Třetí tvůrčí dvojice v řadě se představí v dnešním rozhovoru. Stereotypu se však nemusíte s Ondruškovic bát ani náhodou. Pověděli toho na sebe hodně, my proto budeme struční a popřejeme jen příjemné čtení na konci roku 2009.

OndruškovicŘekněte nám na úvod něco o sobě.
Něco málo je o nás v profilu, tak teď to, co tam nenajdete. Jsme manželský pár Magdaléna a Zdeněk Ondruškovi. Protože v Ondruškovic je tím zastoupen ženský i mužský element a dva různé temperamenty a názory na svět, umění, život (i když po tolika společných letech se hrany obrušují) a také snad proto, že u pracovního a jídelního stolu sedíme už dlouhá léta prakticky denně proti sobě (nebo vedle, podle toho, kdo ukořistí lepší místo), jsme se rozhodli odpovědět tentokrát každý sám za sebe...

Magdaléna OndruškováMagdaléna: Vystudovala jsem VV pro ZUŠ a 3. stupeň na PdfUP v Olomouci, kde jsem potkala 4 výborné spolužačky (zdravím tímto např. Jeřábky). Společně jsme založily dámský výtvarný spolek SAČ, v rámci kterého jsem se zúčastnila několika větších výstav. Tenkrát byl mou doménou dřevořez (diplomová práce na téma Cesta autostopem na Balkán) a perokresba. Dnes je mým největším tajným přáním najít si zas svou chvilku na tyto dvojrozměrné práce.
V Olomouci jsem totiž před 13 lety potkala svého muže Zdeňka, s kterým má práce dostala třetí rozměr. Ukázal mi kůži jako materiál a ta mě pohltila. Překvapilo mě, že ji nevyužívá k šití kabelek (věnoval se hlavně drobným doplňkům), tak jsem se se slovy: "Všechny ženy je nosí." vrhla poslední rok vysoké do jejich výroby formou pokusu a omylu sama. Sortiment se s léty rozšířil také na peněženky, opasky i na širší barevnou škálu.

Zdeněk: Tak tedy... Co já? Pominu-li idylické dětství venkovského kluka, nějaké školy, kterým jsem nikdy moc nedal, pak pokus vydělat si na živobytí klasickou pracovní docházkou, ocitnu se počátkem 90. let v Olomouci v uličce, co vedla od náměstí k Prioru s futrálem od kytary, z kterého jsem prodával své první výtvorky, jako třeba makovice navlečené na kožený řemínek od největší po nejmenší nebo proložené korálky. Takové hippie cetky. A ono to fungovalo, lidi kupovali! Tu nastal v mém životě zlom.
"Tak co bych komu nalhával, mne komunismus vychoval," jak zpívá Charlie Soukup ve své písni... Zkrátka: byl jsem zvyklý na to, že peníze lze vydělat jen pravidelnou pracovní docházkou. A teď! Ta volnost! Moci nehledět na čas, dělat to, co člověka baví, nemít nikoho nad sebou, kdo by ti říkal, co musíš, vstávat, až se probudíš. Ólalá. Byl to pro mne šok. To je asi začátek mé tvorby jako zdroje živobytí.
Ale tvořit (ve smyslu vyrábět) jsem začal už jako kluk. Kůže mne oslovila nejvíc. Začalo to asi nějakou tou indiánskou čelenkou. Později jsem k olomoucké uličce přidal i nějaký ten jarmark, obchůdek či galerii, ale vždy jsem pracoval jen tolik, abych mohl být co nejvíc na cestě... A tak jsem na cestě prožil celá devadesátá léta. Pak jsem potkal studentku výtvarky ze Zlína a vznikli Ondruškovic.

Ze kterých materiálů nejraději tvoříte, případně jakou techniku máte nejraději?
Magdaléna: Nevím, jestli nejraději, ale určitě nejčastěji pracuji s kůží, protože se pro mne od promoce stala prací, i když začátky byly hodně krušné. Moc mě v té době podržela rodina. (Děkuji!)
Jinak mám ráda dřevo, občas něco 3D vyryji, obvykle se k tomu dostanu v lednu, kdy si dopřáváme oba pracovní "povánoční" volno, většinou jsou to dárky pro příbuzné. Pořád se chystáme o tyto věci rozšířit náš prodej, třeba se časem něco objeví v naší nabídce. Postupně zkouším skloubit kůži s dalšími materiály a tvůrci. Se sklem a mým tátou, od léta se stříbrem a naším přítelem Láslem.
Znovu po letech jsem přidala také voskovou batiku, mám ráda pracovní změny, protože jinak náš život na malé vesnici plyne s nástupem školní docházky našeho staršího syna Jakuba možná až příliš pravidelně. Líbilo se mi léta netušit, který je momentálně den v týdnu, a pracovat si v inspirativním záchvatu nonstop přes víkend a výletovat třeba v úterý:-)

Zdeněk OndruškaZdeněk: To, že je to kůže, asi nemusím čtenářům prozrazovat. Je to jeden z prvních materiálů, co kdy lidstvo používalo, tudíž lidem velice blízký. Baví mne i dřevo. Dříve jsem muzicíroval a vyráběl jsem rozličné hudební nástroje (bubny, píšťaly a různé "drnkačky"). Rád dřevo kombinuji s kůží a do budoucna bych to chtěl ještě rozvinout. Nejvíce ho teď používám při výrobě nábytku do domů, při výtvarných zakázkách pro ZOO Lešná-Zlín, pro kterou dělám roztodivné repliky a dekorace.
Stejně tak i kov. Zakoupil jsem na zdejším kovošrotišti šlapací kovářskou výheň. Průpravu jsem získal, když jsem jednu dobu jezdil s partou historiků pořádajících jarmarky a oni potřebovali kováře. Z kusu kůže jsem si vyrobil kovářskou zástěru a jako úplný laik uprostřed náměstí plného lidí hrál divadlo a sbíral první zkušenosti. Padala nám stodola, tak se nám hodily kramle a různé železné hřeby a vzpruhy. Ke kovaření jsem se dostal (ostatně jako ke všemu) jako "slepý k houslím". Teď bych se k tomu po letech rád vrátil a přidal ke kůži a dřevu ještě železo a k našim opaskům přezky, ale nechci předbíhat.

Jaké materiály a techniky jsou pro vás naopak záhadou?
Magdaléna: Moc se mi líbí šití oděvů, i když mě živí jehla a niť, šicí stroj si se mnou netyká (na rozdíl od Zdeňka a jeho šlapacích).
Zdeněk: Štěpení atomu.

Jak jste se ocitli na Fleru a jaké tu máte plány?
Na Fler nás asi před rokem upozornil táta, viděl někde v časopise reklamu. Jen jsme ho prolistovali, protože nebyl čas (předvánoční pracovní maraton) a ani se nám nezdál pro prodej větších věcí ideální. Podruhé letos v únoru mi ho znovu připomněla kamarádka MirkaM. Tak jsme to zkusili taky. A plány? Uživit se tu:-)

Co se vám na Fleru nejvíce líbí a co byste vylepšil?
Fler nám poskytl možnost prodávat své zboží z "tepla a klidu domova" a nemuset neustále urgovat dlužné platby galeristů (i když jsou i výjimky a tam najdete naše zboží stále). Víme teď přesně, kdy a kolik můžeme zrovna investovat do materiálu.
Dál nás baví možnost pozorovat, kam se vyvíjí tvorba našich přátel, protože za léta spolupráce s galeriemi a objíždění jarmarků jsme jich poznali hodně. Technicky se nám Fler zdá dokonalý.

Co zajímavého jste naposled četli, viděli, objevili na internetu, doporučte.
Magdaléna: Moc rádi u práce posloucháme mluvené slovo (na internetu Království mluveného slova). Ke čtení se dostávám mnohem míň, než bych chtěla. Mám ráda knížky Pavlíny Brzákové (Dědeček Oge), Toma Robbinse (I na kovbojky občas padne smutek), Iana McEvana, Josefa Formánka, Johna Irvinga (Svět podle Garpa), filmy Jima Jarmushe, Aki Kaurismakiho, Pedra Almodóvara, hudbu Toma Waitse a Lou Reeda a mnohou další, ale v naší hlučné domácnosti si vážím každé chvilky ticha.

DětiZdeněk: Četl? Knihy teď spíš poslouchám, než čtu, je velice příjemné u práce poslouchat načtenou knihu. Tak bych asi doporučil, z toho, co jsem slyšel v poslední době, třeba Yana Martela: Pí a jeho život, momentálně posloucháme román Krvavý duben albánského spisovatele Kadareho Ismaila.
A pak je tu muzika, ta u nás hraje skoro pořád (k Magdalénině nelibosti) a je jí spousta, díky internetu (My Space, You Tube) ke mně přichází stále nová a nová. No a co doporučit... Poslední dobou u nás hraje hodně Woven Hand, Mazzy Star, Puerto Muerto, Call Me Poupée, La Rue Kétanou, Cocorosie, Ojos de Brujo, Lhasa De Sella, Mano Negra... Mám pokračovat?:)
Co jsem viděl? Do kina je daleko a není čas, televizi nemáme, ale i tak si občas nějaký film dopřejeme. K filmařině mám vztah, jelikož moje máma dělala vedoucí našeho vesnického biografu, táta tam promítal a bábi dělala uvaděčku, a tak jsem velkou část dětství strávil v kině a viděl tolik filmů jako v té době málokdo. Kdybych měl říct, který film bych v poslední době doporučil, pak asi Podivuhodný případ Benjamina Buttona.
A co jsem objevil za zajímavou internetovou stránku? To asi http://homeofhome.blogspot.com/2009/03/amazing-treehouses-ewoks-would-be.html díky mé poslední stavbě, na kterou se můžete mrknout na našem blogu.

Jak propagujete svoji tvorbu?
Jak už tu bylo mnohokrát řečeno, nejlepší reklamou je spokojený zákazník. Dále máme své stále nedodělané internetové stránky (ve víru netu spíše nenalezitelné) a občas vyjedeme na nějaký ten jarmark.

Jak si představujete svůj život za deset let?
Magdaléna: Za ta léta jsem si zvykla, že věci přicházejí tak, jak přicházet mají. Co se stane, má se stát :-) Prvek náhody přináší lehkou nejistotu a zároveň inspiraci do mého racionálně-romantického založení (ty dvě nátury si mne rozdělily napůl), tak raději moc neplánuji. Jen doufám, že ve zdaru a zdraví přežijeme pubertu našich dvou už teď svérázných a živých synů Jakuba a Filipa, kteří změnili můj život, zpřeházeli priority a jsou mým hnacím motorem.
Zdeněk: Olala... Já nevím co bude zítra, a vy co za deset let... No hlavně abych žil!

Na co jsme se vás zapomněli zeptat? :)
Magdalena: Po kom jsem tak ukecaná?
Zdeněk: Jak se vám daří?

Podle rozhovoru to vypadá, že se daří fajn. :) Děkujeme!