Za téměř 60 let jsem už zažila ledacos, ale život mě nepřestává překvapovat. Zejména tím, jak mě dokáže elegantní oklikou dostat k věcem, jimž se vyhýbám. Třeba k usednutí za šicí stroj. Po stovce ušitých bílých ústenek model „španělská chřipka 1918“ (jednu z prvních jsem si nechala na památku jako svědectví o tom, z jak hlubokého dna se zvedám) a spotřebování zásob starých cích došlo na tvorbu veselejších kousků.

  

Maličký odstřižek z babiččiných letních šatů (provázely mě celé dětství, protože tehdy se nekupovalo oblečení na jedno použití a následné vyhození) přežil všechna moje stěhování. Stokrát jsem ho měla v ruce a přemýšlela, na co mi bude, ale nostalgie byla silnější. Po kouskách jsem z něj sesadila první barevnou ústenku a měla pocit, že babička a její humorný nadhled jsou tu zase se mnou.

Úklid ke Dni země s ústenkou z babiččiných šatů.

A při šití a zvláštním bezčasí karantény jsem vzpomínala na všechno, co babička prožila, a říkala jsem si, že by na současné vedení státu určitě nadávala stejně peprně jako svého času na komunisty.

Narodila se v roce 1907 do rodiny uznávaného českobudějovického ševce. Rodina se třemi dětmi přišla v pandemii španělské chřipky o maminku a nejmladšího syna, šestiletého Jeníčka. Babička s tetou Ančou brzy dostaly za macechu vlastní tetu a posléze i tři další sourozence, které nejstarší Božena – moje budoucí babička – měla na starosti. Možná se už tehdy formovala její odbojnost a nezdolnost.

S dědečkem – o 7 let starším obchodním cestujícím s textilem – měli velmi krátce po sobě dva syny (při narození toho mladšího – mého otce – bylo babičce teprve 23 let). Pradědeček švec přispěl rodině do začátků a dědečkův obchod s textilem se brzy stal velkoobchodem. Plus mínus pohoda (ovšem z dnešního pohledu lidí zvyklých dvakrát ročně lyžovat v Alpách a dvakrát se cachtat v exotickém moři to byla prachsprostá dřina, žádné vykořisťování pracujícího lidu) trvala deset let, brzy však zkalených šířením fašismu.

Dvacet let po první válce se ve světě zvolna schylovalo k další tragédii a v komíně domu mých prarodičů nenápadně doutnal trám. Jednoho dne v zimě 1939 prohořel, část ho spadla do kamen a způsobila požár. Kvůli neopatrné manipulaci s koši s koksem, jimiž hasiči rozmrazovali požářiště, pak dům vyhořel komplet až po střechu včetně obchodu a obrovských zásob zboží.

Babička (tehdy 32letá, na fotce) se nedala. Vše, co šlo zachránit, prala s personálem a příbuznými na valše, sušila, žehlila a vyprodávala za zlomek ceny.

Obchod se povedlo zachránit a válku přežít i za cenu riskování, jako bylo zakázané a přísně trestané vykrmování hus ve sklepě nebo pašování potravin z venkova.

Ovšem netrvalo ani deset let a přišel rok 1948. Strýc (tehdy 19letý) zůstal v Anglii, kde studoval. Odtud se přesunul do Jihoafrické republiky a domů se podíval až za 50 let po tzv. sametové revoluci (to už nežil ani jeden z prarodičů). Celou tu dobu byl rodinnou kádrovou skvrnou uvedenou ve všech „papírech“. Prarodiče přišli o všechno a šli pracovat do dělnických profesí, otec byl „vyzvednut“ z vysoké školy a na tři roky odvelen k PTP, kde dlouho rubal v dolech. Současnou dobu vidí takto.

Tatínek u PTP (ten větší vpravo).

Odbojnost naší rodině zůstala. Od druhé do deváté třídy jsem přes varování učitelů chodila na náboženství, které směli vyučovat jen nejnudnější kněží, takže to byla neskutečná otrava. Se samými jedničkami na vysvědčení jsem proto za trest nedostala doporučení ke studiu a nastoupila do učení.

Do poměrně luxusního učebního oboru prodavačka textilu jsem se dostala jen díky babiččiným dobrým vztahům s ředitelem Textilu n. p. Ředitelství totiž sídlilo v našem bývalém domě, babička s dědou tam měli 1+1, směli používat zahrádku a starali se o ústřední vytápění domu koksovou kotelnou. Ředitel jednou mému otci řekl: „Víte, já mám vaši matku moc rád, je to skvělá ženská, ale než jednou přejde dvůr, tak dvakrát nahlas prokleje komunisty, to by neměla…“

Možná bych už dnes taky neměla upozorňovat na to, že se zase šineme do nějakého nového zvěrstva, chystajícího se pod rouškou záchrany životů likvidovat živnostníky a střední třídu podobně, jako to dělali komunisté, na jejichž hlasy se tato vláda 30 let po revoluci spoléhá. Ale mám babiččiny vzpurné geny a možná to dělá i ta látka na ústence, takže nemohu mlčet. Ráda bych s příznivci nových pořádků diskutovala a dozvěděla se, co je vede k tomu, že freneticky tleskají jasným faulům, ale není s kým. Jakákoli výzva k diskuzi zatím budí jen hysterii, nanejvýš sdělení „Už mě neobtěžuj!“ nebo odkaz na některý z webů prokazatelně šířících fake news. Jediný dosud vyslechnutý argument „Máme se nejlíp, jak jsme se kdy měli“ bohužel považuji za radost malého dítěte z vánoční nadílky, kterou mu rodiče koupili na dluh s obřími úroky a exekutor číhá za bukem.

Nejde mi na rozum, jak lidé mohou podporovat něco, co nejsou schopni klidně a racionálně obhájit a že nedokážou vstát od plného talíře a podívat se do spíže, zda si budou moci takto dopřávat i zítra a pozítří.

Vám ano?

A když jsme u té spíže, od babičky jsem se mimo jiné naučila péct tažený štrúdl. Je to fuška, ale stojí to za to.

Jsem ráda, že i tady potkávám podobně smýšlející (pro čtenáře, kteří mají raději kratší texty, ještě jeden).

Držme se.

 

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!