kytičkou pro mě. A dokonce mi během dne zbyla chvíle pokročit na novém šperku či obraze. Blikající vykřičník je potom už jen třešničkou na dortu.
Upřímně, takový den, kdy bych byla jen sama se sebou u moře či jinde v krásné čisté neporušené přírodě, by nebyl vůbec k zahození.
Učím se ale děkovat vesmíru za každý den. I za ten méně povedený. Protože všechny zážitky, nejen ty příjemné, nás mohou někam posunout.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
V září mi bude končit plný rodičovský pracovní úvazek (opravdu žádná dovolená) a malá Miriam půjde do školky. A upřímně se docela těším, že budu mít více prostoru věnovat se také dalším projektům vedle projektu „děti“. Jaké projekty to budou? Zatím si o nich tiše sním…