Jak se chtěl červík přestěhovat

Od Markéta Stříteská v kategorii Handmade Life | 5.9.2021

Nový školní rok s sebou přináší nové začátky a nová předsevzetí, která se netýkají hubnutí nebo nalezení lásky, jako ta novoroční, ale spíš dětských slibů dobrých známek a poctivého plnění domácích úkolů. Ale co podzimní víkendy? Ty nejsou k učení, holenku, ty jsou k odpočinku! :) A kde lépe načerpat nové síly než procházkou v lese a třeba na houbách. Houbová je i naše nová pohádka od Markéty, na které se svými ilustracemi opět podíleli Fler tvůrci z klubu Pohádková ilustrace. A zvládli to, i když byli rozběhaní po světě :)

♥ Dětem přejeme krásný nový školní rok, hodně dobrých známek a nových vědomostí a nám všem pak hlavně hodně zdraví a podzim bez karantén a lockdownů. ♥

napsala Markéta Jungová

Byla neděle po obědě a houbičkové městečko ztichlo odpoledním spánkem. Rozprostíralo se v lese na úpatí velkého dubového pařezu porostlého mechem. Bylo dobře skryto v kapradí, takže ho žádní lidští sběrači hub nemohli snadno objevit. Houbičky obývali malí červíci, v kapradí žili různí broučci a mezi kořeny bydlel starý pan Škvor. Bylo to klidné město, zvlášť v neděli. To všichni červíci bezstarostně odpočívali uvnitř houbiček nebo se vyhřívali na sluníčku na svých mechových zahrádkách.

Někteří červíci bydleli v hříbkách a jiní v křemenáčích. Jedině červík Vašík bydlel ve staré a vysušené babce. Hezčí houbička už na něj nezbyla. Ale on byl rád, že má střechu nad hlavou. A doma se mu líbilo. Však svůj babkový domeček udržoval pěkně v čistotě. Každou sobotu odklízel z kloboučku spadané jehličí a vymetal ho i ze zahrádky. Také pozaléval čtyřlístky, co mu rostly za domem.

Ilustrace od MARTINA-ART

Všichni ostatní červíci také v sobotu pracovali na svých houbičkových domečkách a zahrádkách. Myli okna, prášili koberce, odklízeli spadané jehličí z houbičkových kloboučků nebo pleli zahrádku.

Ilustrace od Anomis

Ale dneska byla neděle a v neděli se nedělá. To se má odpočívat, chodit na procházky a navštěvovat kamarády. Jenže k Vašíkovi nikdo na návštěvu chodit nechtěl. Vašík ostatní červíky často zval, ale oni mu říkali, že přijdou, až si pořídí hezčí domeček, hříbkový nebo křemenáčový. Červík Hugo se mu dokonce posmíval: „Ha, ha, Vašík bydlí v babce, ve staré, vysušené babce. Podívejte se, jak je děravá a stojí nakřivo. Určitě mu do ní zatéká voda, když prší.“ „To není pravda,“ ohradil se Vašík. „Všechny díry jsou vyspravené a doma mám sucho. Jen se pojďte podívat, kamarádi.“ Ale oni nešli. „Co bychom u tebe dělali? Ještě na nás ta tvoje babka spadne. Pořiď si lepší dům a my přijdeme.“ Vašík byl z toho smutný. Nevěděl, kde má nový dům hledat. Široko, daleko byly všechny houbičky už obsazené a nové ne a ne vyrůst. A tak Vašík chodil na návštěvy k ostatním červíkům, ale oni k němu nikdy nešli. Raději se před ním vychloubali, jak velký má jejich dům klobouček a kolik má pater a že mají i kamna s komínem a také střešní okno, kudy mohou pozorovat hvězdy na noční obloze. To se ví, že jim Vašík i trochu záviděl.

Ilustrace od Faunia Design

Jednoho rána ho probudilo padání velkých dešťových kapek na klobouček jeho babkového domečku. Hbitě vyskočil z postýlky a otevřel dveře. „Pršííí!“ zvolal radostně. „To určitě porostou houby.“

Ilustrace od marketa.jungova

Vašík se schoval do své babky a napjatě čekal, až přestane pršet. Pak vyběhl na zahrádku a opravdu, přímo vedle jeho babkového domečku se ze země klubal zvláštní houbový klobouček. Takový Vašík nikdy dřív neviděl. Byl červený a měl bílé puntíky. Vašík se nemohl dočkat, až houbička vyroste.

Ilustrace od e-zaba

Po dešti houby rostou naštěstí rychle, takže hned na druhý den byla celá venku. Vašíkovi se moc líbil červený klobouček, ale ještě krásnější byla její bílá nožička, protože měla krajkovou sukýnku. To je nádhera, pomyslel si, a díval se na ni s rozzářenýma očima. I ostatní červíci si už té nové houbičky všimli. „Koukněte, co vyrostlo Vašíkovi přímo na zahrádce,“ říkali jeden druhému a všichni se přišli podívat blíž. Vašík měl radost, že bude mít konečně také krásný domeček a že do něj bude zvát své červíkové kamarády.

Ilustrace od ZuTicha

Dal se tedy rychle do práce. Nejdříve vzal žebřík, vylezl na červený klobouček a začal ho čistit. Pečlivě vykartáčoval každý bílý puntík. Pak omyl houbičky nožičku a načechral sukýnku, aby měl domeček ještě krásnější.

Ilustrace od VeronikaArt

Když mu po této práci pořádně vyhladovělo, dal se do kousání. Musel udělat houbičce do nožičky otvor na dveře a velký prostor uvnitř, ve kterém bude bydlet.

Poprvé si vzal veliké sousto, ale ani ho ještě celé nedokousal a už ho se zkřivenou pusou vyplivnul. Houbička byla hořká. Červíkovi vůbec nechutnala. „Co ty seš za ošklivou houbičku?“ podivil se nahlas. A hned se mu udělalo špatně. Tak moc ho bolelo bříško, že nemohl vůbec pracovat. Červíci to viděli a nevěděli, co mají dělat. „Vašíku, co ti je?“ ptali se. Ale Vašík se jen schoulil do klubíčka a naříkal. „Achich ouvej, achich ouvej. To mě bolí bříško. To je bolest.“

Šel kolem starý, moudrý pan Škvor a slyšel, jak červík naříká. Když uviděl nakousanou červenou houbičku a Vašíka, jak se drží za bříško, bylo mu hned jasné, co se stalo. Vašíkovi houbička vůbec nesedla. Je známo, že červíkům jedovaté houby nevadí a klidně si do nich prokousávají cestičky, ale tato muchomůrka měla asi jed hodně silný. Pan Škvor začal rychle jednat. Stočil do kornoutu list od jetele a přinesl v něm Vašíkovi chladnou vodu. Pobídl ho k pití a ten vodičku hltal plnými doušky, až ji celou vypil. Pan Škvor mu zatím dával dobré zdravotní rady.

Když tě trápí bolest hlavy, pomůže ti ticho, klid.

Když tě bolí všechny zuby, stačí obklad přiložit.

Když tě souží horečka, tak se musíš vypotit.

Když tě svírá bolest bříška, radno vodu pohltit.

Než pan Škvor dořekl svoje lékařské rozumy, jed se ve Vašíkově těle zředil a Vašíkovi se ulevilo. „Máš štěstí, že jsi houbičku hned vyplivnul. Mohlo být hůř.“ Pan Škvor nakázal všem červíkům, aby nikdy nejedli červené houbičky s bílými puntíky. A pro jistotu důrazně dodal: „Ani zelené, modré nebo fialové houbičky nikdy nejezte. A vůbec, nejezte nic, co neznáte.“ Červíci kývali, že tomu rozumí, a pan Škvor si šel zase po svých.

Ilustrace od Nedělní malířka

Červíci si ještě prohlíželi Vašíkovu novou muchomůrku a Hugo se Vašíkovi před ostatními začal zase posmívat: „Ha, ha! Bydlí ve staré, vysušené babce a na zahradě mu vyrostla jedovatá houba. To je smolař ten náš Vašík. Ha, ha!“ A nikdo ho pořád nechtěl navštěvovat.

A tak si Vašík zvykl a kamarády už nezval. Ale chodil s nimi na nedělní procházky. Jednou, když byl krásný den, všichni červíci si vyšli ke studánce, aby se trochu osvěžili. U vody dováděli tak dlouho, dokud sluníčko nezalezlo za stromy a červíkům začala být zima. Vydali se zpátky do svého houbičkového městečka. Šli rychle, aby se zahřáli. Už z dálky viděli jejich kapradí. Ale počkat! Vašík se zastavil. Hugo se zastavil. A všichni červíci se také zastavili. Něco bylo jinak. Viděli polámané kapradí a pana Škvora, jak jim běží naproti. Dali se také do běhu. „Co se stalo s kapradím? A kde jsou naše houbičkové domečky?“ volali a měli zmatené výrazy ve tvářích. Pan Škvor vypadal vyděšeně. „Byli tu lidé a vaše houbičky si odnesli v košíku. Snažil jsem se s nimi bojovat. Jednoho jsem kousnul do palce, ale on mě chtěl zašlápnout. Tak jsem se musel schovat. Pak už jsem jen viděl, jak berou jednu houbičku po druhé a bylo jim úplně jedno, že v nich někdo bydlí,“ líčil pan Škvor tu hroznou událost. Červíci byli jako opaření. „To je nadělení! Kam teď složíme hlavu před deštěm a ranní rosou?“ Červíci opatrně vstoupili mezi kapradí, aby si prohlédli tu zkázu. A v tom to uviděli. Po jejich houbičkách zbyly jen díry v zemi. Všechny krásné hříbky a křemenáče byly pryč.

Ale moment! Vašíkova stará babka a jeho muchomůrka stály nedotčené uprostřed bývalého městečka. Vašík se zaradoval. „Podívejte, kamarádi. Moje houbičky jsou jako dřív.“ A samou radostí se k nim rozeběhl. Otevřel dvířka od své babky a dýchlo na něj teplo domova. „Pojďte všichni ke mně, ať se zahřejete.“ Červíci se podívali jeden na druhého a tvářili se trochu rozpačitě. „Vždyť jsme na tebe byli takoví oškliví, když jsi nás zval do svého domečku. Jak bychom k tobě mohli jít teď?“ zarazil se Hugo. „Byli jste na mě oškliví, ale já vám to odpouštím. Vždyť jsme kamarádi a kamarádi si musí v takových chvílích pomáhat. Pojďte všichni ke mně, já vám dám horký čaj ze smrkových jehliček. A bude nám zase dobře.“ Červíci vstoupili do Vašíkova babkového domečku a viděli, že tam má krásně čisto, sucho a teplo. Popili smrkový čaj a už přemýšleli, jak se sem všichni na noc složí. Ale kde je dobrá vůle, tam jde všechno. Starší a zimomřivější červíci zůstali u Vašíka v babce a ti mladší si ustlali venku pod muchomůrkou. Ze strany o ni opřeli listí z kapradí proti větru a bylo jim krásně.

Ilustrace od e-zaba

Takto pospolu žili několik dní a týdnů, než vyrostlo dost nových houbiček pro každého červíka. Vašíkovi se červíci od té doby už neposmívali a vždy po nedělní vycházce k němu chodili na horký čaj z mladých smrkových jehliček.