Jak sněženka přivolala jaro
První jarní den je možná ještě daleko, ale příroda se často podle našeho kalendáře neřídí a pocit jara nám navozuje klidně už v únoru. Den se prodlužuje, ptáčkové jsou čipernější a rostlinky cítí, že pomalu přichází jejich čas...
Kdyby někomu to čekání na jaro přišlo už dlouhé, únorová pohádka od Markéty a veselé obrázky od Fler tvůrců z klubu Pohádková ilustrace mu navodí jarní atmosféru a přenese ho do doby jarního "znovuzrození". Jaro je spojené s novým životem a novou nadějí. Kéž se v nás s jarem probudí i nový optimismus a elán pro zvládání nemocí, odloučenosti nebo i ekonomické krize.
♥ Přejeme vám hodně dobré nálady, nové naděje a pohodové prožití první únorové neděle s jarní pohádkou. ♥
Jak sněženka přivolala jaro
napsala Markéta Jungová
Byla zima. Celou krajinu už dlouho pokrývala sněhová peřina. Ptáci dávno odletěli do teplých krajin a ti, co neodletěli, si zařídili své domovy tak, aby přečkali i tu nejkrutější zimu. Zvířátka zalezla do nor a děr a ulehla k dlouhému zimnímu spánku. Také všechny rostliny se schovaly pod zem, aby se uchránily před mrazem.
Malá Sněženka se v zemi pod sněhem nejprve trochu třásla zimou, ale pak se schovala hlouběji, kde jí bylo teplo. Byla to její první zima a ona ještě nevěděla, co má dělat, aby nezmrzla. Brzy se ale všemu naučila od starších květin.
Nesmíme si myslet, že rostlinky v zimě pod zemí zahálejí a jen se ve spánku převalují ze strany na stranu. Ony se mají dost co ohánět, aby v pořádku přečkaly zimu a na jaře mohly zase vyrůst v celé své kráse!
Květiny pod zemí totiž nevypadají stejně, jako když pak vyrostou. Nemají ještě kořínky a mohou tak chodit z místa na místo. Vypadají spíš jako květinové víly a jsou moc krásné. Ony vědí, že bez nich by svět byl smutný a šedivý, a tak se v zimě snaží dělat všechno proto, aby na jaře zase vyrostly.
Paní Pampelišková si v zimě pravidelně omývá žlutou sluníčkovou barvou všechny své okvětní lístky, aby pod zemí nevybledla. Chce totiž na světě krásně zářit a být všude vidět, aby ji holčičky nepřehlédly, až si budou plést pampeliškové věnečky.
Ilustrace od ZuTicha
Pan Zvonek zase celou zimu skládá melodie, které na jaře vyzvoní do světa a naláká ptáčky zpět domů z teplých krajin.
Ilustrace od Taškárna
Mateřídouška vymýšlí přes zimu pohádky, aby je mohla vyprávět květinovým dětem, kterých se vždy zjara spousta narodí.
Nejsilnější rostlinou v podzemním květinovém království je Bodlák. Je ale trochu namyšlený a říká o sobě, že je nejstatečnější ze všech. Nejraději by všem květinám vládnul. Ale on není tou nejvýznamnější rostlinou v podzemním květinovém království... ;-)
Každý dobře ví, že vládkyní květin je královna Růže. Ta na vše dohlíží a všichni ji musí poslouchat. Jenže když se královna nedívá, Bodlák si dovoluje na malé kytičky a ty se ho pak bojí. I malá Sněženka se mu raději vyhýbá, protože minule se mu připletla do cesty a on jí pohrozil, že ještě jednou a celou ji pobodá. Naštěstí paní Kopřiva se jí zastala a řekla Bodlákovi, ať si nedovoluje na menší a slabší. Bodlák se jen zakřenil a odešel.
Ilustrace od VeronikaArt
Sněžence byla pod zemí dlouhá chvíle. Chtěla by být nějak užitečná, ale nic neuměla a nic jí nešlo. Neuměla skládat melodie jako Zvonek ani vyprávět pohádky jako Mateřídouška. A ať se omývala žlutou sluníčkovou barvou od Pampelišky, jak chtěla, pořád byla bledá a bílá jako sníh. „Ach, co si jen do jara počnu. Nic neumím a k ničemu nejsem. Co budu celou zimu dělat?“ špitala si polohlasně sama pro sebe.
Najednou ji vyrušilo hlasité cinkání. Cililink, cink, cililink, cink! To Zvonek svolával všechny květiny před královnu Růži. Bylo třeba rozhodnout, kdo se první odváží vyrůst, aby zjistil, jestli je už jaro na zemi. A to je nebezpečný úkol. Nikomu se nechce vyrůst jako první. Co když ještě zemi ovládá zima? Všechny květiny se obávají, že tam nahoře zmrznou...
Královna Růže vyzvala rostliny, ať se přihlásí ta, která je mezi nimi nejstatečnější. To se ví, že se všechny koukaly na Bodláka. „No, no. Co na mě všichni koukáte?“ ohradil se. „Jsem sice ta nejstatečnější a nejudatnější rostlina široko daleko, ale tohle není práce pro mě! Vyrůst zvládne každý, tak proč bych to měl dělat zrovna já?“ řekl a raději udělal pár kroků stranou, aby nebyl každému tak na očích.
„Když se nikdo nehlásí dobrovolně, tak vás musím rozpočítat,“ řekla královna Růže. Dala se do recitování říkanky a při každé slabice ukázala na jednu rostlinku.
En-ten-tý-ky, tři pes-tí-ky, len ros-te pro plá-te-ní-ky,
u-tka-jí z něj kal-ho-tky, pro dě-ti i pro krt-ky.
Dě-ti si je o-ble-čou, bram-bo-ry si u-pe-čou.
Při-daj k nim i cu-ke-ty, vy-brán k růs-tu bu-deš ty.
A je to jasné. Poslední slabika vyšla právě na Bodláka. „No tohle, to je podvod! Vy jste se na mně domluvily! Víte vůbec, jak je to nebezpečné? Vždyť zmrznu! Ale to by se vám líbilo, že jo?!“ volal stále dokola a na všechny se mračil.
„Bodláku, Bodláku, snad se toho nebojíš? Ty, takový velký a silný Bodlák! Sám víš, že květinové rozpočítadlo je spravedlivé a ty se musíš podřídit,“ prohlásila královna Růže. „Přijď ke mně zítra touto dobou a vy všichni přijďte také, abychom Bodláka vypravili na svět.“
Nedalo se nic dělat. Bodlák věděl, že vzdorovat je zbytečné a že zítra bude muset jako první vyrůst, aby zjistil, jestli je už jaro. „Ovšemže přijdu, já se ničeho nebojím a kdo si myslí, že se bojím, ten uvidí.“
Ilustrace od Anomis
Všechny květiny se rozešly do svých komůrek, ale žádná nemohla ještě dlouho usnout. Všechny byly plné napětí a očekávání. Možná už zítra zjistí, že je na zemi jaro! Tolik se na to těšily! A nejvíc se těšila Sněženka. V podzemí se jí moc nelíbilo, protože se neuměla nijak zabavit. To na zemi je to jiné. Tam si může hrát s deštíkem a povídat se sluníčkem, laškovat s malými včelkami a tančit s větříkem, může počítat barvy na duze a pozorovat mravence, jak učí své malé děti nosit jehličí...
Nakonec všechny květiny přeci jen usnuly a v podzemním království se rozhostilo ticho.
Tedy - ne úplné. Kdyby všechny nespaly, slyšely by, jak někdo drkotá zuby. Ozývalo se to z Bodlákovy komůrky. Jak byl velký a silný, tak velký a silný měl také strach.
Ilustrace od Ajeejee
Nastalo ráno a s ním významný den pro celé květinové království. Den velkého růstu.
Květiny se sešly před královnou Růží, aby Bodláka vyprovodily na cestu na svět. Všechny si spolu povídaly a byly vzrušené z toho velkého okamžiku. Cink, cink, ozvalo se. Květiny se utišily, protože vstoupila královna Růže.
„Zdravím vás, milé květiny. Nechť předstoupí ten, který má dnes vyrůst,“ vyzvala královna Bodláka. Ale nic se nestalo. Nikdo se ani nepohnul. „Nuže, Bodláku, předstup!“ Ale Bodlák nikde. Všechny květiny se ohlížely a šeptaly si, ale žádná ho neviděla. Prostě tam nebyl. Tulipán se běžel podívat do jeho komůrky, ale ta byla prázdná. „Co se jen Bodláčkovi stalo?“ ptala se Sněženka. Ale starším květinám bylo jasné, že utekl, protože je ve skutečnosti zbabělec.
Ilustrace od na hedvábí a papíru
Královna Růže se ujala slova a všichni zmlkli. „Milé rostliny, Bodlák nás zradil, nemůžeme tedy dnes zahájit růst. Zítra se tu opět sejdeme, a když Bodláka nenajdeme, rozpočítáme se, kdo ho zastoupí.“ Květiny byly zklamané a také se trochu bály, že na ně zítra padne řada. Sklopily hlavičky a v tichosti jedna za druhou odcházely pryč.
Najednou ale uslyšely slabý hlásek. „Já…, já bych to zkusila.“ Květiny se překvapením zastavily a podívaly se, kdo to řekl. Když uviděly malou Sněženku, jak kouká na královnu a čeká, co jí odpoví, všechny se upřímně rozesmály. „Ty že bys to dokázala? No, to snad ne,“ vyměňovaly si mezi sebou pobavené pohledy. Ale královna jim řekla: „Styďte se. Taková malá a má tolik odvahy. Jediná se nabídla dobrovolně a já její nabídku přijímám. Přijď ke mně zítra touto dobou a vy všechny přijďte také, abychom Sněženku vypravily na svět.“
Sněženky se zhostil zvláštní pocit odpovědnosti. Na jednu stranu se moc těšila, že zase uvidí svět a na druhou stranu se bála, jestli takový úkol zvládne. Byla ale ráda, že může být konečně užitečná. Lehla si do postýlky a přemýšlela o jaru tak usilovně, až z tohonakonec usnula klidným spánkem...
A bylo tu ráno.
Sněženka vyskočila z postýlky, ustrojila se, upravila si své bílé květinové vlásky a starostlivě se na sebe zahleděla do zrcadla. Věděla, že ji čeká velký den a trochu se bála. Ale byla pevně rozhodnutá, že dneska vyroste a pomůže tak květinovému království. Zhluboka se nadechla, dodala si odvahy a utíkala ke královně, aby nepřišla pozdě.
Ilustrace od lefpea
I ostatní květiny spěchaly, aby byly u té významné události a povzbudily Sněženku na její cestě na svět. Královna Růže se jí ještě raději zeptala, jestli si je jistá, že to chce opravdu udělat. „Víš, že není cesty zpět. Jakmile jednou začneš růst, už to nezastavíš a mezi nás se už nevrátíš.“ Sněženka se ale dlouho nerozmýšlela: „Já vím, královno Růže, ale chci to pro své květinové přátele podstoupit.“
Všem zamávala, zapustila první kořínek a vydala se na cestu vzhůru.
Šlo jí to rychle, už jí zbýval jen malý kousek země nad sebou. Cítila stále větší zimu, ale statečně rostla dál. Už věděla, že na zemi ještě jaro není, ale nemohla nic dělat. Zanedlouho byla venku celá i s krásnými bílými kvítky. Polekala se, když uviděla, že kolem ní je ještě sníh, a na zem se snášejí další a další sněhové vločky. „Co budu dělat? Vždyť takhle brzy umrznu. Musím se rychle někam schovat.“ Ale hned si uvědomila, že už je na světě a že za kořínky pevně drží v zemi. Už nikam neuteče a neschová se. Dá jen svými kořínky znamení královně Růži, že je na zemi ještě zima, a umrzne.
„Ach ne, sluníčko, zasviť maličko, ať se ohřeju,“ prosila Sněženka. „Sluníčko, ty vidíš daleko za hory i lesy, podívej se, kde je jaro.“
A sluníčko se nad Sněženkou smilovalo a trochu víc se rozzářilo. „Sněženko milá, volej se mnou, ať spolu jaro přivoláme.“
Jaro milé, jaro vzácné,
vrať se z dálek dalekých.
Dej nám svoje teplo mocné,
ať roztaje už chladný sníh.
Jaro slunné, jaro krásné,
oživ zpustlou zem.
Dej nám svoje světlo jasné
a radost rozdej všem.
Sněžence se volání jara moc líbilo, a dokonce jí začalo být tepleji. Všimla si, že sluníčko se rozzářilo a začalo vydávat více tepla. Sněhu ubývalo a měnil se na svěží vodičku. Vrabčáci se v ní radostně čachtali a kosáci samým nadšením vyzpívali do světa: „Jaro je tu… Je tu jaro.“ Pupeny na stromech začaly rašit a všechno ožilo.
Sněženka měla velkou radost, že to dokázala. A její kořeny sílily a už byly tak hluboké, že i královna Růže a ostatní květiny poznaly, že Sněženka žije a že je jaro na zemi. Hlínou začala prorůstat travička a objevily se i další rostlinky. Pampelišky se zažlutily v trávě, Zvonek zacinkal ptáčkům do zpěvu a Mateřídouška pokryla skalky a pěšiny.
Ilustrace od na hedvábí a papíru
Jen Bodlák se pořád ještě někde strachy schovával, takže se nemohl radovat z jara. Vyrůst se odvážil až někdy v červnu, když bylo sucho a horko.
Ze Sněženky se stala krásná květina. Nebyla pěkná jen na pohled, měla krásnou i duši, bílou a čistou jako sníh nebo andělská křídla. Její duše odrážela do jejího půvabu všechno to, co udělala pro své květinové přátele.
Ilustrace od StoneJane
Doufáme, že se vám pohádka líbila a jarně vás naladila. Náš článek ale nekončí. Teď se můžete pustit do dalších aktivit, které pro vás Fler tvůrci připravili. Tak hurá do toho!
Omalovánky ke stažení
Máme pro vás i křížovku. Poznáte je?
Poslechněte si naši pohádku. ♥
Pokud vám rodiče zrovna nemohou číst a vy chcete pohádku slyšet ještě jednou, můžete si ji také pustit. Namluvila ji pro vás opět HelenaG.
Další pohádku na Fleru najdete v neděli 7. března 2021.
