Já vám lidi vlastně ani netuším. Já si dokonce ani nejsem jistý, jestli jsem knihvazačem a jestli o tom vím dost, abych o tom mohl mluvit, neřku-li psát. Ale takových prý je spousta, kteří se živí tím, že píšou o věcech, kterým nerozumí. Tak proč bych si tím, koneckonců, nemohl přivydělat zrovna já, no ne? A taky několik lidí trvá na tom, že je to dostatečně silný příběh na to, aby byl tesán do kamene. No… nebo alespoň zvěčněn v blogu. Takže se na svá invalidní kolena, ještě ke všemu, stanu bloggerem...

IkarieKdo jste si přečetl můj profil a kouknul na zboží, tak tu historku znáte. Za všechno může sci-fi, má oblíbená braková literatura, potažmo časopis Ikarie. Pro nezasvěcené: jedná se o měsíčník sci-fi, fantasy a horroru, vycházející v letech 1990-2011, na jehož tvorbě se podílely osobnosti typu Ondřeje Neffa, Vlada Ríši, Ivana Adamoviče, … a na jehož stránkách debutovali se svými povídkami pozdější věhlasní čeští autoři tohoto žánru. A právě tento časopis jsem si, tu s větší, ondy menší intenzitou, kupoval celých dlouhých 21 let.

A pak došlo na stěhování.

Při té příležitosti jsem stoh časopisů znovuobjevil ve skříni. Mou ženu z toho málem klepla pepka. Ony ženy vůbec špatně snáší ty vypjaté situace, kdy:

  • zhruba třetina domácnosti je na Smíchově v neskutečném chumlu krabic, balíků a částečně, stále ještě, volně ložená
  • druhá třetina je někde v Nuslích nebo možná už ve Vršovicích, podle toho, jaká je dneska zácpa na Synkáči
  • poslední třetina je v Měcholupech, vzorně vyrovnána v největším pokoji nového bytu

...a vy máte v rukou nesmírně cenný poklad (v mém případě to bylo téměř kompletní vydání zmíněného časopisu), který je potřeba nejprve s nostalgií probádat a následně s ním zacházet s patřičnou úctou a opatrností. Po vzájemné výměně protestních diplomatických nót byla Ikarie slavnostně zabalena do samosmršťovací fólie, aby následně skončila, na dalších x let, zapomenuta na polici v novém sklepě.

Odsud se jednoho krásného dne velmi nenápadně vplížila do předsíně, kde byla znovuobjevena, a už to jelo:

Časopisy v předsíni„Co se to tu, doprčic, válí?“ ozvalo se z předsíně. Jistě máte celkem jasnou představu, čí hlas to byl.
„No to je ta Ikarie,“ já na to.
„To vidím, že je to Ikarie. Ale co dělá hrome tady, zrovínka před botníkem?“

Nebudu vás unavovat přepisem této manželské komunikace, předpokládám, že ji všichni oddaní (teda oddaní jako oddaní a ne oddaní… hrome, jsem se do toho nějak zamotal) ovládáme a všude probíhá přibližně stejně, jen kulisy a rekvizity se mírně mění. Zkrátka a dobře se ukázalo, že časopis je téměř kompletní (chybělo zhruba 30 čísel) a že je tudíž nesmysl, co nesmysl, přímo hřích, ho vyhazovat.

„Tak s tím ale něco udělej, ať se to tu jen tak neválí!“ uzavřela diskusi moje milovaná saň.

…s tím něco udělej…

Zavazovací deskyTo se snadno řekne, ale co s tím mám udělat? Za mého mládí bývávaly takové prímové desky na tkaloun zavazovací. Jedny jsem někde v rodinných análech vyštrachal a odzkoušel do nich jeden kompletní ročník vložit. Hmmmm… není to úplně ono. To už to rovnou můžu nechat zabalené ve fólii. Leze to z desek na všechny strany a vůbec to nevypadá důstojně. Taková relikvie si zaslouží něco podstatně lepšího. Zabavil jsem starý polorozpadlý polštář, žena mi odněkud dokonce přinesla karton, abych měl z čeho tvořit, a já se jal vytvářet Ikariím důstojnou schránku. No paráda!!! To se povedlo. Krásné vázací desky se hřbetem, potažené papírem s vytištěnou grafikou převzatou z obálky jednoho z ročníků. Když jsem se chlubil známému, povídá:

„Ty .... a proč to vlastně rovnou nesvážeš?“
„Aha… asi proto, že mě to nenapadlo, protože to neumím.“

Není, prý, nic jednoduššího, to zvládne dokonce i takové nemehlo, jako jsem já. Nějaký čas jsem nad tím meditoval, obešel pár knihařství, vyptávaje se, na co by to asi tak přišlo, svázat 21 ročník. Cože? Tolik? No nazdar… tolik z ženy nevymámím ani náhodou. Ani když napíšu Ježíškovi, nemám nejmenší šanci. A když je to tak jednoduché, nezvládl bych to sám? Kde se to dá naučit? Na to je přece nejmíň tříletý učební obor, ne? A co na to internet? Že mlčí? Hele, prej kamarád to má jako koníčka.

Fakt?!

Slovo dalo slovo a za nějaký čas z toho byl kurz knižní vazby. Naivně jsem si tam vezl plnou tašku časopisů, že si je tam jako rovnou svážu. Jasně, že nesvázal. Ale vyrobil jsem si tam vlastníma rukama… představte si to !!!VLASTNÍMA RUKAMA!!!... úplně sám svou první knihu. Našlo by se na ní chyb jak máku. Je různě upatlaná, odřená, křivá, ale přesto je to kniha!

A jak to dopadlo s těmi Ikariemi? No vedla k nim ještě trochu delší cesta. Ale ten pocit, když něco takového dokážete, ten vás teda sakra nakopne.

Takže pokud vás zajímá, jak to bylo dál, skočte do dalších havroších blogů a uvidíte :-)

P.S.: Jo, to stěhování nakonec dopadlo dobře. Žena i já jsme jej přežili bez vážnější újmy na těle či na duchu.

 

Úvodní foto: HelenaG