Listopadová Praktická žena, která právě vychází, již ohlašuje Vánoce, dokonce kulaté. Nabízí nápady a návody na malovaný etažer, vyšívaný obrázek, nevšední ubrus s aplikacemi a vánoční ozdoby - vše je kulaté. A portrét z Fleru je tentokrát o jednom kreativním muži - o kováři ze Sovince. Seznámit se s ním  můžete i teď a tady.

S vůní ohně

OD KOVÁŘE ZE SOVINCE

Úsměv, pevný stisk ruky. Syrová, krásná vůně železa. Takové je přivítání v kovárně  pod hradem Sovinec. Kovář, Tomáš Holíček, přetváří žhavý kov na krásné předměty. Najdete je i na Fleru: www.fler.cz/kovarna-sovinec.

Oheň je živel.
Chovej se k němu s úctou a on Ti pomůže.  ->

Do kovadliny poprvé bouchnul, když mu byly čtyři. Tehdy se rozhodl, že bude kovářem. A když si tenhle chlap vezme něco do hlavy, už se nevzdá...

A za všechno nejspíš může oheň.

Oheň mě vždycky fascinoval, asi jako každého malého kluka. Kdykoliv jsem mohl, měl jsem v kapse sirky a byl jsem malým pyromanem. Když jsem se pak začal rozhlížet, kdo co v životě dělá, nejvíc mě fascinovala povolání spojená s ohněm. Démoničtí kováři – jasná volba.

Jak to v tom klukovském rozháraném věku bývá, odbočoval jsem různými směry, ale vždycky jsem se nakonec k ohni, například přes zbraně, vrátil. Hodně mě fascinovaly, ale dělat je bez ohně bylo slabý. A já chtěl vždycky to nejlepší. Pochopil jsem, co vlastně chci dělat. Z nepoddajného železa vyrobit něco pěkného. Podmanit si hmotu. Spolčit se s ohněm.

Když jsem se časem trochu naučil, teprve jsem pochopil, v čem ta práce spočívá. Železo je jako hlína, můžeš si s ním dělat, co chceš. Jen místo prstů používáš nástroje. A také často, když mám něco udělat, nejdřív si to skutečně v plastelíně vyzkouším a modeluju si. Nástroje si každý kovář musí vyrobit sám, proto je máme  každý jiné. A musíš přemýšlet, jak ten nástroj bude pracovat a pro ten účel ho vymyslet a vytvořit :-) A zase to přemýšlení...

Našla jsem tě pod přístřeškem, ale na kraji Sovince ti roste krásná kovárna...

S kovárnou je to stejné, jako se stavbou mého domu. Chtěl jsem něco, co zapadne do zdejší krajiny. Postavil jsem si tedy dům z kamení, které jsem sám lámal v lese. Pak jsem se rozhodl stejným způsobem postavit i dílnu. Tedy né z kamení, to už bych podruhé nedal, ale stylově a hezky. Kurňa dyť tam budu od rána do večera, tak se tam musím cítit...

Kovárna už stojí, hodně mi pomohli i moji studenti a v budoucnu bude přístupná všem návštěvníkům, kteří jezdí na hrad. Protože hrad si projdete za dvě hodiny a co dál tady, na Sovinci? Rád bych lidem přiblížil kovářské řemeslo. Objevit tu krásu žhnoucího ohně a načuchnout trochu potem. Navíc v zimě je tu úplně mrtvý kraj, tak ho chci vyplnit setkáváním lidí, workshopy. Kovářské kurzy pro malé i velké, silné i slabší, chudé aj bohaté :-) Bezvadně mi pomáhá i Fler, díky němu znám spoustu zajímavých lidí.



Příroda...?

... Nejdůležitější! Už mám zamluvené ovečky na kovářskou zahradu, stromy zasazený, ohrady skoro dodělaný... :-)

Tady je nádherné místo k žití, ale také Sudety. Odsun tu s normálním životem hodně zametl. Žily zde rodiny, které budovaly statky, řemeslo i láska ke kraji se dědilo z otce na syna – a najednou tlustá čára, přišli lidé bez vztahu k půdě. Před první válkou měl Sovinec 1500 obyvatel, dnes nás je tu devatenáct. Místní lidé a hlavně chalupáři znovu objevují původní zdejší krásu, třeba zídky z kamenů, vybraných z polí... Když jsem měl tenkrát vizi svého domu, také jsem nic takového neuměl. Tak jsem si nejdřív postavil taras před domem. Na něm jsem se to naučil, pak jsem začal stavět dům. A další a další zídky... Začal jsem to učit ostatní kamarády, nic na tom není. Každý kámen vezmeš 10x do ruky – a pak si stejně vezmeš jinej :-). Důležité ale je používat lokální kámen, aby venkov nedostával moc na zadek :-) Já chci žít na vesnici jako na vesnici, ne jako ve městě. A že tady je pěkně, co?

"Ale no tak, holka, dost focení a dem něco dělat..."
Je pro mě důležité odvést dobrou práci a zanechat tu po sobě něco pěkného, ale ještě důležitější je, že někomu udělám radost, někoho potěším.

Překrásně... A zdejší kámen ti vstoupil i do řemesla.

Ano, čím víc mi kámen procházel rukama, tím blíž bylo k jeho použití v kovárně. Papír snese hodně, tak jsem se nejdřív vyřádil ve skicách. Vznikly první šutroidní potvory – ptáci, pavouci... a kytara, kterou můžete vidět na mém profilu na Fleru. To byla vlastně má první pořádná práce s kamenem. Původně to byla zakázka pro kamaráda, ale ten ji neunes, dal jsem ji do prodeje na Fleru. A tam se okamžitě prodala. A protože mě výtvarno vždycky bavilo, spojení surového kamene a opracovaného kovu je cesta, kterou bych chtěl jít dál.

Co naopak určitě nechci, je „znásilňovat“ železo. Samo se ti pod rukama poddá, nechci, aby neslo stopy kladiva, které ho donutilo změnit tvar. Ať děláš hlínu, ocel, porcelán, cokoliv... vždy musíš ten materiál ctít. Když vyrábím kopie starého kování nebo repliky vykopávek, snažím se používat i starý materiál – tzv. svářkové železo. Dřív byl totiž materiál hodně drahý, proto se kdejaký zbytkový materiál svařoval a takové železo se zpracovávalo vyloženě kovářsky, v ohni. Díky kamarádům, kteří jsou restaurátoři soch a mají tu možnost, mám k takovému železu přístup, nebo ho sbírám třeba na starých stavbách.

Dokážeš s takovým názorem v dnešní době uspět?

Dnešní doba je stejně těžká, jako kterákoliv předtím. Já třeba u šperku ctím, že má krášlit, ne obtěžovat. Abyste nemuseli myslet na to, že ho nosíte. Jenže klasické, poctivé řemeslo dostává na frak i díky tomu, že existují obchodní řetězce a valí sem lisované věci zvenku. Při čisté kovařině má všechno, co uvidíte, smysl. Stopa od kladiva je tam proto, že se do toho prostě muselo bouchnout, musí mít důvod. Ruční práce určitě jde poznat.

Na druhou stranu věřím, že je ještě dost lidí, kteří si chtějí poctivou práci nechat udělat. Mě na tom těší nejvíc, když z mých věcí mají lidé radost. Stojím si za tím, dělat opravdu autorské věci. I když jde právě „jen“ o běžné užitné věci, branku, zábradlí, musí mít rukopis a být jedinečné. Nebo alespoň pěkně zpracované. Heslo: všechno, co děláš, dělej jak nejlépe to dovedeš!

Jak se prodává kovářská práce přes internet, je to přeci jen atypický sortiment...

Když jsem se o svůj profil na Fleru poctivě staral, vydělával dobře :-), ale pak jsem se na chvíli „utrhl“. Moc práce, starostí... Ubíjí mě celková nejistota v podnikání. Ale jinak jsem stále veselej :-). Stavím kovárnu, a tak potřebuji vydělávat. Ale i kdyby na chleba nebylo, asi bych nikdy nepodlehl svařování hotových komponentů a výrobě kýčů. A poslední dobou se zas hodně soustředím právě na Fler. Tam mám hlavně drobnější plastiky a šperky. Při nich si vyčistím hlavu a uvolním se od té velké, těžké práce. Chybí mi k tomu vlastně už jen maličkost – aby měl den 25 hodin. Z pohledu prodeje byl super nápad náramky z vidliček, jinak je prodej spíš závislý na období, jako v jiných oborech.

Na Fleru nově připravuji i podsekci zahradních plastik. Mnoho lidí dnes totiž  zakládá pěkné, moderní zahrady a já věřím, že se do nich kov a kámen hodí líp, než sádra :-)

Příbor workoholička, Hadimrška sovinská.. máš krásné názvy zboží :-)

To jsou mý osobitý, nově vzniklý živočišný druhy. Vytvářím si svůj svět a hrozně mě to baví. Tohle se mi na Fleru vždycky líbilo a určitě taková nadsázka zákazníka pobaví, povznese, upozorní „aha, to jsem někde jinde!“ Reagují na to a o to jde.

A jak vnímáš budoucnost svého oboru?

Myslím si, že kovařina nevymře :-)

 

 

Praktická žena listopad 2012

V časopise také najdete poštář s překvapením, tedy originální zabalení dárku, zkusit můžete sovu pletenou z papíru, osvěžit si tradiční techniku richelieu, uháčkovat adventní věnec s veselými myškami...

...nebo se naučit, jak plést jednoduše rukama - bez jehlic. Tohle originální pletení je doprovozeno také videem.

Video a spoustu další informací a návodů na www.praktickazena.cz.

 

Připravila: Helena Görnerová
Foto: autorka