Kouzlo vitráží

Od CORRAL v kategorii Inspiromat | 5.5.2022

Ve volném výkladu znamená vitráž zasklení nebo prosklenou plochu. Nejčastěji se jedná o výtvarně pojatou skleněnou výplň okna. Ta je složena jako mozaika z čirých či různobarevných, často i malovaných sklíček v olověných páskách a v olověném obvodovém rámu.

Fascinující na vitrážích je to, že na první pohled většinou až tak nezaujmou, ale když je prozáří slunce, najednou se vám zatají dech nad tou krásou...

Od nejstarších dob se vitráž používala jako dekorativní výplň oken významných staveb, v nové době je alternativou skleněných tabulí, např. v kostelních oknech. Vitráží se zároveň nazývá i technika, kterou se tato umělecká díla zhotovují.

Katedrála Notre-Dame, Paříž, autor fotografie: Stephanie LeBlanc, Unsplash.com

Historie

V době římské antiky se barevné mozaikové výplně oken využívaly hlavně k osvětlení v budovách lázní. Technologie vitráže se dále rozvíjela spolu se skleněnou mozaikou v nástupnických zemích Římské říše v Evropě i v Byzantské říši.

Ze 6. století je doložena v byzantském chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli, z 10. století zase pochází nejstarší středoevropský příklad sklomalby technikou švarclotu (detaily domalované černou barvou) ze Štrasburku.

Největší rozvoj vitráže od konce 12. století a zejména ve 13. století souvisí se stavbou středověkých katedrál, jejichž okna byla považována za zdroj vyzařování nebeské krásy na zemi. Tehdejší technologie neumožňovala výrobu velkých skleněných tabulí, menší skleněné tabulky bylo tedy nutno spojovat olověnými příčkami a rámečky.

Tama66, Pixabay.com

Světlu a barvám zářícím z velkých chrámových oken se v té době přikládal mimořádný význam teologický a liturgický. Rozvoj a obliba vitráží zároveň přispěly ke zdokonalení techniky barvení (převažovaly barvy modrá, červená a žlutá) a spojování skel. Vyprofilovalo se tak samostatné umělecké řemeslo nazvané sklenářství. Sklenáři se latinsky nazývali vitreatores - vitrážisté.

U figurálních výjevů z jednobarevných skel byla důležitá malba jejich tváří a stínování oděvů, které se provádělo technikou švarclotu. Tedy černou sklářskou olovnatou barvou, která se vypalovala na skle při teplotě 600 °C.

Hlava Krista, 11. století, Katedrála Panny Marie ve Štrasburku, zdroj fotografie: Wikipedia.org

Rozlišujeme různé techniky vitráží:

Tradiční technologie

U klasické vitráže se jednotlivé díly řežou z různobarevných plochých skel podle výtvarného návrhu a sesazují do olověných pásků s průřezem ve tvaru písmene H, které se ve spojích pájí cínem.

U novějších vitráží se kvůli trvanlivosti povrch olověných pásků cínuje, případně se používají profily z mědi, mosazi nebo zinku. Osazované otvory musí být přizpůsobeny větší tloušťce a váze vitráží.

Bazilika svatého Petra, Řím, Vatikán, zdroj fotografie: Merrydl, Pixabay.com

Tiffany

Technika Tiffany není vitráž v pravém slova smyslu, i když výsledek je podobný. Poprvé tento způsob výroby zavedl Louis Comfort Tiffany. Místo olověného profilu se používá měděná fólie – páska různých šířek, která je z jedné strany opatřena silným lepidlem. Spojování jednotlivých opáskovaných dílků se provádí pomocí cínu.

Je možné použít i menší kousky skla, výsledný předmět má jemnější spoje. Barevná skla musí být pro tuto techniku přesně zabroušená. Skla mohou být čirá, opálová, poloopálová, nebo s různým povrchem. Pomocí techniky Tiffany lze vytvořit i prostorové objekty, např. stínítka lamp nebo menší závěsné předměty.

Tiffany technikou je ale možné vyrobit i v současnosti tolik populární skleníčky - florária na rostliny.

Terárium "Saturn" - bonsaje od GreenStories, Fler.cz

Gaudího vitráže

Do svých staveb často zahrnoval vitráže slavný architekt Antoni Gaudí (1852 - 1926). Gaudího návrhy jsou charakteristické jedinečnou osobitostí a důrazem na detail: velice často do svých plánů zahrnoval kromě vitráží i propracované mozaiky, keramiku nebo tesařské a kovářské výrobky. Zároveň zavedl i nové techniky zpracování těchto materiálů, jako například metodu trencadís, tvorbu barevných mozaik z keramických střepů.

Casa Milà, Barcelona, Antoni Gaudí, Gaudího muzeum, PxHere.com

Katedrála Sagrada Família, Barcelona, Antoni Gaudí, Zdroj fotografie: CD_Photosaddict, Pixabay.com

Určitě vás nepřekvapí, že stejně jako v celém sklářském průmyslu má naše země i ve vitrážích co nabídnout!

Ledovaná skla a ledové květy

Ne, opravdu se nejedná o zmrzlé tabule ledu nebo květy vykreslené mrazem, ale o další techniku zdobení skel. Naše babičky mívaly tato skla v kredencích a také se velmi často používala jako výplň do dveří.

Obrazce, připomínající mráz na skle, však nevykreslilo zimní počasí. Tyto ledové květy na skle vytvořila lidská ruka. Jedinečná technika ledování svými kořeny sahá do dávné minulosti.

Jedná se o proces, při kterém klihová vrstva na skle při schnutí odlupuje náhodné ledové květy. Ten dosud nenahradil žádný moderní způsob, který by urychlil proces výroby. Vytváří se podle stejných postupů jako kdysi a jedná se o velice složitý a časově náročný proces.

U nás se této téměř zapomenuté technice již skoro 30 let věnuje pouze pan Milan Drábek a využil ji mimo jiné při restaurování vitráží Obecního domu v Praze.

Restaurování vitráží Obecní dům Praha, autor Milan Drábek

Technika ledových květů skýtá nepřeberné možnosti využití - kromě dveřních či okenních výplní také do koupelen, na zrcadla, svítidla, ale i na nápojové sklo.

Ledové květy jsou tvořeny přírodními mechanismy, proto je každé dílo neopakujícím se originálem. Povrch skla navíc zůstane navždy stejný a díky optickým lomům světla, tvořených menšími či hrubšími hrankami vytrhaných květů, vytváří jedinečný a neopakovatelný efekt.

Atypický dekor, ledované sklo, autor Milan Drábek

Díky panu Drábkovi mají v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Chlebovicích zamrzlá okna i v létě. S ledovanými vitrážemi v oknech kostela jsou v Chlebovicích jedineční v celé České republice a dost možná i ve střední Evropě.

Pokud vás technika vzala za srdce, můžete zhlédnout reportáž s panem Drábkem. Rozhodně to stojí za to!

Ledované vitráže kostel Chlebovice, autor Milan Drábek

Dalšími specialisty na vitráže je již téměř 90 let umělecké sklenářství Jiřička - Coufal. A po celou tu dobu na jedné a té samé adrese. Úctyhodné, že?

Ateliér vznikl roku 1935 jako Specializovaná dílna na malbu na sklo a vkládání skleněných segmentů do olova. Založil jej Josef Jiřička (1903–1969), který zde realizoval návrhy vitráží Maxe Švabinského pro katedrálu sv. Víta na Pražském hradě, díla Karla Svolinského, Jana Baucha, Vladimíra Sychry, Cyrila Boudy aj.

Dvě vitráže s celoplošnou sklomalbou dle předlohy Alfonse Muchy, realizace 2017, Vitraz.cz

V roce 1964 ho ve vedení vystřídal Josef Jiřička mladší, absolvent sklářské školy v Novém Boru a VŠUP v Praze v ateliéru J. Kaplického.

Ten vytvořil vitráže pro kostely sv. Bartoloměje v Kolíně, sv. Bartoloměje v Plzni, v Rakovníku, Velkém Boru, Mostě, Košicích, Libiši, ... Další pro obřadní síň v Klimkovicích na Moravě, v Praze pak pro Staronovou synagogu, rekonstruovaný areál Anežského kláštera a mnohé další.

Realizoval návrhy vitráží mnoha výtvarníků, restauroval fragmenty gotických vitráží z Kolína, Nadslavi, Křivoklátu a Kosti. V letech 1991–2002 se na vedení dílny podílel třetí v generaci mistrů Jiřičků, Martin (1958- 2002), který mimo jiné navrhl a realizoval vitráže do gotické kaple Staroměstské radnice a Pinkasovy synagogy v Praze.

Stropní vitráž, celoplošně podsvíceno systémem LED svítidel, Karlovy Vary, realizace 2014, Vitraz.cz

V současnosti ateliér pod vedením restaurátora Petra Coufala (žáka akademického umělce Josefa Jiřičky mladšího a akademického umělce Martina Jiřičky) pokračuje v tradici rodiny Jiřičků.

V ateliéru je možno zhlédnout průběh restaurátorských prací na vitrážích z památkových objektů z celé republiky, realizační práce dle kartonů současných výtvarníků i výrobu replik historických vitráží. Zájemci o práci se sklem si tu mohou prohlédnout unikátní sklad historických skel z přelomu 19. a 20. stol., originální malby na sklo od Maxe Švabinského či původní vzorkovník secesních vitráží.

I na dokument o sklenářské dílně Jiřička - Coufal se můžete podívat v reportáži.

Jak vidíte, pořekadlo zlaté české ručičky naštěstí stále platí.