Láska, duše a francouzská kuchyně

Od Simasen v kategorii Handmade Life | 17.3.2023

Titulek jsem si vypůjčila z mé oblíbené stejnojmenné knihy Jamese F. Twymana. Pojednává o způsobu vaření, který má velký vliv na lidskou duši a srdce. V našich končinách bychom použili starou známou, možná i mírně otřepanou frázi: „Láska prochází žaludkem“. Dovolím si citaci z výše uvedené knihy:

„Povím ti příběh někoho, kdo je neuvěřitelně bohatý,“ odpověděl Roger. „Před několika lety chtěl místní gentleman, kterému se velmi dařilo, zorganizovat charitativní večeři a dovezl z Paříže Alaina Dutourniera, aby připravil jídlo. Alain je jedním z nejlepších šéfkuchařů vůbec – opravdová hvězda. Organizátoři večeře se rozhodli, že bude bydlet u nás v Drew House – asi proto, aby se cítil více jako doma. Když dorazil, netušil, že penzion vlastní také Francouz. Celou dobu, co u nás bydlel, jsem chtěl, aby odpočíval a aby mi dovolil pro něj vařit. Byl to člověk, který trávil veškerý svůj čas vařením pro ostatní, vytvářel fantastická jídla, která vyhrávala mezinárodní ocenění. Večer jsme spolu pili víno a vyprávěli si příběhy. A jednoho večera jsem mu položil otázku: Co by bylo jeho posledním jídlem, kdyby mu na zemi zůstal už jen jediný den? Očekával jsem vysoké kulinářství, haute cuisine – je to tak talentovaný kuchař - , ale on šel úplně jiným směrem. Řekl mi, že by si udělal smažená vajíčka.“

„Děláš si legraci! Proč by si vybral právě vejce, když mohl mít, cokoliv chtěl?“

„Přemýšlej o tom chvilku. Máš pravdu. Tenhle člověk by mohl dostat cokoliv, i to nejchutnější jídlo na světě. Ale on se spíš zaměřil na pocit. Řekl mi, že když byl malý, jeho maminka mu každé ráno připravovala vejce. Jeho poslední jídlo ale neměla být obyčejná vajíčka. Musela by být usmažena na kachním nebo husím sádle, protože takto připravená jsou nejchutnější. Vajíčka by sesbíral v kurníku za svým domem. Také by si venku na zahradě utrhnul zelenou papriku a od pekaře v ulici by koupil čerstvý chléb. Tohle všechno by muselo jeho poslední jídlo obsahovat, aby bylo opravdovou připomínkou lásky, kterou mu jeho máma dávala prostřednictvím jídla.“

FMdesign - Foto na přání

Všichni víme, že dnešní doba je neuvěřitelně zrychlená. V práci je člověku vyměřena půl hodina na oběd. Jídlo většinou zhltneme a dost často ani nevíme, co vlastně prochází naším trávicím traktem. Nejsem žádná výjimka. Alespoň přes týden. A myslím, že jsem převzala ne zrovna lichotivý rodinný vzorec nedělních obědů.

Oběd musel být přesně ve 13:00 hodin. Všichni jsme seděli u prostřeného stolu a netrpělivě čekali, až nám mamka naservíruje polévku. Nejhorší ovšem bylo dodržování dalšího ohraného pravidla: „U jídla se nemluví!“ A já bych si tak ráda povídala a míchala lžičkou ve vařící polévce... Na rozdíl od táty, který má takzvaně „plechovou hubu“, jsem musela čekat, až vývar nebo hrachovka trochu vychladnou.

Martin Sršeň - miska Bujónka

Velké překvapení jsem zažila při studijním pobytu ve Francii na „Université de Lille“. Hned na začátku jsem se na kurzu francouzštiny (zdokonalení, protože znalost jazyka byla podmínkou stáže) seznámila s milou Finkou, Elinou. Spolu jsme objevovaly krásy Lille a učily jsme se orientovat v univerzitním kampusu.

Stravování nám bylo zajištěno v místní studentské jídelně. Vešly jsme s Elinou dovnitř, vzaly si tác a vybíraly si menu. Neuvěřitelné. Nabízeli hranolky. V dnešní „hranolkové“ době moje tehdejší nadšení zřejmě vyvolává údiv. Psal se rok 1993 a v České republice jsme teprve začínali poznávat výdobytky západního světa. Nutno dodat, že po čtrnácti dnech už mi hranolky lezly krkem a vyhledávala jsem jiné přílohy. Jak říká jeden můj známý: „I šampaňské a kaviár se přejí, když jsou každý den!“

EDaska - pohár Čokoláda na kuličce

S Elinou jsme si nesly tácy vybraných pochutin a sedly si ke stolu obsazenému dalšími spolužáky z kurzu. Chtěla jsem se rychle pustit do jídla, jak jsem se naučila doma. Hlavně rychle a nemluvit.

Jenže jsem byla jediná.

Kolegové seděli, občas si nabrali sousto, přátelsky klábosili. Když někomu dlouhým hovorem jídlo vystydlo, prostě si ho ohřál v mikrovlnné troubě. K dispozici jich bylo opravdu hodně. Zřejmě jsem tady v monstrózní francouzské univerzitní jídelně položila základy mému novému způsobu stolování. Pomalu a na pohodu. Jídlo nejsou závody.

V Lille se o mě studijně staral profesor Blieck a jeho kolegyně Claire. Občas mě jeden nebo druhý pozvali na večeři. Ať u jednoho nebo u druhého, vždy se sešla větší společnost lidí. Na stolech se nabízelo lákavé francouzské jídlo a jejich pohostinnost mě neustále udivovala. Nikdo neřešil, jestli dítěti upadl drobek na zem nebo něco ucmrndlo mimo talíř. Vládla pohoda, radost a úsměv na rozdíl od podivné strojené dokonalosti, kterou jsem znala z domu. Taky jsem se naučila jíst olivy, které se v různé formě objevovaly v mnoha pokrmech. Jednou jsem si na rautu vyhlédla takovou barevnou „buchtu“, která vypadala jako svatojánský či biskupský chlebíček. Plátek jsem si vzala a strčila do pusy. Očekávala jsem chuť sladkou, ale zaskočila mě slaná. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že je naplněna nejen olivami, ale i dalšími ingrediencemi.

Myšití - ubrus Provence

Asi půl roku po návratu zpět moji rodinu nečekaně navštívil profesor Blieck, který se v Praze účastnil paleontologického kongresu. Nelenil a vydal se na výlet za mnou do Brna. Přijel zrovna v době oběda, kdy mamka vařila jahodové knedlíky sypané tvarohem. Přivítali jsme hosta, posadili ho ke stolu a máma začala servírovat. Protože kromě mě nikdo neuměl francouzsky, soustředila jsem se na tlumočení. Ptala se nás na počet knedlíků. Táta si poručil třináct, já šest, malá sestra čtyři a profesor váhal. Nakonec se přiklonil k mým šesti. Když mu mamka předložila talíř s šesti podivnými koulemi posypanými tvarohem, cukrem a zalité máslem, chvíli na něj vyjeveně koukal. Kdyby měl tehdy chytrý telefon, určitě by si oběd vyfotil jako raritu. Řízl do prvního knedlíku a vyteklo mu z něj trochu jahodové šťávy. Opatrně ukrojil sousto a ochutnal. Když ho polknul, nevěřícně se na nás podíval a francouzsky pronesl: „To je sladké, u nás míváme sladké jenom jako dezert.“ Mamka na mě koukla, ať jí větu přeložím. Načež nás odbourala její reakce: „Tak mu přelož, že jestli si myslí, že je to dezert, tak hlavní jídlo nemáme!“

Dewewe - náušnice Čokoládový dort a káva

Když se vrátím k úvodní citaci z knihy a položím si otázku: „Jaké by bylo moje poslední jídlo?“, určitě bych odpověděla: „Babiččiny karbenátky.“

Vařila vždycky s láskou a rozhodně jí nikdy nešetřila. Že budou k obědu karbenátky, jsem vždycky poznala, když dědeček vytáhl rozmontovaný mlýnek na maso a zručně ho sestavil. Babička mu technickou část vaření raději přenechávala. Párkrát totiž plechový kroužek strčila do mlýnku obráceně a maso vylézalo ven stejnou dírou, jakou se do ní strkalo. Spolu s masem prohnala mletím i cibuli a housku namočenou v mléce. Směs doplnila vajíčkem a dle potřeby strouhankou, osolila a vytvářela placaté elipsoidy (nevím, jak tvar lépe popsat). Smažila je na pánvi, od které mě držela dál, aby mě nepoprskal olej. Hotové karbenátky ukládala do starého trochu oprýskaného kastrolu s pokličkou. V něm zůstaly teplé, než se servíroval oběd.

Když nějaké zbyly, zůstaly v kastrolu na sporáku a odpoledne se na ně dalo chodit. Trochu jsem si připadala jak Vašek ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“, když mamince kradl buchty. Na rozdíl od něj jsem se neschovávala pod neckami. Přestože mi nikdo nezakázal si brát, než jsem odklopila pokličku, pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli mě někdo vidí. Rádoby tajně jsem si vzala karbenátek do ruky a labužnicky ukusovala. Dodnes vzácné koření zvané „babiččina láska“ v sobě cítím.

Na vaření s láskou je třeba si připravit různé pomůcky: