Ne každému se poštěstí, že si ho řemeslo najde už cestou z porodnice. Johana Mierva to štěstí měla, protože ji jako miminko v povijanu odvezli rovnou do továrny na keramiku. Odmala si tak hrála mezi hrnčířskou hlínou a keramickými střepy a zůstalo jí to až dodnes. Kterou techniku má nejraději a kterou naopak ráda nemá? To už vám poví sama v dnešním rozhovoru.

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Pocházím z Kunštátu… To stačí, ne?
Sice jsem se, jako většina spořádaných miminek, narodila v porodnici, ale hned po pár dnech mě odvezli do továrny, kde se tehdy vyráběla proslulá „Kunštátská keramika“. Moji rodiče tam byli zaměstnaní jako točíři. A protože byli mladí a neměli kde bydlet, dostali pokojíček v podkroví přímo v práci. A tak jsme se sestrou vyrostly v továrně mezi zaměstnanci.

Spolužáci měli kočku, psa, prase, zahradu a pole s bramborami, my s Josefkou jsme měly hlinárnu, několik točíren, glazovnu, pece, šatnu a velký dvůr s hromadou písku a popelnicí plnou střepů. Ty střepy byly fajn! Takový nenaglazovaný hrnek – byť bez ucha – se dal pěkně výtvarně pojmout pomocí fixek. Akorát se jim strašně rychle obrousily hlavičky, takže jsme měly docela velkou spotřebu. Modelování různých drobností bylo tak běžné, že jsme si ani nic neschovávaly. Až točení na hrnčířském kruhu stálo za to. To jsme samy nemohly. Malé dítě totiž nedosáhne na pedály a potřebuje pomoct. Navíc tehdejší kruhy neměly krytý setrvačník a nebylo to bezpečné – dítě by tam mohlo strčit nohu. Vzpomínám si, že za vysvědčení v 1. třídě moje učitelka nedostala kytku, ale vlastnoručně vytočený hrnek.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
To je dobrá otázka. Ono totiž v té manufaktuře, která mi byla vzorem od dětství, dělal člověk jenom jednu práci celý život. Chlapi v hlinárně vyráběli hlínu, točíři z ní točili, učni zatáčeli do forem, ženské v glazovně stále ometaly a glazovaly a pecaři kladli do pecí a pálili. Skladnice třídily, balily a expedovaly a účetní počítala… Já dělám všechno – až na tu hlínu, tu si kupuji. Modeluji, stavím, formuji, ale nejraději mám asi točení. Paradoxně proto, že je nejtěžší. Hlavně vytočit velké věci není žádná legrace. A nejmíň ráda mám glazování – je to špinavá práce, ze které bolí záda.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Inspirace je všude kolem nás v přírodě, v Božím stvoření. Jsou tam všechny tvary a barvy. Pán Bůh je nejlepší výtvarník, a protože člověk je jeho obrazem, tvoří také rád. Ať už umění, hudbu, knihy, všichni něco tvoříme, ne?
Většina mého zboží vzniká na zakázku. Všechny kachlíky (kromě psa č. 1, kterého jsme si vyrobili pro vlastní potřebu) vymysleli mí zákazníci.

Některé zakázky jsou zajímavé a je to výzva. Třeba velké vývěsní štíty, nápis přes celou stodolu nebo poštovní schránka na míru. Teď jsem točila šachy na zakázku a přepisuji kousek listu Filipským z Bible: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu vám říkám, radujte se…“

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Kde? To je jednoduché. Hlína je v dílně a veškeré nářadí a stroje také. Takže ani nepřipadá v úvahu, že bych dělala někde jinde.
Kdy? Nejlépe dopoledne, když jsou děti ve škole a můžu se do práce ponořit a zapomenout na čas. U našich se říkalo: „Co neuděláš dopoledne, to už dneska nestihneš.“
Hmmm a za jakých podmínek se mi nejlíp dělá? Venku můžou třeba padat trakaře, ale v dílně mám vždycky útulně teplo od kachlových kamen a hraje nějaký starý dobrý big beat nebo rock. Odjakživa pracuji do rytmu, bez toho to nejde! Takže s Yes, Led Zeppelin, Doors, Beatles, Supertramp, Tool, ale i s Bobem Marleym.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
To bylo asi v 8. třídě, když mě tatínek donutil kreslit a intenzivně se připravovat na talentovky. Do té doby jsem si s různými materiály jen hrála. Ať už to byla hlína, textil, příze, provázky, korálky, drátky nebo fixy. Teď už šlo do tuhého a na keramické škole mě za každý výtvor přísně oznámkovali. Oddychla jsem si až v práci za kruhem. Tam se cítím jako doma. Aby ne, když jsem v dílně mezi hrnčíři vyrůstala :).

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Rozhodně vzor, který jsem měla od počátku v rodičích. Dodnes jsou pracovití (až hyperaktivní důchodci), perfektně zvládají řemeslo a mají vychytanou technologii, což není vůbec jednoduché. Tatínek – Milan Růžek – je výtvarník, ten udává směr. Jeho skříň s návrhy bych chtěla jednou zdědit. A maminka – Radmila Růžková – je velmi precizní točíř. Její hrnky byly vždycky jeden jako druhý. Všechno, co umím ohledně řemesla, mě naučili oni.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Možná je to zvláštní, ale největší radost mám právě z těch projektů, kterých jsem se nejvíc bála a dlouho jsem je odkládala. Vlastně jsou to všechno věci, které jsem si chtěla zkusit vyrobit jen tak, pro sebe. Předem bylo jasné, že zaberou týdny a mezitím mi bude práce na opravdových zakázkách stát. Nebylo lehké se rozhodnout a zavřít se v dílně. Třeba první hrad jsme s tehdy 11letým synem Jáchymem dělali celý víkend od rána do půlnoci a pak jsem ho ještě týden dodělávala. Stavěné šachy byly vlastně jenom takové „nahození“ narychlo načmáraného návrhu a dodnes mě těší, jaký mají šmrnc. No a drak! Po něm jsem toužila několik let a až blížící se termín výstavy TERRA v Kunštátě mě donutil konečně začít. Byla to krásná a vzrušující práce. Škoda, že už je prodaný, chtěla jsem si ho ještě chvíli chovat na zahradě.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Ale jistě, samozřejmě! Zaprvé bych si víc užívala keramickou průmyslovku v Bechyni. Měli jsme možnost si vyzkoušet spoustu technik – kreslení, modelování, točení, sádrovnu, dekoraci porcelánu, fotografování, písmo atd. Ale ke všemu jsme jenom přičichli. Tehdy jsme netušili, že k některým technikám se už v praxi nikdy nedostaneme. Taky jsme se flákali – tolik promrhaného času… Taková škoda!
A zadruhé mi mockrát chyběla odvaha pustit se do větších projektů nebo jsem se nechala odradit lidmi, kteří jen kroutili hlavami: „K čemu by někdo potřeboval hrad? K čemu by někdo potřeboval draka? To si nikdo nekoupí!“ No a vidíte, drak se prodal do týdne. Tohle už nesmím dopustit, nesmím se nechat odradit skeptiky.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Nejen oko – je potřeba nakupovat, aby měli řemeslníci z čeho žít. KRAKATOA CHILLI FARM mi ostří chuť do života a KATY YAKSHA mi dává pocit, že můžu být i hezká.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Poslední dva roky se poprvé v životě učím hrát na nějaký hudební nástroj a číst noty. Není to vůbec lehké a možná proto mě to tak baví. Učím se hrát na bicí. Manžel už si zvykl, děti jsou v pohodě a sousedi na mě zatím nevlítli. Takže dobrý :).

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Dá-li Bůh a budeme-li živi, za rok by se zase mohla začít zvedat poptávka. Loňský rok byl velmi slabý.
A za deset let? To mi bude táhnout na šedesát? Začnu si říkat „babička Johanka“ a doufám, že už se posunu k tvoření odvážnějších objektů. Snad to ten drak konečně odstartoval.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Rada je jednoduchá. Nebuďte líní vkládat fotky nového zboží. Přesně na to totiž dojíždím já. Mám tu tolik skvělých hotových věcí, jen se mi nechce večer sednout za počítač a nasypat to na web. A přitom je Fler tak uživatelsky friendly. Tak s chutí do toho a půl je hotovo!