Jak se včelka ztratila z úlu
Už je to venku veselejší. Příroda se probouzí a včelky jen před pár dny poprvé vylezly z úlů za světlem a teplem. Pořádně prozkoumají letošní jarní svět, a když se ukážou za našimi okny, můžeme se jich alespoň zeptat, co je kde nového a jak to vypadá v sousedním okrese. :) A ony nám asi poradí, ať jíme hodně medu, že pak budeme zdraví a budeme moct zase vesele běhat po světě.
Jak jste už asi poznali, nová pohádka od Markéty s krásnými ilustracemi Fler tvůrců z klubu Pohádková ilustrace nám tentokrát přiblíží včelí svět a vlije do našich srdcí trochu radosti, barev lučních květin a vůně sladkého medu.
♥ Přejeme vám krásnou první březnovou neděli s pohádkou, a především hodně zdraví vám i všem, na kterých vám záleží. ♥
Jak se včelka ztratila z úlu
napsala Markéta Jungová
Na rozhraní mezi hlubokým lesem a loukou stál různobarevný včelí úl. Bydlelo v něm veliké množství včeliček, že by je ani dospělý člověk sám nespočítal. V zimě z úlu nevytáhly ani sosáček. Byly pěkně zalezlé uvnitř a dělaly všechno pro to, aby v úle udržely teplo. Třely se o sebe křidélky a tiskly se jedna na druhou. K jídlu měly sladký med, kterého si vyrobily velkou zásobu. Tak jim bylo v úle teplo celou zimu, i když venku mrzlo, až praštilo.
Včelí matka se ukrývá uprostřed všech včeliček, které ji zahřívají. Potřebuje totiž nejvíc tepla, aby mohla naklást vajíčka, ze kterých se vylíhnou larvy. Z larviček se stanou kukly a z kukliček se na svět vyklubají malé včeličky.
Ilustrace od VeronikaArt
Včelička Anička se vyklubala právě včera. Už se na to moc těšila, protože v kukle jí bylo těsno a nic neviděla. Zato v úle se jí moc líbilo! Všechno tam bylo krásně medové a měla tam svoji šestihrannou buňku, ve které spinkala. A když poprvé ochutnala sladký med, myslela si, že nic lepšího na světě není. Moc jí chutnal a byla od něj často celá upatlaná. Ostatní malé včeličky měly také každá svoji buňku. A všechny ty buňky vypadaly úplně stejně, byly z vosku a krásně voněly.
Starší včely učily nově vyklubané včelky všemu, co potřebovaly vědět, až vyletí poprvé z úlu na louku. To se ví, že se na to moc těšily! „Kdy už bude jaro? A kdy už vykvete luční kvítí? A kdy už budu moct vyletět z úlu?“ pořád dokola se nedočkavě ptala včelička Anička. „Neboj se, však se dočkáš. Buď trpělivá,“ odpověděly jí starší včely.
Ilustrace od ZuTicha
A skutečně. Anička se dočkala. Jaro přišlo a venku bylo tepleji. Na louce se zazelenala tráva a k zelené se brzy přidaly i ostatní barvy, jaké jen mohou květiny mít. Kopretiny, zvonky, chrpy, jetele, smolničky a všechny luční rostliny rozevřely své květy a vábily včelky na voňavý pyl. A ony pilně, den co den vylétaly na louku, sbíraly pyl z květin a nosily ho do úlu.
Malé včelky musely nejprve všude létat s dospělými včelami a jen se dívat. Včely je učily poznávat květiny a ukazovaly jim, jak se sbírá pyl. Pořád je hlídaly a okřikovaly, aby letěly pomalu a dívaly se na cestu. Měly o ně totiž strach, aby se jim nic nestalo. A to nebyla pro včeličky moc velká zábava. Proto se nemohly dočkat toho okamžiku, kdy budou moci poprvé samy vyletět z úlu.
Ilustrace od Anomis
Ten den tu byl právě dnes. Včeličky dostaly krásné košíčky na pyl a mohly vyletět. „Buďte opatrné a lítejte jen kolem úlu. Držte se pohromadě a stále se dívejte kolem sebe, ať se neztratíte,“ naléhaly starší včely. Včeličky pokývaly hlavičkami, zamávaly včelám a odletěly na louku. Letěly pohromadě a některé se raději držely v letu za ručičky, aby se neztratily.
Ale Anička byla hodně zvídavá a nebojácná včelka. Byla tak natěšená, že už nemyslela na nic jiného, než jak se bude prohánět mezi květinami. Byla to pro ni učiněná nádhera. Poprvé mohla poznávat svět úplně sama a mohla všechno prozkoumat, když už ji nikdo nehlídal. Odpojila se tedy od ostatních včeliček a letěla si po svém.
A nevěděla, kam se má dívat dřív. Všechny kytičky byly nádherné! Anička se nemohla rozhodnout, do které z nich zaletí nejdříve, aby nasbírala svůj první, opravdový pylový prášek.
Ilustrace od MARTINA-ART
V tom v dálce uviděla nádherný, fialový zvonek. „Jééé, zvonku, ty budeš mít určitě ten nejchutnější pyl,“ jásavě vykřikla a letěla rovnou k němu. Neohlížela se doleva ani doprava a těšila se, až si do něj zaleze a namlsá se.
Když přilétla blíž, viděla, že zvonek je ještě krásnější než z dálky. Nesměle si sedla na okraj kalíšku a začala se rozhlížet kolem sebe. Ve zvonku se zdálo, že je všechno fialové. Anička viděla fialově i svoji vlastní ruku, jak sluníčko prosvítalo skrze fialový květ zvonku. Anička se při tom náramně bavila. Když se osmělila a zalezla ještě hlouběji, dostala se až k pylu. Dlouho neváhala a ochutnala. To byla dobrota! Hned ho trochu nabrala do košíčku. Ještě jednou sama ochutnala a začala vylézat ven.
Sotva se dostala na denní světlo, už zahlédla další krásnou květinku. Byl to nachový jetel. Když k němu přiletěla, nevěděla, ze které strany se do něj leze. Jetel neměl dost veliký kalíšek, do kterého by se vešla. Ale měl plno malinkých a uzounkých kalíšků. Její krátký sosáček nedosáhl na dno, aby mohla ochutnat pyl. „Ty jsi ale ošklivá květinka, že mi nechceš dát ochutnat pylový prášek,“ zlobila se Anička na jetel. Ale jetel nic neříkal, bylo mu to jedno. Však přiletí nějaký čmelák nebo motýl s dlouhým sosáčkem a ten si snadno poradí, pomyslel si.
Anička si z toho dál nic nedělala a rychle letěla jinam. Chtěla toho do setmění ještě hodně prozkoumat. Od jetele si to namířila rovnou ke kopretinám, které rostly všude kolem. Létala z jedné na druhou, na každé se chvíli pohoupala a ani si nevšimla, že se již začíná stmívat.
Ilustrace od na hedvábí a papíru
Když se zastavila, aby popadla dech, ustrašeně se podívala kolem sebe. „Jejda, kopretinky milé, kde to jen rostete? Vůbec odsud nevidím rodný úl. Kde ho mám hledat?“ Ale kopretiny Aničce neporadily. Jen přivřely okvětní lístky a chystaly se ke spánku. Anička se ptala i sousední pampelišky, jestli nezná cestu k úlu. Ale pampeliška také mlčela. „No tohle, to mi nikdo nepomůže?“ bědovala Anička. Sluníčko už skoro zapadlo a ona zůstala sama venku. Byla unavená a ztracená. Měla strach a bylo jí úzko. Květiny s ní nemluvily a nikde nebyla žádná jiná včelka ani brouček nebo stonožka. Neměla se koho zeptat na cestu k úlu. Všichni už byli dávno doma a spali. Jen včelka Anička seděla na žluté pampelišce, rukama si podpírala hlavičku a tichounce do tmy naříkala.
Kudy, kam? Kudy, kam se vydat mám?
Tudy? Nebo tudy? Či snad tam?
Vlevo? Vpravo? Dolů? Vzhůru?
Kudy vede cesta k úlu?
Včeličku zaslechla sova, která se zrovna probouzela z denního spánku a chystala se na noční lov. „Kdopak to tady naříká?“ zajímala se. Roztáhla křídla a snesla se ke včeličce. Anička se zprvu trochu polekala, protože sova byla hodně veliká. Ale byla ráda, že s ní někdo mluví. „To jsem já, včelička Anička. Ztratila jsem se a ve tmě nemohu najít cestu k úlu,“ řekla nejistým a vystrašeným hláskem.
Ilustrace od StoneJane
„Ničeho se neboj, včeličko, já ti pomohu. My sovy máme dobrý zrak a vidíme i ve tmě. Počkej chviličku, já se pro tebe vrátím.“
Sova zamávala křídly a vyletěla vysoko nad louku. V letu různě kroužila a rozhlížela se do všech stran. Najednou uviděla barevné včelí úly. Dokonce viděla, že kolem jedné dírky, která do úlu vedla, poletuje hodně včel. To bylo divné, protože za tmy včely nelétají. Že ony hledají včeličku Aničku? Pomyslela si sova. A hned letěla zpátky k Aničce, která se strachy už skoro rozplakala. „No tak, malá, nesmutni a poleť za mnou. Už vím, kde stojí tvůj úl. Já tě k němu zavedu.“ Včelička byla ráda, že se sova vrátila. Ale byla už tak unavená, že za ní už nedokázala letět. „Ach, sovičko, já už neudělám ani krok a křidélka mi už neslouží. Co si jen počnu?“ „Tak si na mě vylez a já tě k úlu donesu.“ To se Aničce líbilo, vylezla sově rovnou na záda a pevně se chytla za peří. Sova se vznesla těsně nad louku a letěla pomalu, aby Anička nespadla. Byla to hodná sova.
Ilustrace od Ajeejee
Když Anička poprvé zahlédla ve tmě barevný úl, pookřála a srdíčko se jí rozbušilo radostí. „Podívej, sovičko, tamhle bydlím! A podívej, jsou tam i včely a hledají mě. Vidíš?“
Anička nadšeně vykřikla. Ani nečekala, co jí sova odpoví, a volala k úlu. „Haló, tady jsem, tady! Letím na sovičce. Halóóó!“ Mávala na včely a už byly se sovou skoro u nich. Když včely zahlédly velkou sovu, hned se raději schovaly do úlu. Ale pak si všimly, že nese na zádech Aničku. A tak zase vyletěly a radostně je vítaly. Všichni byli šťastní, že se ve zdraví shledali. I sova byla ráda, že to tak dobře dopadlo.
To se ví, že Aničce včely také trochu vyhubovaly, protože byla neposlušná a nedávala pozor na cestu. Anička to už ale sama věděla, že příště musí být opatrnější a víc koukat, kam letí. A od té doby se už nikdy neztratila.
Pohádky je konec a můžete začít s dětmi vybarvovat omalovánky, které pro vás připravily naše dvě šikovné ilustrátorky. Moc jim za to děkujeme.
Omalovánky ke stažení v PDF:
Poslechněte si naši pohádku!
A pokud vám rodiče zrovna nemohou číst nebo chcete pohádku slyšet ještě jednou, můžete si ji také jako vždy pustit. Hlas jí propůjčila opět HelenaG.
Další pohádku na Fleru najdete v neděli 4. dubna 2021.
