Někteří tvůrci zde jsou nadšení amatéři, jiní prošli rekvalifikací, aby svůj koníček povýšili na povolání… a jsou tady i tací, kteří jsou skutečnými profesionály v oboru. Jedním z nich je kalin. Její životopis mluví sám za sebe, učí, vystavuje a ve zbylém čase vám na profil přidává ty nejkrásnější šperky ze zlata, stříbra a perel. Pojďte se podívat!

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Vystudovala jsem střední školu uměleckých řemesel a potom Fakultu výtvarných umění při VUT v Brně, obor malby a intermédií. První šperky, které se daly nosit, jsem vyráběla během střední, byly dost těžké, odlévané z cínu do forem, které jsem si vydlabala do břidlice. Přímo ve škole, na střední i na výšce, jsem se šperkem zabývala jen minimálně, chodila jsem ale hodně do uměleckoprůmyslového muzea a jeho knihovny a tam bylo klenotnických děl k vidění hodně.
První praktické pokusy s materiály jsem prováděla doma, můj otec měl velkou garáž s dílnou a tam jsem si už v dětském věku vyráběla z různých špon, zbytků a odřezků. Otec měl svářečské zkoušky a mě to na konci střední lákalo si udělat zkoušky na autogen. Protože ale otec pracoval u hasičů a srdcem byl bezpečnostní technik, nedokázal mi nevyprávět nejrůznější havárie a katastrofy, které kdy koho u svařování potkaly. Od plamenem zčernalých nehtů až po výbuch garáže.

Pak jsem usoudila, že zvolím nějakou bezpečnější techniku, vyřezávala jsem motorovou pilou, háčkovala a šila. Mrzelo mě ale, že když udělám chybu, můžu se vrátit na začátek jen u toho háčkování, kde jsem se zase nedokázala povznést nad pevný řád řad a sloupců.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Šperkům jsem se soustavně začala věnovat před patnácti lety, když se mi narodil syn. Před mateřskou jsem pracovala na projektech, které nebylo možné realizovat doma, po dobu mateřské jsem ale chtěla něco, co budu moct dělat doma s dítětem na očích.
A právě po všech těch pokusech s jinými materiály jsem začala oceňovat recyklovatelnost kovů. Uklidňovalo mě, že pokud se výsledek nepovede úplně podle představ, není zničení materiálu definitivní.
Pracuji převážně se stříbrem a zlatem a ty lze buď přetavit, nebo v obchodech pro zlatníky za menší poplatek směnit za nové a pracovat dál. Kdyby ta možnost nebyla, bála bych se na materiál vůbec sáhnout a nikdy bych nic pořádného neudělala. Pamatuju si, že zvlášť ze začátku, když jsem měla víc recyklovatelného odpadu než povedených věcí, se mi manžel smál, že mám továrnu na odstřižky. :)

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Když mě něco napadne, udělám si skicu a při tom si uvědomuji další možnosti a varianty, které zkouším rozvádět a kombinovat. Spousta dobrých věcí mě napadá večer před spaním. Mám u postele blok a tam si ještě před usnutím dělám poznámky a náčrtky.
Co se týče práce na zakázku, tak té jsem se dlouho bránila, ale potom mě požádali moji dlouholetí kamarádi o snubní prsteny a já jsem při společném přemýšlení zjistila, že mi to umožňuje vidět věci zase trochu jinak a že mě zakázka vlastně donutí vyjít z mé komfortní zóny a že to je přínosné.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Mám aktuálně dvě dílny. Jednu doma a druhou ve svém obchodě. Ačkoli tam je komplet vybavená, vyhovuje mi mít nějaké nářadí i doma, abych nemusela přejíždět do obchodu, když si chci něco vyzkoušet třeba večer nebo o víkendu. A někdy si beru lehčí nářadí a kus drátu i s sebou do školy, kde tři dny v týdnu učím, a o hodinové přestávce, při klábosení s kamarádkami, je to docela relax.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
Jednoduše, když se moje šperky začaly prodávat.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo? 
Rady sbírám pořád, kdykoli potkám někoho z oboru, tak jsem jedno velké ucho, nikdy nemůžu vědět, kdy se mi jaký postup, přístup nebo trik nebude hodit. Učebnice jsem využívala nejvíc Zlatnictví od Karla Täubla a potom knihu Kurz výroby šperku od Jinks McGrath, kterou mi dal manžel, když už jsem nějaký rok se šperkem pracovala. Měla jsem pocit, že už všechno vím a znám a nakonec mě překvapilo, kolik zajímavých způsobů jsem v ní ještě našla.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Nemám asi jednoznačného favorita. Obecně to jsou ty složitější věci. Kříž nejistého křesťana, který jsem měla na výstavě v Moravské galerii, nebo Kosmonauta, který jsem nestihla ani vložit na Fler a prodal se v dílně, Výbuch srdíček, kvůli tomu, jakým způsobem využívá zprofanování mého oblíbeného symbolu a klišé. Hodně jsem měla ráda i Kouzelníka a Zlatý oči a konečně snubní prsteny, které jsem zmiňovala dřív.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Jednou jsem se zařekla, že už nikdy nebudu ztrácet čas účastí na kolektivních projektech. Když se na to ale dívám s odstupem, nemůžu s jistotou říct, že v době, kdy jsem se kolektivním projektům věnovala, jsem byla dost silná na to, abych postavila firmu jen sama na sobě. Beru to teď tak, že stejně jako jsem těm projektům tehdy já něčím pomáhala, tak zase ony byly pro mě důležitým trenažérem. A přesně v intencích „chybama se člověk učí“ mi většina chyb a omylů nakonec pomohla a splatila tak čas, který jsem kvůli nim zprvu zdánlivě ztratila.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Mám ráda složité rokailové objekty, insitní umění, akvarely, hračky a práce z papíru.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Už několik let pracuji na počítačové hře. Kdysi dávno jsem se živila jako grafik počítačových her a v té době jsem měla možnost vyzkoušet si i nějaké primitivní programování, začalo mě to bavit a postupně jsem se učila víc. Svoji hru si teď i programuji, nebo vlastně jen programuji, protože celá grafika je tvořená pouze kódem. Na kódování mě stejně jako u práce na špercích láká snadná recyklovatelnost, možnost neustále měnit výsledný obraz.
A když potřebuji úplně vypnout, dělám na zahradě. Máme ji od domova asi tři hodiny cesty, takže tam (už) nesázím žádné rostliny, které vyžadují intenzivní a pravidelnou péči. Jen tak uklízím, sklízím a hraju si s kompostem. Potřebuje občas trochu podrbat, přeházet a nakrmit, ale když je dobře naložený a odhrnu horní vrstvu, tak z něj stoupá pára, jako z malé sopky. Je to jediný mazel, kterého můžu nechat samotného i na zahradě s díravým plotem.
Mezi každodenní činnosti patří čtení před spaním. Začalo to jako spací rituál pro syna, ale zůstalo nám to patnáct let. U čtení se všichni střídáme, pomlouváme hlavní postavy, víme, co všechno bychom udělali jinak a líp, a to je takový příjemný společný moment.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Deset let je strašně vzdálený horizont, za který si netroufám nahlédnout, a o nic víc jistější si nejsem ani tím, co bude za rok. Minimálně bych ale ráda dál provozovala svůj obchod s dílnou. Je to příjemný velký prosklený prostor, ve kterém mě zákazníci mohou vidět při práci, mám v něm vystavené i práce v různém stadiu dokončení, nejrůznější nápady a výsledky pokusů a experimentování. Od zákazníků můžu získat pro mě cennou zpětnou vazbu.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Nemám asi žádnou univerzální radu, spíš takové dvě protichůdné. Jak už jsem psala, oceňuji zpětnou vazbu a s bohatým rejstříkem bezprostředních reakcí se lze setkat na nejrůznějších přehlídkách a trzích. Zajímá mě, jestli jsou moje objekty, které pracují se symbolikou a významem, srozumitelné a nejsou chápané jinak, než bych chtěla. U všech šperků potom sleduji praktickou stránku věci, nositelnost, pohodlnost a samozřejmě to, jak na jakých typech vypadá. Jindy mi ale zase pomáhá nikoho se moc neptat a zkusit si prolézt i slepé uličky, takže ta opačná rada je nebát se a někdy trochu „uhnout z cesty“.