Sloužím lidem. Střežím jim šatstvo – to, do kterého se oblékají. Denně tak mohu sledovat onen nekončící proces jejich vlastního zakrývání se, na jehož konci není vlastně nic jiného než toužebné přání odkrýt to, kým vlastně jsou (nebo kým by si přáli být). Jo, šaty dělaj člověka – říká se.

Za tu pěknou řádku let, co tu stojím, se leccos změnilo. Bývaly doby, kdy jsem s každým mně svěřeným kusem měla víc než osobní vztah. Věděla jsem o každém rozpáraném švu či utrženém knoflíku, o každé nevzhledné skvrně. Není divu, však mě často obývaly po dlouhé roky. A stejně jako jsem vnímala životní příběhy každého oděvního artiklu, vnímala jsem i přístup jejich majitelů k nim samotným.

Byl jiný, než je dnes.

Dříve si ke mně lidé ukládali své šaty s okázalou hrdostí a radostí, pečovali o ně s láskou, neb každý nový nákup byl jimi vnímán jako investice do sebe samých. K většině vlastněného ošacení mívali určitou vazbu, nové kousky přidávali s rozmyslem. Donekonečna zašívali již poněkolikáté utrženou kapsu, jen aby předešli předčasnému loučení. Své oblečení měli rádi a vážili si ho. Uchovávala jsem klenot vedle klenotu. Tak jako sousedka Šperkovnice.

Dnes je to jinak.

Klenoty zmizely.

Většinou teď hlídám jen spoustu ušmudlaných kousků. Moc je ani neznám. Je jich tu totiž tolik, že než si stihnu s tím kterým nováčkem poklábosit, už se štosují u zadní stěny, ve stínu dalších nově příchozích. Do světa se tak stihli vydat jen párkrát a dneska se už o nich ani neví. A až jednou dojde na pravidelné třídění mého obsahu a lidé tyto ukryté kousky znovu objeví, už nebudou dost trendy. A tak je prostě vyhodí. V tom lepším případě do kontejneru na textil, v tom horším poputují zásilkou směsného odpadu rovnou na skládku. Je mi to líto. Když se ale sem tam kouknu na cenovky, vlastně se ani nedivím. Za takový peníze nemůžu čekat, že se oděvům dostane nějaká přehnaná péče. Ve skutečnosti se jim nedostává péče vůbec žádné. V dnešní době jsou oděvy vnímány jako spotřební zboží. Jednoúčelová položka.

S oděvy je to teď prostě jinak než tenkrát.

A když si tak s dalšími skříněmi o téhle změně povídáme, shodneme se na jednom. Radost z toho nemáme. Dřív totiž bylo potěšení, pozorovat, jak se ti, jimž oděvy hlídáme, oblékají. Pastva pro oči. To mi věřte. Byli tak krásní. Dnes už jim to ani moc nesluší. A všichni vypadají podobně.

Přijde mi, že čím víc hadrů k nám schovávají, tím větší problém má jejich vkus. Upadá. Chtělo by to ho sebrat. Každý z nich má k němu ovšem jinak daleko.

Jak, to víme jen my.

Vaše skříně.

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!