Martapa to neměla v životě jednoduché. Nejdříve se věnovala šití, osud ji ale zavál úplně jinam. Nyní sleduje svět z vozíčku, ale neztrácí nic ze své tvůrčí energie. Objevila kameny, našla si cestu k cínování, vyrábí šperky, své zkušenosti předává dál a doufá, že si bude moct díky sbírce Konta Bariéry dopřát nový vozík a užít si čas s vnoučaty. Přečtěte si její příběh a pomozte jí splnit si sen.

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Jmenuji se Marta a žiji v Brně. Tvoření mi bylo blízké vlastně už od dětství. Jako malá holka jsem vyšívala takové malé kabelky na krk a vždy jsem obdivovala třeba na dovolené v Luhačovicích různé prodejce. Až jsem si jednoho dne s těmi kabelkami stoupla vedle nich a myslela jsem si, že je hned prodám. Jenže si mě nikdo ani nevšiml, tak jsem utekla. Taky jsem ráda sledovala tetu, která byla švadlena, jak šije na stroji. A asi v 7. třídě jsem si ušila první výrobek, oboustrannou prošívanou zimní vestu. Pak na mateřské jsem začala hodně šít dětské oblečení, kalhoty, bundy a po revoluci jsem také začala dávat své výrobky do tehdejších Butique. Také musím zmínit, že jsem si v 11 letech osadila svoji destičku součástkami, a to byl možná počátek mého cínování.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Vyzkoušela jsem různé techniky, ale u žádné jsem dlouho nevydržela. Až jsem objevila cínování. V té době už jsem začala sbírat různé kameny a kamínky a chtěla jsem je uchytit pomocí této techniky, ale vůbec jsem nevěděla, jak na to. Ještě nebylo tolik informací a jediná knížka o Tiffany vitrážích byla vyprodaná. Šperky, které se v té době touto technikou vyráběly, byly většinou z plochého skla. Ale já chtěla ocínovat kameny. Udělala jsem si tedy kurz Tiffany a hned jak jsem odešla z kurzu, objednala jsem si nářadí, pájecí stanici a vše potřebné a za pár dní jsem začala cínovat.

Vše jsem pak objevovala jako samouk, stylem pokus omyl. Ale neskutečně mě to bavilo a baví dosud.
Teď také ráda předávám své zkušenosti či vychytávky na svých kurzech cínování. Zákazníci si vyzkouší tuto techniku, naučí se pracovat s teplotami a dozví se třeba, proč jim to nešlo. Můžou si pak zakoupit veškeré vybavení a doma hned začít cínovat.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Inspirace je všude kolem. Čerpám ji z běžného života, inspiruje mě příroda, zvířata, hudba, různé momentální situace, pocity či emoce. Ale nejvíce mě také inspiruje samotný kámen. Ten si většinou řekne sám.
Na zakázku dělám také, ale je to velmi svazující. Pokud někdo třeba přijde s obrázkem a přesným popisem, co chce za šperk, tak to bohužel odmítám, jelikož některé věci ani nelze touto technikou zpracovat. Ale pokud mi někdo nechá trochu svobody, ráda na zakázku šperk udělám. Většinou také potřebuji vědět, pro koho šperk je, a pak tvořím pocitově a často mi pak přijde pochvala, jak jsem se trefila.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Na tvoření mám svoji dílničku. Nejlíp se mi tvoří večer, když vše utichne, telefon nezvoní a všude je takový ten večerní či noční klid. Protože na tvoření je potřeba více času v kuse, to se pak do cínování ponořím a nesleduji čas. Ale tvořím i kdykoliv během dne, pokud mě to popadne a je na to čas a také pokud mě zrovna nelimituje moje zdraví.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
To přišlo tak nějak pozvolna, že jsem si to ani nejdřív neuvědomila. Ale najednou jsem cínovala 8 hodin denně a pak ještě chystala balíčky na poštu (prodávám i materiál pro cínaře a šperkaře). Takže jsem začínala ráno v 8 hodin a končila někdy pozdě večer či v noci, tak to už nebyl jen koníček. Ale takhle jsem to nechtěla, musela jsem to trochu omezit i ze zdravotních důvodů. Uvědomila jsem si to také v době, kdy se mi začaly kupit zakázky a přestal mi zbývat čas na volnou tvorbu.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Nejvíce mi pomohlo to, že jsem si udělala Tiffany kurz a věděla pak, jak funguje tato technika a hned jsem ji začala aplikovat na šperky z minerálů a kamenů. V té době kurzy cínování ještě nebyly, tato technika teprve vznikala.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Nejvíc jsem pyšná na svůj výrobek Bílá dáma, který jsem tvořila na chalupě venku na dvoře. Nakonec se stal i mým logem. Jinak jsem pyšná spíš na to, když mi někdo napíše nádherný komentář či odezvu na můj výrobek, který si zakoupil. Tak to mě vždy pohladí a udělá radost. Nebo když se ozve zákaznice či zákazník, kterým jsem již něco tvořila, po nějaké době znovu a chce vyrobit další šperk, ať už pro sebe či jako dárek, tak to mám taky radost.

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
To je docela těžká otázka. Asi bych nic jinak neudělala. Chybami se člověk posouvá dál a ponaučí se z nich. Asi je vše, jak mělo být. Vše má nějaký svůj důvod. Možná bych si více přeorganizovala čas a snažila se nedělat zbytečné věci. Ale to se týká spíš i budoucnosti.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Oblíbila jsem si některé tvůrce hned od začátku, co jsem na Fler přišla. Ráda nakukuji třeba do dílna MATILDA, na keramické dámy ke KB GALERIE, potěšit oko s trochou tajemna k Jindřich a Rudolf. Dále třeba k Bohdě.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Ze všeho nejraději trávím čas někde v přírodě a také s vnoučaty. Ta ale rostou a já jim přestávám trochu stačit na vozíčku. Jinak miluji kamínky a kameny ve všech podobách, tedy i skály a hory. Bohužel je to pro mě už trochu nedostupné, proto když jsem objevila na vozíčku paraglide, hned jsem se do něj zamilovala. Je to nádhera na vše koukat z výšky a rovněž ty skály můžu vidět shora. Je to i docela návykové, takže když je rok, kdy se neproletím, mám docela absťák. Mým snem je proletět se v Dolomitech.

Jinak s těmi vnoučaty a na výlety by se mi moc hodil přídavný elektrický pohon. To se pak dá zvládnout i s dětmi na kolech nebo přejet obrubník či vyjet kopec. Člověk získá opět svobodu pohybu. Ale vše je velice předražené. Můj příběh zaujal nadaci Konto Bariéry a rozhodli se mi uspořádat sbírku Vozík pro Martu, protože potřebuji i nový vozík. Ten můj má přes 7 let a dosluhuje a občas podivně křoupe. Aktivní odlehčené vozíky jsou bohužel velice drahé, ale jsou určeny pro vozíčkáře, kteří jsou samostatní a chtějí se pohybovat bez pomoci dalších osob.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Ráda bych do cínování dala maximum, chtělo by to více času, abych se mohla zase dál posunout. Baví mě to, že se člověk má stále co učit. Již jsem měla i zajímavé projekty pro muzeum či tvůrce filmu, tak když v průběhu 10 let pár takových zajímavých projektů přijde, velmi mě to potěší. Hlavně si po 10 letech přeji zdraví pro celou rodinu.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Tak to bych jim doporučila hlavně trpělivost. Trpělivost růže přináší a je to tak. Nenechat se odradit třeba prvním nezdarem. Samozřejmě je potřeba tomu nějaký čas věnovat a úspěch se určitě dostaví. Díky Fleru se člověk musí zdokonalovat například ve focení, takže i na to se zaměřit, protože fotka prodává.