Když jsem byla malá, vůbec jsem nechápala scénu z filmu pro pamětníky "Dovolená s Andělem", kde na podnikové rekreaci sedí v lehátku u jezera paní a plete svetr. Kolem ní dovádějí a koupou se ostatní rekreanti. "Jak může mít náladu dělat u vody ruční práce?" říkala jsem si tehdy. Rok se s rokem sešel, a už tomu rozumím. Svetry sice nepletu, ale i u té vody se vždycky ráda po koupání do nějaké kreativní činnosti pustím. A moc mě těší, že v tom nejsem sama, jak jsme před nedávnem díky Fler klubu Sysli zjistili!

V pondělí jste si tady v MAGu mohli přečíst super článek o novodobých nomádech, kteří jezdí po světě a pracují na cestách (VANLIFE aneb novodobí nomádi). Tak se pojďte podívat, kde a jak strávili letošní léto členové klubu Sysli! a jak přitom vyráběli. Stojí to za to :)

pandass

Cestujeme docela často, hlavně za rodinou. Obvykle jsem v roli spolujezdce a moc toho během jízdy neudělám. Spíš přemýšlím, vymýšlím. Respektive, tak tomu bylo donedávna. Plstění se za jízdy dělat nedá (tedy dá, ale dost to bolí :-)) a většina našich silnic není ani moc vhodná na šití korálků. Navíc poslední dva roky už nejezdím na sedadle spolujezdce, ale vzadu se synem. V našem autíčku se už dopředu prostě nevejdu :)

Ale objevila jsem háčkování, a tak mohu aspoň chvílemi pokračovat i po cestě. Ještě větší zábava je pozorovat lidi okolo, když vytáhnu své tvoření někde na veřejnosti :-). A protože letošní léto se neslo ve znamení Čech, posílám pozdrav z Francisovy turbíny na Lipně.

 

EDA 007 

Nemám ráda dlouhé cestování, a tak trávím letní dny na chatě nedaleko Brna. Na mé tvoření toho moc nepotřebuji, stačí mi malý kufřík, a pokud jsem obklopena přírodou, je mi dobře.

Nesmí však zafoukat vítr... :-))

 

U Marty a Marie

Letošní prázdniny jsem strávila především stěhováním z Prahy na venkov. Bylo to náročné a na tvoření nebylo moc času a hlavně prostoru.

V novém bytě ještě nemáme vše vybalené a zařízené, ale kreativní činnost je pro mě nezbytná součást dne, díky které relaxuji a zvládám každodenní stresové situace, které přináší práce a vztahy. Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Určitě to není pravda a lidi, kteří si vyhořením prošli, by to považovali za dost troufalé rčení. Ale přesto je stěhování opravdu náročné. Člověk vezme do rukou každou věc, kterou vlastní a na kterou třeba už roky nesáhnul, a zamýšlí se nad tím, zda ji opravdu potřebuje. U poloviny věcí zjistí, že by se bez nich mohl klidně obejít. Ale přece člověk nevyhodí polovinu věcí, co má! Jaká úleva nakonec je, když se něčeho opravdu vzdá a třeba to nabídne lidem kolem sebe...

Věci nás zatěžují, aniž si to uvědomujeme. Do nového bytu jsme v první fázi nastěhovali jen to, co denně nepoužíváme a  ještě jsme měsíc bydleli v bytě starém. Měli jsme u sebe jen věci denní potřeby, pár kusů nábytku a spoustu životního prostoru. Ta volnost pohybu, kterou jsme tím získali, byla osvobozující. Když jsme nakonec vše přestěhovali do nového bytu a začali tam se všemi těmi věcmi bydlet, tak se nám zase trochu přitížilo. Ale věřím, že až vše najde své místo a bude to uspořádané, tak i my získáme zase harmonii.

Už jsem to ale nemohla vydržet a nápady, které se v mé hlavě rodí, stěhování nestěhování, jsem musela převést v realitu. Proto jsem si ukradla chvíli času a při západu slunce na naší nové terásce, kde je v současné době prostoru nejvíc, jsem vyrobila první vánoční ozdoby, které nabídnu svým zákazníkům na Fleru. Přikládám foto z mé chvilky radosti. Už se těším, až bude zahrádka oplocená a plná květin a plodů, a já budu moci tvořit, fotit a relaxovat venku na čerstvém vzduchu... :)

 

3 kavky

Bývaly doby, kdy jsem šila panenky a jinou havěť (v ruce všude) a neustále jsem je vozila s sebou. Celkem dvakrát jsem si vzala ruční lemování patchworkové deky s sebou na hřiště, poprvé synek spadl do jedné z asi dvou studánek s pitnou vodou v Praze a skončilo to šitím čela na Bulovce, podruhé dcera špatně seskočila z gabionové zídky a pak se tři měsíce belhala. Stroj jsem si párkrát vezla na chalupu, ale už jsem z toho vyrostla.

Na státem placené dovolené jsem už téměř čtrnáct let, takže když jedu někam na výlet mimo svůj běžný akční rádius, sbírám inspiraci, dívám se po barvách, lidech, krajině. Sem tam nakoupím nějaký materiál a téměř vždy s sebou vezu alespoň něco malého na vyfocení.

Letos jsem byla na severu, v Reykjavíku a na Rejvíze. Takže tady jsem vyfotila moře:

a tady hřbitov v Jeseníkách

...a tady jsou kavky v celé své kráse v nové sukni ušité speciálně na islandskou expedici z pěti metrů viskózo-hedvábné směsi `a 500 korun metr. Praktické, což?

 

eMart

Na cestách spíš sbírám inspiraci, než tvořím, protože prostoru k tvoření v našem rekreačním obydlí na kolech moc není. Na cestách totiž žijeme v mírně prodlouženém Fordu Focusu a na tvorbu není ani prostor, ani čas. Po krátké noci rychlá snídaně, umýt nádobí, ustlat a jedem dál...

Tuze mě ale lákalo zkusit "sluneční tisk" na látky, což se v paneláku moc nedá. Využila jsem tedy dary z naší zahrady a návod z Občasníku Jany. D a byla jsem fascinovaná! Vzniklo pár kusů látek různých barev, z některých můžete najít výrobky na mém Flerpultu (tady a tady).

 

Pil.

Čím jsem starší, tím je pro mě i okolí nejlepší zůstat doma nebo na chalupě. Nerada cestuji. Ve vlaku se bojím, že mi ukradnou tašky, v autobuse mám málo místa, autem je to sice pohodlné, ale zase musíme zastavovat na skoro každé pumpě, protože se mi chce. Rady o lesíku si nechte, protože za 1. dálnice a za 2. kdybych si přidřepla, už nevstanu.

Každý to máme jinak.

Nesnáším balení. Všechno musím mít náhradní a ještě do třetice pro jistotu, určitě se totiž hned prvním jídlem ušpiním tak, že to bude ostuda.

Nesnáším vybalování, protože to všechno náhradní a pro jistotu zase musím vyprat a uložit.

A to triko jsem si nepokapala.

Ale ze všeho nejdůležitější je fakt, že jsem na všech cestách prostě nesnesitelná. Pro sebe i okolí. Proč? Jenom mně donesou jídlo, které jsem si neobjednala a čekám na něho celou věčnost. Paní v pokladně mi neodpoví na pozdrav, zaplacené kafe s mlékem s sebou mi dají bez mléka, průvodce mluví potichu a jen s těmi, co stojí hned u něho. Zvířata v zoo nejsou vidět, stojíme v koloně a mně se chce, mám hlad, nic s sebou nemáme k jídlu a v jediné hospodě široko daleko nevaří. V bistru došly bagety, z rozhledny vidím jen mlhu, květiny odkvetly, motýli budou až příští rok, voda je moc teplá, stezka je z příkrého kopce, parkoviště moc do kopce, bolí mě koleno a v žádném obchodě obrovského nákupáku nemají moji velikost.

Jo a můj muž nemá svatozář. A jestli by si ji po dovolené se mnou zasloužil? Musím ještě dlouze přemýšlet.

Nedivím se Kocouru Mikešovi. Po skončení putování s cirkusem Kludský si v Hrusicích vybudoval nový dům a nazval ho Zlatým domovem.

Má pravdu.

Zlatý domov!

PS: Jasně, všechny tyhle trampoty jsou malichernosti. Hlavně, že jsme zdraví!

PS1: Jasně, že jsme letos cestovali, pracovně, za vzděláním i odpočinkově: Velké Losiny, Praha, Lidice, Terezín, Liberec, Jaroměř, Hradec Králové atd.

PS3: Foto je z mé nové dílny na chalupě, kterou mi věnoval můj muž k výročí. Dílna je ze zádveří, takže teď musíme chodit dovnitř kotelnou nebo balkonem. Asi má svatozář.

 

aSnilek

Cestujeme často a nejradši kempujeme, takže když začne letní sezóna, sedneme do našeho obytného auta a jede se. A protože se mi v roli spolujezdce honí hlavou spousta „tvůrčích“ nápadů, které když si hned nezapíšu, upadnou v zapomnění, začala jsem všude s sebou vozit zápisník. Důvěrně mu říkám „ruďas“. Je totiž celý červený. To abych ho hned viděla, když ho narychlo někde odložím. Taky je neskutečně praktický. Má dvě záložky, poutko na tužku a místo linek tečky, takže do něj můžu dobře kreslit i různé náčrtky mých budoucích výtvorů. Taky jsem si, jako správný sysel, pořídila hned tři tyto „ruďase“. Co kdyby, až ho popíšu, už takový nebyl k sehnání :o)

Při cestování tedy moc netvořím, ale hlavně píšu. Ostatně i tento text vznikal za jízdy. Nicméně nějaké ty jednodušší komponenty si vždycky přibalím. Náramky pak vznikají třeba na pláži.

A taky s sebou beru šperky hotové, abych si je nafotila. Mimochodem, ten oblázek na náramku se vlastně po roce vrátil na místo, kde byl nalezen.

 

HelaF

Ráda při letních cestách využívám vlak. A ve vlaku ráda vyšívám, od vyšívání zvedám oči a pozoruji krajinu za oknem. Občas se se mnou dá nějaká žena do řeči s dotazy na vyšívání, že vyšívala její babička, jak by to ráda uměla apod...

 

Ateliér Na Tvrzi

Jelikož patřím k těm šťastným a coby dílnu jsem si zabrala celou, fakt velkou, podkrovní místnost v domě, tak syslím jako divá... ale z nějakých záhadných důvodů se místnost zmenšuje :-) Musela jsem zahájit recyklační proces a snažím se ty nasyslené skvosty zpracovávat... přece nevyhodím zbytky úžasných lnů z Ateliéru terej, perleťové knoflíčky po všech babičkách v okolí, motouzy, vlny, bavlnky... a to v garáži čeká můj milovaný tkalcovský stav Pařík na renovaci... a s ním asi sto cívek a kilometry osnovních nití.

Co se týká cestování, tak letos jsme dojeli pouze na chatu. Na rozdíl od mé dílny je úplně maličká a rodina mi povolila si s sebou vzít jen jeden šicí stroj a jednu tašku s materiálem (samozřejmě jsem si nabalila tu největší, co jsem našla).

Takže za deštivé dovolené na horách jsem sešívala zbytečky pidi látek a dcera je většinou dozdobila ručními výšivkami.

Poslední fotka je loňská... dcera Josefínka vyšívá všude, kde to jde... třeba v kavárně... hlavně, ať nejsou prostoje :-)

 

Sepetra

Doma tvořím ponejvíce po večerech ve své velké posteli v malé pracovně, jsem obklopena korálky a usínám mezi nimi i na nich.

Na dovolenou si beru vždy jen část, ale spaní na korálkách se opakuje i v cizích (rozuměj apartmánových) postelích.

Letos jsme díky rodičům byli v Řecku, asi jako jediní návštěvníci, takže slunce, klid, stín pod olivovníkem a o děti se staralo moře nebo příbuzní. Vzala jsem si s sebou hlavně lehkou plsť, aby se nám to vešlo do letadla. Kromě plstěných broží a nového náramku jsem pobyt u moře využila k nasyslení nádherných oblázků, kterých tam bylo všude plno, na rozdíl od mušlí, takže ty jsem brala taky jako velkou vzácnost a vezla jsem toho zpátky několik kilo... :)

 

My jsme letos víceméně doma, vyrážíme na jednodenní výlety. Tak si beru věci do auta a šiju v ruce. Manžel už si zvyknul a ani se nebojí, že ho bodnu jehlou. ;)

 

Etomatelier

Takhle "dovolenkuji" již několik let :), stávek na krosienky si zavěsím na větve nebo co je k mání, když nedokončím práci na jednom místě, jednoduše celé stočím i s tyčkami a pak na novém místě zase pověsím.

Letos jsem si spojila dovolenou trhy + kultura, na fotce je stoletý stav Pařík v Táboře (na trzích učím tkát děti i dospělé, největší zájem mají muži :-)), který hodíme na střechu (zahrádku) auta a tradá...

 

většinou s sebou na cesty vozím několik kg fotovýbavy a nechtějte vědět, kolik jsem nasyslila záběrů. Teď už jsem přibrala i různé barvičky a tužky a cestovní deníky a občas se mi poštěstí je i použít :-).

 

DančaK

Technologie výroby mých výtvorů má čtyři fáze: plstění, strojové vyšívání, ruční výšivka a závěrečné šití. První a třetí fáze jsou "neelektrické", tudíž proveditelné kdekoli. Na dovolenou jsem schopná zapomenout zabalit cokoliv, jen rouno a bavlnky mají své místo v kufru jisté.

Na chalupě je po ránu klid a čas na plstění. Všichni spí, jen já si lebedím za poslechu Českého rozhlasu Dvojky.

Do hor a k vodě už ale z prostorových důvodů beru jen to vyšívání...

 

Tak takto Sysli! kreativně využívají prázdniny.

Jsem přesvědčená, že se do našich děl promítla atmosféra místa a nálady, kde vznikaly, a že se tak i vy, naši zákazníci, budete s našimi výtvory cítit pořád jako na dovolené...  :)

 

 

Úvodní foto: DančaK