články

Hračky se vrací do života: kuchyň "A co ještě?"

Tahle kuchyňka v rozměru 1:12 (pro představu - hospodyně pro tuto kuchyňku by měla dorůst maximálně 15 centimetrů) se zdála být na první pohled nenápadnou. Byla taková ošumělá, lehce naprasklá, špinavá, připlesnivělá, postrádala některé úchytky a jedny ze zasunovacích dvířek. Nebyla v nějakém totálním rozkladu - spíš bych ji přirovnala k vyhořelé unavené úřednici s mastným květákem na hlavě, ruce vytahané od igelitek s nákupem, semtam chybějícím zubem a vikslajvantovou zástěrkou. Rozhodně se po ní nikdo neotočí - a když už, tak jen s krajním soucitem. 

Hned jsem přemýšlela o tom, jakou kočku by bylo možné z ní udělat. První na řadě byla ale fáze rozkladu. Rozmontování, odlakování, čištění, broušení. Původní úchytky byly z dřevěných korálků - podařilo se mi sehnat stejnou velikost, barvu bylo ale třeba změnit ze žluté na červenou. Změnit barvu čehokoliv je ale ten nejmenší problém.

Připlesnivělá naprasklá zadní stěna byla odeslána do minulosti a nahradila ji nová, čisťoučká z překližky.

Poté, co jsem kuchyňku znovu sestavila, stloukla a slepila, přemýšlela jsem o úpravě vnitřku tak, aby byl praktický a pěkně sloužil. Připravila jsem si úchyty a nové poličky a hezky jsem zařídila vnitřek - bohužel dřív, než jsem vrátila na své místo dvířka. Osudnou chybu jsem si ale velice rychle uvědomila a mohla jsem si z plných plic vynadat a poučit se náležitě do budoucna. Krucipísek! Dveře se přece otáčí, mají zadní hranu a ta hrana potvora drhla o ty moje nové úhledné poličky tak, že dvířka nebylo možné zavřít. Co s tím? Buď vnitřní poličky radikálně zmenšit, nebo jenom v nich vyříznout prostor pro pohyb dveří. Rozhodla jsem se pro vyříznutí prostoru pro dvířka - poličky už tak byly malinké a chtěla jsem, aby se do nich aspoň něco vešlo. 

Když nastal čas nátěru odrbané úřednice, zvažovala jsem, jestli se vrátit k původní kombinaci krémová-zelenkavá-modrošedá s červenými úchytkami. Mám slabost spíš pro jednodušší kombinace, někdy méně udělá více. A čím více jsem nad ní přemýšlela, tím spíš jsem se klonila k jednodušší variantě bílá-zelenkavá-červené úchytky. 

Bílá je bílá, zelenkavou jsem si ale musela umíchat sama. Sklenička od marmelády posloužila jako základna pro bílou a domačkávala jsem do ní tubu sytě zelené akrylové barvy tak dlouho, dokud míchaný odstín nebyl potěchou pro mé oko. Natírání mám opravdu ráda, práce je vidět a těší mě, jak se nábyteček stává veselejším. Jedna vrstvička za druhou, dokud nedosáhnu dokonalosti. 

Když už její fasáda byla hotová, původní unavený vzhled nahradil jemný šaramantní make-up a zbývalo doplnit všechny úchytky. Natřela jsem nové korálky načerveno a zjistila, že nemám k dispozici tak malinkaté hřebíčky, abych je k dvířkům přitloukla, aniž bych je prorazila skrz. Nezbylo, než se přizpůsobit. Uštípnout hřebík na správnou délku a brousit a brousit a brousit, dokud neměl novou špičku. Voilá, s trochou úsilí to nakonec vyšlo. Úřednice získala nové zuby - a stala se z ní femme fatale vhodná do recepce nadnárodní korporace. 

Původní zašupovací dvířka k vystavenému porcelánu byla ke kuchyňce jenom jedna z plastu, místo úchytky jenom vyražený kulatý otvor. Z čeho udělat nová? Plexi bylo na ně moc tlusté. Plastové desky na cokoliv byly příliš tenké. Hledala jsem a hledala, z čeho, z čeho sakra... A při výrobě večeře mě trknul pohled na plastové víčko od Lučiny. Co kdybych zkusila dvířka z nich? Vejde se to do těch kolejniček? Dvě vedle sebe, aby s nimi šlo šoupat? A jsou dost tvrdá, aby z kolejniček nevypadávala? BINGO. Vyšlo to.

Dva korálky jsem ještě nalakovala, zabrousila jim plošinku a vyrobila úchytky k dvířkům. Z recepční nadnárodní korporace se vyklubala přímo manželka ředitele nadnárodní korporace. Ta, kterou si pořídil, aby ladila s jeho novým Lamborghini pořízeným v rámci krize středního věku. 

Ale nějak mi to bylo málo. Co ještě k ní doplnit, když je tak maličká?

Podařilo se mi sehnat plechová kamínka, která k ní velikostně skvěle popasovala.

Kamínka, kredenc... pořád mi to bylo málo.

Manželka ředitele stále volala: "Co ještě??....".

Mezi mým sesbíraným nábytečkem byly tři židličky správné velikosti. Sedátka dřevěná, kostra plastová, červená, pěkně ladila k těm korálkovým úchytkám. Neměla bych s tak pěknou dřevěnou kuchyňkou kombinovat plast, ale design těch židliček byl takový křehký, subtilní a něžný, a tak nějak se mi k té kuchyňce prostě líbily. Natřela jsem sedačky nabílo a přiložila je k už hotové dvojici. Docela pěkně to sedlo. 

Co ještě chybí? Stůl. Stůl je základ. Ani kousek mé sbírky ale neseděl ani ke kuchyňce, ani k židličkám. Co teď? Nezbylo než hrábnout do krabice se zbytky překližek, lišt, špachtliček a různých dřevěných kousků "na pak". Zkusila jsem smontovat stolek na míru. Jak se podařil, zvažte sami. 

Kuchyňka už nabrala pěkné podoby, ale stále ještě mi bušila ve spáncích otázka "Co ještě? Ještě něco!".

Chtělo by to pokojíček.

Nikdy jsem to nedělala, ale kdo nic nezkusí, nic se nenaučí. Abych napoprvé nenadělala zbytečnou škodu, zvolila jsem si rozměr pokojíčku zhruba v rozměrech normální čtvrtky formátu A4. Nařezala jsem si na svém kávovém stolku překližky, slepila jsem je a stloukla dohromady pokojíček. Natřela jsem ho nabílo - ale bylo to takové - studené, neosobní. Co ještě přidělat, aby se to trošku pozvedlo?

Pomohly samolepicí fólie. Strávila jsem pěkné odpoledne v hobbymarketu a po dlouhém vybírání jsem si našla podlahu a omyvatelný nátěr zdi místo kachliček, aby to pěkně ladilo dohromady. Provedla jsem lepení, začištění horní hrany lištičkou a nastěhovala dovnitř nábyteček. Všechno se tam vešlo, ale pořád to nebylo ono. Pořád to nebyl pokojíček. Chtělo by to něco, co dělá pokojíček pokojíčkem...

...Okno! Dřevěný rámeček na vypínač měl pěkný rozměr do domečku - byl tedy natřen správnou barvou, našla jsem výhled z okna do zeleně a plexisklo do rámečku. V krabičce "na pak" jsem našla ještě komponenty na garnýž a okenní parapet. Zbytek vánoční látky s odstíny zelené, bílé a červené posloužil jako lajntuch nad okénko. Pokojíček se stal rázem útulným. Ale byl malý, tuze malý....

Co ještě? Co tak ještě zkusit šalamounské řešení prostoru, aby se s kuchyňkou dalo pěkně hrát?

Jedné noci (přes den to bohužel nějak nejde, nápady se mi klubou v hlavě většinou před usnutím) mě napadlo vyrobit k pokojíčku víčko - a co když se to víčko položí před kuchyňku? Co když bude pěkně navazovat na design podlahy? Plocha kuchyňky se zvětší na dvojnásobek, může tam být jídelní stůl a židle. Člověk si pohraje a když skončí, zastrčí stůl a židličky do pokojíčku, přiklopí víko a pokojíček si uklidí do knihovničky, aby byl doma ordnung.

Pokojíček jsem pochopitelně ještě musela postavit na sokl, aby se výška podlahy shodovala s výškou podlahy vyrobené z víka. 

Ale co ještě chybí, aby pokojík i s nábytečkem ožil??

Jídlo! A tak ke kuchyňce přikládám kovové kastrolky s jídlem, které pasují ke kamínkům. V kastrolkách je polévka s játrovými knedlíčky, eintopf z brambor a masa, dušená zelenina a slanina s vejcem. V kredenci je porcelánová sada - konvice, konvička na mléko s mléčkem a čtyři šálky černé kávy. Součástí jsou i 4 prázdné porcelánové talíře k čajovo-kávové sadě. Na ty by byly vhodné nějaké pěkné zákusky, které také přikládám. Do kredence patří i miska s pečivem, s máslem, sklenice medu, kompot, lahvinka vína a nějaké skleničky s nápoji. Ještě přidávám dvě misky s polévkou, mísu s ovocem a do šuplíku příbory. 

Jídlo a nádobí tedy máme. Ale co ještě nějakou pěknou tečku, takovou malou tečičku...

Funkci závěrečné tečky vyhrál košíček na dřevo ke kamnům.

A jak jsem tak pročítala blog, abych ho zbavila případných hrubek a stylistických chyb, přišla jsem na to, že v tomto blogu mám hodně, ale opravdu hodně zdrobnělin. Jenže ono je to všechno fakt prťavé! Pro 15centimetrové trpaslíky.

Znáte-li nějaké takové miniaturní bezdomovce, tady mají své místo k životu. :-)

Komentáře

Vložení komentáře: Pro přístup k této funkci se prosím přihlaste nebo se nejprve zaregistrujte.
Provozovatel jako správce osobních údajů zpracovává na tomto webu cookies potřebné pro fungování webových stránek a pro analytické účely. Více informací. Souhlasím