K tvorbě se dá dostat různě. Naráz nebo postupně, snadno nebo složitě… U značky kytaka by ale otázka měla znít spíše "Kudy" než "Jak" :) Dnes to totiž bude o toulavých botách, dobrodružství a o trochu jiném podnikání z pláže.

Řekněte nám na úvod něco o sobě. Jak jste se dostal k tvoření?
V roce 1983, když mi bylo 15 let, rodiče opustili se mnou a mojí o 5 let mladší sestrou tehdejší Československo. Započaté studium na střední lesnické škole v Písku jsem tedy musel na pár let přerušit a věnovat se nejprve německému jazyku, abych mohl jednou moji "lesárnu" teď už v Rakousku dokončit. Což se mi také po několika letech podařilo. Lesnictví se ale bohužel během času kvůli naší přetechnologizované době natolik změnilo, že mě to opravdu přestalo bavit. Příroda mě ale neustále přitahovala a nadále přitahuje. Můj zájem o nerosty mě nakonec po několika měsících pobytu v Kalifornii, kde už tehdy žila a studovala má sestra, zavedl do Austrálie – ráje opálů a dalších ušlechtilých kamínků. S batohem plným matrixe s opálovými žilkami (Boulder Opal) jsem se zjara roku 2000 po cca půl roce cestování a vrtání v zemi z Austrálie vrátil zpět do Kalifornie. Pořídil jsem si lapidovací brusku a začal tedy s novou epochou mého nomádského života.
Bylo to krásné hobby, které mě opravdu těžce draplo… Po večerech, po docela namáhavé práci na stavbách (stavební truhlařina) jsem řezal, brousil, leštil šutry jako blázen. Ale naplňovalo mě to a bylo to něco, na co jsem se celý den těšil, když jsem řezal trámy nebo sádrokarton. Když pak už přede mnou leželo několik krásných, lesklých a všemi barvami hýřících opálků, dostal jsem neodolatelné nutkání s těmito skvosty přírody dále něco tvořit. A tak jsem se octl nakonec u šperků. S obyčejnou instalatérskou pájkou na letování měděných trubek, kterou jsem si vypůjčil v práci, jsem vyrobil své první šperky. Ten úplně první vidíte vpravo.
Po dalších dvou letech pobytu v Monterey jsem se rozhodl udělat si výlet do Mexika a Guatemaly. Nacpal jsem mého oranžového VW busíka – bydlíka veškerým mým "nádobíčkem" a jednoho krásného dne přejel mexickou hranici do Tecate. Byla to nezapomenutelná cesta po úchvatném západním pobřeží na jih a stále dále na jih. Po 3 měsících jednak líného plážového života ale také drkotání se přes hory a doly jsem se ocitl v San Cristóbal de las Casas (Chiapas) – kolébce mexického jantaru. Zde jsem se přiučil u jednoho místního "maestra" glyptaci (vyřezávání) této zkamenělé pryskyřice.

Mayský král v jantaru

Ze San Cristóbal de las Casas na jihu Mexika už to není moc daleko k Lago de Atitlan v Guatemale – jedno z nejkrásnějších míst na světě, kde jsem kdy byl. A zde jsem také na následující půlrok zakotvil. Potkal jsem tam Reinharda, německého "goldšmída", který tam už tehdy léta žil a nadále žije. On mně ukázal mnoho užitečných fíglů a nasadil mi také brouka do hlavy, že to, co děláme, nemusí být pouze hobby, ale že se z toho docela normálně nechá i žít. Zkusil jsem to a dělám to dodnes. Není to vždy jednoduché, mně to ale stojí za to.

     

Po cca 4 letech vandrování v cizině nastal čas se vrátit "domů" do Rakouska. Jak už to ale osud chtěl, v Rakousku jsem se dlouho nezdržel. Po asi jednom měsíci jsem odletěl na kanárský ostrov Lanzarote, kde jsem znal přítelkyni od jednoho mého německého kamaráda z Kalifornie. Měla tam obchod se stříbrnými šperky. Začal jsem pracovat u ní v obchůdku a samozřejmě jsem nadále tvořil své vlastní šperky, které jsem tam mohl relativně jednoduše prodávat.
Po šesti letech pobytu na Lanzarote jsme se přesunuli s mou tehdejší kanárskou přítelkyní (dnes už manželkou) Arou do Českého Krumlova. Zde, přímo v centru tohoto skanzenu, jsem otevřel obchůdek – samozřejmě se šperky. To byla také ta doba, kdy jsem se seznámil s Mirkou a Jitkou, se kterými jsme založili v roce 2010 KYTAKA – náš obchůdek na Fleru. Holky bohužel časem od šperků opět odpadly, ale já zde nadále funguji. V Českém Krumlově jsem také začal pracovat s vltavíny, moc dlouho jsem tam ale nevydržel – necelé 2 roky.
S Arou jsme se přestěhovali do Rakouska na jednu odlehlou usedlost a pokoušeli se o malé ekologické hospodářství, chov koz a výrobu sýrů.

Byl to tam ale docela drsný, prodělečný život a mně nezbýval téměř žádný čas a ani chuť k tvorbě šperků.
Po dalších čtyřech letech poustevnického života na kopci jsme se přesunuli zpět na Lanzarote, kde žijeme až do této chvíle.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Ze šperkařiny žiju – někdy lépe, někdy hůře, ale stojí mi to za to. Pracuji denně několik hodin.

     

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Nejraději vyrábím prsteny a vůbec šperky, které jsou jednoduché a úmyslně hrubě opracované.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.

Výroba stříbrného dutého prstenu s turmalínem:

rámeček

zakrytí stěn

lůžko kamene ze zlata

Hotovo!

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Názor a hodnocení mých zákazníků jsou pro mě nejdůležitější.

Doporučte Fler tvůrce, které máte rádi.
lubor baum, -EARTH-, David Kempny, Marta Švajdová, Měďák

Kdybyste měl upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč
Byl by to tento. Je to hezký ostrov, na kterém jsem strávil již mnoho let mého života.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Nosím pouze snubní prsten z bílého zlata, který jsem vyrobil pro svou ženu a pro sebe před šesti lety.

Čemu se rád věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Rád zahradničím a miluju houbaření. Bohužel tam, kde momentálně žiju, žádné houby nerostou. No jo, člověk nemůže mít nikdy všechno najednou.

Jak vypadá váš ideální den?
Vstanu kolem osmé, deváté hodiny ranní, nasnídám se, jdu na procházku s našimi psy a pak se pustím do šperků. Ideální samozřejmě je, když musím jet také na poštu, to totiž znamená, že jsem něco prodal :). Odpoledne nebo k večeru, když už není velké horko, jdu dělat něco na zahradě, záleží na počasí a také na tom, v jakém znamení se zrovna nachází měsíc. Večer se kouknu na nějaký film, kterých je na ulož.to nespočetno.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Žádné velkolepé plány ani ambice nemám. Žiju více méně z jednoho dne do druhého. Je to pro mě tak lepší, protože pak nemám žádná velká zklamání, když se mé plány do budoucna nesplnily. Co by se mi docela zamlouvalo, by byl plácek na zdejším trhu pro umělecká řemesla v místním okresním městečku Haria – je to ale velice nepravděpodobné, protože uchazečů je mnoho a místa málo.