Tvorba šperků, jež mají svůj počátek při vycházce kolem řeky, patří mezi mé oblíbené. Prohledáváním naplaveného dřeva na břehu řeky, kde se často najde ještě něco dalšího zajímavého, si asi uspokojuji své pradávné geny ženy sběračky. I naše jezevčice Bety miluje tyto mé výpravy, poněvadž je jí jasné, že nemám čas ji sledovat, kde brouzdá, takže promete veškeré bahno u břehu, prožene kačeny a jde se podívat na ostrůvek uprostřed řeky, jestli to tam není náhodou zajímavější než na břehu. A vůbec jí nevadí, že má voda v řece jen kolem 5 °C.
Tentokrát to celé podnikám pro klub In-spirare, v jehož posledním kole jsme tvořily ze dřeva, kovu a skla.
Je to krásný návrat do dětství. Nacházíte kousky dřívek obalené bahnem, a pokud je voda jen tak studená, že do ní jdou dát ruce, tak hned zjišťujete, jak vypadají. Když je zima taková, jako byla při mé poslední výpravě, tak si tajemství vzhledu užíváte déle - po celou dobu než dojdete domů a než to vše dáte do vody. Včetně psa, jenž má na sobě výběr vůní z toho bahna, vody a "vůně" nějaké uhynulé rybky. (Kdo máte psa, tak víte, jak náruživě se válí v čemkoliv neidentifikovatelném a váš řev je přitom vůbec nevzrušuje, naopak ještě "přitlačí na pilu", protože hrozí, že se tam v příští vteřině objevíte a zábavu jim pokazíte... :-))
Po umytí se některé slibně vypadající kousky ukážou jako nepoužitelné, protože dřevo při sobě drží jen silou vůle. Další slibné kousky jsou přece jen větší, i když u vody jsem se přesvědčovala, že půjdou použít. Šly by, ale pouze na hruď minimálně dvakrát větší, než je obvyklé v našich zeměpisných končinách. Takže slibné šlo bokem a to, co jsem vzala jen pro jistotu, co kdyby nááááhodou..., bylo nakonec použitelné a inspirativní.
Pokud tvořím šperky z netradičního materiálu, jako je přírodní dřevo, všechno se odvíjí od vzhledu a barvy tohoto kousku. Způsob uchycení dalších komponentů a jejich volba včetně barevnosti a možnosti zavěšení tak, abych byla úplně spokojená (a že jsem náročná!!!). Občas je potřeba odštípnout nepotřebnou větvičku, zkrátit za sukem, podélně rozpůlit, protože je to krásné, ale moc tlusté atd. atd. Ale to vše už je tvoření, takže si to patřičně užívám.
Když je vybráno, dám na stůl papír, na něj dřevo a začnu kolem dřeva "čarovat". Vymýšlím mu kabátek nebo přímo císařský háv, aby se cítilo mezi těmi ostatními šperky dobře. Abych mu nevytvořila něco potupného a zahanbujícího a ono nemohlo vyjít ani na světlo boží.
Někdy napoví ono samo a jakákoliv moje další varianta není tak dokonalá, jako jeho nápad. Někdy se zapotím víc já, to když ten kousek kořene říká - tak teď se předveď, když jsi mě odnesla od mé řeky. A pokud jsem ještě navíc svázaná podmínkami, jež jsem na druhé, ale i na sebe samotnou vymyslela, může se tato fáze pěkně protáhnout.
Vymyšleno, sklo vybráno, tak hurá na realizaci.
Některé postupy jsou bez problémů a všechno navazuje na sebe, i když mi občas chybí ještě jedna nebo spíš dvě ruce. Ale jsou i ty opačné případy, kdy zjišťuji, že to, co jsem si nakreslila, je dobré na papíře, ale v reálu to pokulhává. Takže znovu papír, nově odměřit, patřičný díl vystřihnout větší a trošku jinak tvarovaný (naštěstí si dělám "střihy" z papíru a neničím hned plech), jenže mi tím pádem nesedí i to sklo, co jsem původně vybrala... Znovu ponor do sáčku se sklem (ještě, že kamarádčina dcera žije na Floridě a zásobuje mě mořským sklem, co najde na pláži - já ji zase šperkama :-)) ...a nakonec je místo dvou skel jen jedno a úplně jiné co se týče tvaru. Ale je to vyřešeno k mé spokojenosti, takže můžu pokračovat.
Ale než si sednu k páječce, je ještě potřeba udělat první ochrannou vrstvu na dřevě, abych jej neponičila. Starý dobrý včelí vosk (roztavený), starý kartáček na zuby a zahřáté dřevo, vosk vetřít do každého jeho záhybu. Potom za pomoci horkého vzduchu setřít přebytky vosku a už KONEČNĚ začít vyrábět šperky.
U jednoho kousku ještě budu v průběhu práce vymýšlet "neviditelné" uchycení, další je přiznané, takže jednodušší (teoreticky).
Pomalu se začínají rýsovat nové tvary a barvy kolem mých dřívek a já si s nimi povídám. Je to sice jen monolog, dřevo zarputile mlčí a je mi jasné, že kdyby mohlo mluvit, tak si to asi za rámeček nedám (pájka pálí i mne), ale nakonec se dobereme k téměř konečnému výsledku. Teď už jen napatinovat cín, vytřít jej do starostříbra, umýt, znovu natřít dřevo voskem (tentokrát pořádně), opět jej očistit horkým vzduchem (pálí to i v rukavicích) a vybrat a nastříhat kůži.
A nastává ta nejhorší fáze výroby šperků (alespoň pro mne) - musím nalepit koncovky na kůži, lepidlo je jako vždy všude - hlavně na mých prstech, odkud je budu v průběhu dalších tří dnů odlupovat. Koncovky samozřejmě padají na zem, protože prsty ztvrdlé lepidlem je nedokážou jemně chytit a já se plazím pod stolem... Vypadám u toho značně nedůstojně :-(.
A opět jedno zastavení - u šperku s mořským sklem se mi nelíbí kůže hned u dřeva a ještě ke všemu lesklá. Chce to přidat kousek kovového řetízku, takže pro změnu ponor do řetízků a řetězů, jenže výběr podle odstínu barvy kovu a i podle velikosti a tvaru oček se jeví jako iluzorní. Mé oko musí snést maličký kompromis, ale ten malý rozdíl stejně vidím asi jen já :-)). Kůže je nakonec v přírodní barvě i v přírodním provedení. Heuréka.
To nejhorší je zvládnuto a už mi nic nebrání to celé vypucovat, vyleštit a cín natřít antioxidantem a opatrně šperky předložit k posouzení těm, co umí být upřímné a zároveň se mnou mají soucit. Naštěstí umí ocenit i to, co není jejich šálek čaje a co by si na krk nikdy nepověsily :-)) - tím vzdávám hold svým dcerám a děkuji pánubohu za to, že je mám.
Tak toto byl příběh mých tří šperků se dřevem, jež vznikly díky klubu In-spirare, díky jeho netradičním tématům a jeho snaze posouvat nás dál a výš - až na šperkařský Olymp :-)).
