Jak zkombinovat seberealizaci, děti a domácnost, to je velké téma spousty prodejkyň. Švadlena Jitka ze značky LaJuPe ho reflektuje vtipně a s nadsázkou. A navíc šije skvělé sukně!

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Úvodem – nenávidím slohy. Odpovědi píše manžel, ale občas mu něco nadiktuju. Šití mi jde rozhodně líp než psaní. Jmenuji se Jitka Gardiánová a jsem manželka, matka 3 malých dcer. Podle toho to moje podnikání taky vypadá. Zrovna tak to psaní – na spisovnost nehleďte. Nejmladší čtyřleté dítě právě řve: „Proč nemůžu hrát na mobiléé,“ prostřední sedmiletá píská na píšťalu jak rozhodčí v první lize (v koupelně se to super rozléhá), nejstarší devítiletá polepuje nábytek samolepkami (no nic, lepší, než kdyby to dělal exekutor). Ale co naplat, článek už slibuji dva měsíce, tak to za hodinu nebo dvě dáme. Zase máme s manželem tzv. VVčka – velké voči. Takže něco o mně.
Od malička jsem trochu „postižená“ textilem. Už jako malá jsem prý machrovala ve škole v modelech šitých mojí mámou. V prachu z látek tak žiju od narození a plícím už se to moc nelíbí. Na střední škole (SPŠT v Liberci) jsem si už spoustu věcí spíchla sama a na vejšce (zase Textilka v Liberci) jsem se naučila, z čeho vlastně všechny ty látky jsou a proč a jak se chovají. V práci jsem se jako technolog pro prádelny naučila, jak se dobře i špatně pere. Na rodičovské jsem zešedivěla, zestárla, ztloustla a na konci rodičovské zjistila, že zkombinovat seberealizaci, děti a domácnost bude pořádný vlašák (nemluvíme o víně ani o salátu). 

Jak jste se dostala k tvoření?
LaJuPe vznikla jednoduše, náhodou a amatérsky. Před pár lety moje máma skončila s kamenným obchodem. Chtěly jsme zpracovat zbytky látek a vzniklo pár prvních sukní. Koupilo si je pár prvních kamarádů a známých. Líbily se i jejich známým. Známých zas tolik nemáme, tak jsme to zkusili na Fleru. Pak nám látky došly. A mně toho taky spousta došla. Hlavně mi došlo, že si musím vybrat. Vybrat ze dvou variant – pokračovat a zainvestovat do dalších látek nebo skončit, zainvestovat do rekvalifikačního kurzu a hledat si zaměstnání. Vybrala jsem si tu první.
Mým velkolepým primárním cílem není spasit svět módy, šít a žít s láskou a žít láskou, šít a žít bio a podobně. Chci jednoduše nemít šéfa, dělat, co mě baví a třeba se tím jednou i uživit.

  
  

  
  

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Profesionální se snažím mít přístup. A to je asi ten problém, protože s penězi už to taková sláva není. Kolik času tvorbě věnuju, bych taky ráda věděla. Tvorba je pro mě taková kulturní vložka mezi plněním požadavků členů mojí rodiny. Když započítám víkendy, tak možná 20–25 hodin týdně. Fuj, tak málo, příště už radši počítat nebudu.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Možná to někoho překvapí, ale za posledních 1000 let se toho na ručním šití moc nezměnilo, na strojovém šití v posledním století taky moc ne. Takže zpátky k technikám. Plastické našívané a obšívané aplikace – technika ruka, jehla a nit. Tohle strojem neuděláte. Zbytek – šicí stroje všeho druhu.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Proces je to dlouhý, složitý a bolestný. Spousta krve, potu a slz. Obvykle nejdříve zavolám do oddělení R&D (moje máma) a zadám výzkumně vývojový úkol – např. že potřebuju nějaké šaty na moje tělo po dětech. Nákupní oddělení (moje máma) vybere materiál a koupí ho. R&D (moje máma) navrhne střih a ušije model. Oddělení kvality (já) ho oblékne a zjistí, že se v tom cítí pohodlně a jako ženská a ne jako strhaná matka. A potom už jenom tahle obří firma ladí různé varianty. Jelikož projektové oddělení (moje máma) ani prototypová dílna (moje máma) neprošly kurzy projektového řízení, trvá to vždycky dlouho. Než to schválí obchodní oddělení (já), marketing (já) a finance (já), které neprošly kurzy managementu, tak to trvá ještě déle. Ale když už to marketing šoupne na Fler a na web a někdo to konečně koupí, tak prohnat výrobek oddělením plánování a výroby (moje máma a já) už je otázka pár dní.
Vypadá to, že firma je většinově "moje máma". Ve skutečnosti to je tak, že jedna bez druhé by nebyla. Spolu vybíráme látky a radíme se, co budeme šít. Moje máma nastříhá, pošle mně. Já ušiju a posílám mojí mámě. Ona práci dokončí a výrobek ozdobí. Pak k práci pozveme mého manžela "skorofotografa" a moji sestru "polomodelku". No a ten cirkus na kolečkách já zaplatím (manžel dostane občas pusu, ségra občas látku na šaty) a výrobky proženu k zákazníkům logistikou (já).

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Náš, náš a zase náš. Máme sami sebe. Zkoušeli jsme dát na cizí názory, ale fiasek už bylo dost. Ale tak je to u nás skoro se vším. Lepší je si to po… podle svýho, než podle toho, jak nám radí druzí.

Doporučte Fler tvůrce, kterého máte ráda.
Na brouzdání po Fleru mám velmi málo času, to stíhá moje máma a pak mě informuje. Je tady spousta velmi šikovných, pracovitých a kreativních lidí. A taky hodně žen, které i při třech dětech dělají práci, která je baví a uspokojuje. A těm všem fandíme a mají náš obdiv. Někteří jsou v mých oblíbených a spousta jich tam není. Takže za všechny jmenuji CYARU, se kterou jsme se na jednom trhu poznaly osobně a dobře jsme si pokecaly. Tímto zdravíme ji i její mámu.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Pokud mám vybrat pouze jeden výrobek, tak v tom případě jsem bezradná. Šijeme hlavně sukně, takže by to byla sukně a to opravdu jakákoliv. Ideální je sednout k ušité sukni a ozdobit ji "z volné ruky", žádné plánování. Ale tak to bohužel nejde, nemohly bychom šít na míru, ale prodávat jen ze skladu. Nejčastěji šijeme sukně z rifloviny, v poslední době z černé rifloviny. Přes léto samozřejmě sukně skládané do sedla. A kupodivu sukně se prodávají i v zimě, z teplejších látek, to jsme původně nečekaly. Na foto vidíte sukni, kterou šijeme nejčastěji.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Všechny ne, tak velké skříně nemáme (ačkoli se manžel snaží). Ale tak spoustu. Pořádek a reklama musí bejt. A aby měl manžel radost, že se to moje podnikání vyplatí.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Budu se muset podívat do slovníku cizích slov, co to má znamená ten "volný čas". Nebo do deníčku z roku 1995, tam možná něco takového bylo. Když netvořím, tak podporuju v tvorbě manžela – tvoří kůlny, skříně a jídelní stoly a podobné hand-made produkty do domácnosti. Ale vyhrožoval, že na Fleru je nikdy nenajdete.

Jak vypadá váš ideální den?
Ráno vstanu, překvapivě mě nevzbudil ani budík, ani řev dětí. Jdu si zaběhat, tentokrát ne do Kauflandu. Nasnídám se, nikdo mi u toho neřve u hlavy, ani děti, ani televize. Jdu vzbudit děti, s radostí vstávají, v klidu snědí připravenou snídani – nikdo nekřičí, nekňourá a nevzteká se. Bez protestů se oblékají a odchází do školy a školky – stále nikdo nekřičí a neválí se v amoku po zemi. Zasedám ke stroji a šiju jako blázen. Moc mě to baví. Po obědě šiju jako blázen. Mám splněno. Jedu pro děti. Rády mě vidí, vítají se se mnou a vypráví jedna po druhé, co bylo ten den. "Teď mluvím jááá!", "Jáááá to řeknu!", "Buď ztichááá!" se ani jednou neozve. Přijedeme domů. Odhozené svršky a boty končí ve skříni a botníku, ne na podlaze. Domácí úkoly dneska nejsou. Večeří celá rodina, manžel dneska přijel za světla. Všichni v klidu snědí, co jsem uvařila, stále nikdo nekňourá, nevzteká se, nerve se…
Tak se zase uklidníme, že? Máámíí!!!

   

 

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Nezbláznit se z dětí a z 20–25 hodin týdně udělat aspoň 21–26 hodin týdně. Vyrobit a prodat víc než letos. Vydělat víc než letos, resp. prodělat míň než letos. Občas to proložit nějakou novou kůlnou, skříní, stokrát posekanou zahradou a podobně.