Po světě se hemží spousta různých lidí. Pokud bych přirovnala život k lodi na rozbouřeném moři, první druh lidí svírá kormidlo pevně v ruce, loď za každou cenu drží stanovený kurz a míří do předem určeného cíle. A většinou tam i dorazí s kompletní vycvičenou posádkou a lodí bez poskvrnky. Existují i frajeři, kteří dokážou nařídit i vlnám, jak mají být vysoké a kterým směrem se vlnit. Druhý druh homo sapiens se snaží kormidlo udržet, ale někdy to nejde. Loď se houpe, posádka zvrací (nebo přinejmenším kušní a protestuje), velitel řve, ale každý na něj dlabe a loď skončí někde úplně jinde, než kam měla původně namířeno. S urvanou kotvou, dírou nad čárou ponoru a odrbanou lopatkou lodního šroubu, na které visí v lepším případě celá mořská panna. V mém případě mívám někdy pocit, že místo na lodi jsem na vratkém voru, kterého se držím zuby nehty a tiše doufám, že mě proudy odnesou někam, ač rozhodně netuším kam. Ale ještě žiju a hlava mi trčí nad vodou a žraloci mě víceméně jen očuchávají, tak je to pořád ještě dobré.

A teď vám povím příběh o tom, jaký proud popadl ten můj vor a kam ho až zanesl - a tím i doufám, že objasním, proč má "spisovatelská" a tvůrčí aktivita zaznamenala v předchozím roce poměrně sestupnou tendenci. 

Na jaře roku 2018, ledva pupeny na stromech začaly trochu pučet, jedna z mých stálých zákaznic (která měla tak trochu na svědomí i můj starý houbičkový projekt) mě požádala o modely zpěvných ptáčků pro děti. Bohužel jsem ji musela zklamat, na modelování věrného modelu pěvce z polymerové hmoty jsem se opravdu necítila - a i kdyby se mi miniaturní ptáček povedl, strávila bych na něm tolik času, že by byl neprodejný. A ptáčků měla být celá sada. Bylo třeba vymyslet jinou, proveditelnější cestu. Nakonec jsme se dohodly na vymalování ptáčků na překližce. Aby bylo jasno - za starých časů, než přišly na svět mé děti, semtam jsem se chopila štětce a pokud jsem někam potřebovala umístit "něco" v konkrétní barvě, aby "to něco" ladilo s interiérem, nějak jsem si poradila. Žádné výtvarné vzdělání nemám, rodiče mě směrovali spíš do kancelářské sféry, abych měla "svý jistý". Z uměleckého hlediska vlastním jen hromadu nadšení, metodu pokus-omyl a přístup "vono to nějak dopadne...".

Navíc objednávka zněla poněkud všeobecně - sadu nejrozšířenějších ptáčků. Zahloubala jsem se tedy nad tím, co to vlastně u nás nejčastěji poletuje a dráždí všudypřítomné kočky. Dolní Počernice je zvláštní čtvrť. Je to součást Prahy - tedy město. Charakterem je to spíš vesnice - domky a zahrádky (alespoň zatím, budoucí územní plán je nemilosrdný a developeři jak supi krouží nad okolní ornou půdou a touží za každou cenu vybudovat hromady bytových domů). Je u nás i největší rybník v Praze a k němu přiléhá zámecký park - tudíž máme jak ptactvo vodní, tak i venkovské, parkové a městské. V okolí jsou vodní biotopy, mokřady, asi tři autosalóny, benzínová pumpa a kemp. Amatérského přírodozpytce doslova sen.

Coby správní amatérští přírodozpytci jsme umístili jídelní stůl k oknu na verandu, kam pod střechu manžel přivazuje krmítka z vydlabaných kokosových ořechů v rámci recyklace všeho, co lze ještě využít. A využít se dá opravdu skoro všechno, a proto už u nás ve sklepě skoro není k hnutí. Všechno se "jednou" může hodit. 

V zimě tato krmítka navštěvuje spousta drobného ptactva - sýkorky, vrabci, brhlíci, zvonci, stehlíci. Z větších ptáčků je u nás častým hostem kos, ale ten si vystačí spíš s červíky, kokosová krmítka jsou mu trochu těsná. V parku máme sojky, strakapoudy, datly a žluny, a když jste opravdu hodní a jdete do parku brzy ráno, na hrázi rybníka můžete v ranní mlze zahlédnout i ledňáčka. Na střechách domů trůní hrdličky, v zimě havrani.

Každý květen svádí můj choť nerovný souboj s rehkem zahradním. Tento ukvičený mrňousek touží postavit své hnízdo na naší verandě, přičemž neúnavně přináší mech, větvičky, kousky trávy a všude nadělává obří svinčík. Víte, co dokážou děti se třpytkami, lepidlem a nůžkami? Pche, rehek je naprosto jiná liga. V období rehkova hnízdění má manžel v pohotovosti vysavač průmyslového typu, který zvládne vodu, morčecí piliny smíchané s bobky a senem a dokonce i suť. Když se nastaví sání na MAX, pak mám pocit, že to vyrve z podlahy i dlaždičky. Kromě přímého boje s hadicí vysavače funguje i zálohový boj - na exponovaná místa jsou umisťováni keramičtí ptáčci typu "tady už je obsazeno" a dřevěné kočky "jsme dvě a máme hlad".

            

Rehek zahradní prostě nesměl v sadě chybět, vzdávám mu tím hold za jeho každoroční neústupnost. Na chalupě vídáme hýla, červenky, své místo na slunci vybojoval i strnad a drozd. Profláklé jsou i vlaštovky a jiřičky, které se k seznamu připojily - a nakonec jsem tam zahrnula i slavíčka, neb v básních a pohádkách "pěje a klokoce...", abych až mnohem později zjistila, že je dost málo obvyklý a v našich končinách už moc pět a klokotat nechce. Klasického městského holuba, který "zdobí" sochy, jsem vynechala - to je tak notoricky známý opeřenec, kterého pozná každý, že by ho byla škoda malovat do naučné sady. 

Jakýs takýs seznam tedy byl vytvořen. Teď kde sehnat ty správné výřezy? Pomohl mi obchůdek kolegů z Tvořivého ráje, kde jsem si opatřila pár základních tvarů včetně papouška a několika orlů. Papouška jsem nakonec nepoužila a předala jsem ho dětem k vyřádění (ach to lepidlo a třpytky...), ale z orlů jsem pomocí malé brusky, šmirglpapíru a několika pilníčků vyrobila s menším i větším úspěchem některé druhy ptáčků.

Pak jsem se zanořila do atlasu, a pomocí akrylových barev se po mnoha letech opět pustila do malování. Nějakou dobu mi trvalo dostat štětec a barvy opět pod kontrolu. Když se teď na tyto první ptáčky na fotografii dívám s odstupem mnoha měsíců, rdím se a hledím na ně se silným despektem. Tehdy jsem na ně ale byla ohromně pyšná. Zákaznici se také líbili a podělila se o fotografie s podobně zaměřenými matkami...

...Nastala bouře.

Během pár dní mi naskakovaly desítky a desítky zájemkyň - a vzhledem k tomu, že jsem na té první sadě strávila téměř celý týden, nebylo technicky možné všechny ty dobré ženy uspokojit. Napadlo mě - lze vůbec barevně tisknout na překližku? Udělala jsem si průzkum a zjistila, že to není nemožné. Zkusila jsem oslovit jednu firmu, poslala jim fotografii ptáčků, ať mi poradí co a jak. Poradili. Mám si zařídit, aby mi někdo udělal formát k tisku včetně ořezových křivek.

Do té doby veškeré mé grafické schopnosti byly čistě analogové - fixy, nůžky a lepidlo. První věc, co mě při termínu "ořezová křivka" napadlo, bylo kuře, které ořezávám k dalšímu zpracování. Umím udělat pěknou ořezovou křivku, když "tohle půjde do číny, tohle upeču, z tohohle bude vývar". Byla jsem v koncích.

Zkusila jsem oslovit jednu známou - zvládala grafiku a dokonce měla dílnu -, která by celou zakázku byla schopna vyrobit. Zajásala jsem a už jsem se viděla, jak prodávám dřevěné ptáčky ve sklobetonové budově, do práce létám vrtulníkem a obědy mi nosí pikolík na stříbrném tácku. No dobře, nemusím mít sklobetonovou budovu a vrtulník. A i ten tácek nemusí být stříbrný. 

Ze začátku to fungovalo báječně. Známá mi poupravila mé původní logo do nové formy, podle mého přání. A protože celý projekt vznikal úplně od začátku - navrhla jsem ručně nějaké všeobecné základní obrysy a velikosti ptáčků, abych výrobu co nejvíc zjednodušila. Na obrázku níže je vidět moje sofistikované grafické umění - nebyla jsem schopná po úpravě velikostí dát všechny druhy na jednu stránku v počítači, tak jsem vystřihovala a vlepila, udělala scan a poslala ho na výrobu křivek. 

První zkušební výřezy vypadaly parádně, bylo to ONO. Pak jsem se pustila do malování ptáčků podruhé. Tentokrát na papír, vodovými barvami. Starými Pelikany, které jsem si koupila v papírnictví v první polovině 90. let. Byly to (a doposud jsou) velmi dobré barvy. Jediné "školní" vodovky, které měly i stříbrnou a zlatou barvu. 

Připravila jsem si opět pomocí nůžek a lepidla obrysy a překopírovala je na čtvrtky.

A pak jsem s menšími a většími úspěchy vybarvovala.....

Trošku se nám pozměnil seznam - slavík byl pro svou množstevní nedostatečnost vyhozen ze sedla a přibyl malý šedý lejsek.

Postupně přibyl ještě nápad kartiček k ptáčkům, kde by byly nějaké základní informace. Podobně, jako to bylo tehdy u mých modelů houbiček podle kartiček od nakladatelství Kupka. Diskutovaly jsme se skupinou zájemkyň o překližkové pěvce co a jak. Název český určitě, latinský je pro mrňata zbytečný. Anglický název? Jen málo zájemců. Mamky většinou měly malé děti nebo to chtěly pro děti do lesních školek a Montessori školek - rozhodla jsem se tedy, že na kartičkách budou přehledné piktogramy místo detailnějších popisků.

Nejdřív jsem udělala pár návrhů od ruky, pak od ruky s barvičkami, ale nakonec mě známá přesvědčila, že to mám udělat raději větší, ať to má na tisk pěkné rozlišení. Vyrobila jsem tedy konečnou formu piktogramů, co ptáčci jedí, kde je najdeme a zda jsou stěhovaví.

Na kartičce by měla být i fotografie ptáčka - naivně jsem tedy oslovila databanku fotografií s tím, že bych ráda zakoupila práva k fotografiím krásných ptáčků s bílým pozadím. Z odpovědi jsem dlouho lapala po dechu, cena se vyšplhala na desítky tisíc korun.

Jedna ze zákaznic mě nasměrovala na server, kde je databáze fotografií zdarma i pro komerční použití. To se mi nějak nezdálo, a tak jsem divoce studovala podmínky, co je to vlastně termín Creative Commons CCO a ověřovala si, že opravdu tyto fotografie mohu použít i pro komerční účely. Ne se všemi fotografiemi, které tento server nabízel, jsem byla stoprocentně spokojená - navíc jsem měla představu, že na kartičce bude sám ptáček a ne jeho okolí, které by na tak malé kartičce působilo rušivě. U některých ptáčků to byl doslova kompromis - přes ptáčka vedl buď drát nebo větev, nebo byl tvoreček mírně rozmáznutý, obrázek se z omezené nabídky vybíral hodně těžce. Byla jsem ubezpečena, že není problém z fotografií ptáčky vyříznout a udělat jim bílé pozadí. Ptáčky jsem odeslala a čekala, co bude dál. 

A pak už začala komunikace mezi mnou a výrobcem pomalu váznout. Jako bychom každá mluvily na jiné vlně. Přestávalo to fungovat. Měsíce plynuly a stále nedošlo k posunu. Mezitím mi choť koupil k narozeninám o něco lepší prográmek na úpravu fotografií, pomocí návodů na YouTube jsem se pokoušela prolomit tajemství, jak dostat objekt z fotografie ven a učinit jeho pozadí transparentním. Ten mladý muž na YouTube tak sebejistě myškou klikal a jeho software dělal, co měl! Já ho musela furt zastavovat, pouštět si pořád dokola, na co to sakra klikal a častovala ho nemístnými urážkami a pochybnostmi o jeho charakteru, abych si trochu načechrala peříčka a necítila se jako totální blb. Ale nakonec jsem to dokázala. První tři ptáčci šli z fotografie vyříznout hodně ztuha, další už lépe a radostněji.

Během pár dnů jsem je vyjmula z fotografií všechny a znovu odeslala, abych to celé uspíšila a posunula projekt trochu vpřed. Přišla mi odpověď, že to nemám dělat a spíš mám poslat fotografie ve větším rozlišení. Chápu, že jeden neznalý nekňuba někdy nadělá víc škody než užitku, ale čekat se založenýma rukama taky nedovedu. Kdyby se rozbila u vlaku lokomotiva, také ho zkusím odtáhnout do stanice ručně - i když vím, že to nepůjde, aspoň budu mít pocit, že něco dělám. 

Stáhla jsem znovu fotografie ve větším rozlišení, pro jistotu je nahrála na CD a spolu s originály všech mých výkresů je odeslala ke zpracování. Opět míjel týden za týdnem a já netušila, v jaké fázi je celý projekt. Snažila jsem se uklidňovat čekající řadu zákaznic, která se mezitím mohutně rozrostla, sděleními, že se na tom pracuje, ale sama jsem byla nešťastná, netrpělivá. Všichni chtěli znát alespoň orientační cenu, ale já neměla tušení, kolik to může stát, neboť tento obor je pro mě naprosto neznámý. Posílala jsem jeden mejl, po týdnu další... semtam neurčitá odpověď, semtam nic.

V srpnu jsem to celé zasekla, už jsem byla na dně. S nervy v koncích, padajícími vlasy, temnotou v duši a lahví medicinální útěchy schovanou ve skříňce za olejem a octem. Sice mi týden po zaseknutí přišla zpráva, že už je vše připravené, ale vnitřně už jsem byla vyhořelá a neměla chuť k další spolupráci. Mrzelo mě to. Rozpadla se mi představa sklobetonové budovy, vrtulníku i pikolíka s dobrotami. Místo vrtulníku si nechám turistickou obuv, namažu si rohlík máslem (ach pikolíku...) a budu dál trávit večery u svého pidistolečku v obýváku. Chtěla jsem všechno odpískat a skončit. Se vším. Definitivně. Jenže - vzdát se umí každý. Jak by vypadala Evropa, kdyby to ve středověku vzdal Karel Martel u Poitiers, v novověku Jan III. Sobieski a Evžen Savojský u Vídně a co kdyby hodil ručník do ringu během druhé světové války Winston Churchill? Uf. Nezbylo, než se zvednout a jít opět do boje. 

Už jsem ani nedoufala, že se opět shledám se svými původními obrázky, a tak jsem během letní dovolené namalovala celou sadu znova, tentokrát potřetí. Lejska jsem vyrazila ze seznamu, nějak jsem vnitřně cítila, že se tam moc nehodí, a když jsem jednou ráno v posteli poslouchala kukačku, řekla jsem si, proč mě to vlastně nenapadlo dřív. Každý ví, jak kuká, ale málokdo tuší, jak vlastně pořádně vypadá. Tentokrát mi malování šlo asi nejlíp, ruka si už na štětec konečně trochu zvykla. Vynechala jsem tvrdé černé kontury a linky, namalovala jsem to celé takové jemnější. 

Vyřezala jsem opět ptáčky z fotografií s lepším rozlišením, vyrobila kartičky v programu, který sice k tomu zrovna nebyl určen, ale byl jediný, který jsem horkotěžko zvládla. Sice se mi to každou chvíli všechno zaseklo, každý jednotlivý piktogram jsem ručně upravovala do správné velikosti, ale nakonec to šlo vyexportovat do pdf souboru, který bylo možné použít k tisku.

Oslovila jsem další firmu a do týdne měla nástřel ceny. Ach jo. Byla tak vysoká, že se mi z toho zatočila hlava a rozhoupal žaludek. Netušila jsem, že když překližkový výřez sám o sobě tak drahý není, tak potisknutý stojí skoro tolik co ručně malovaný. Bylo to neprodejné už s cenou od výrobce, natož s nějakou "malou domů" pro mne. Požádala jsem o návrh dalších možností, zda jdou ptáčci nějak vyrobit z papíru, zalaminovat, jakékoliv jiné řešení, cokoliv, o polygrafii zhola nic nevím. Odpověď zpět už nedorazila. Ani po urgenci.

Byla jsem zase na začátku. Začínalo září. Hledala jsem další dodavatele. Našla jsem ještě tiskárnu v Praze, Vršovicích. Zajela jsem tam osobně, komunikovat na dálku už se mi moc nechtělo. Byli velmi vstřícní, až mi vhrkly dojetím slzy do očí. Kartiček by se ujali, výroby krabičky taky, ale s výřezy už byl problém - zkusili vyřezat zalaminovaného ptáčka, ale vyšel z toho spíš šuriken (smrtící vrhací kovové ozubené kolečko). Viděla jsem v některých filmech, co s ním dokázali nindžové - a co teprve děti a jejich bezbřehá fantazie! V tiskárně ještě kontaktovali různé partnerské firmy, navrhli výřez z potištěné forex desky, kde už cena byla podstatně přijatelnější. Také mi sdělili, že pro moje výřezy je potřeba laserová technologie, kterou oni nemají, že se mám ještě pokusit kontaktovat další firmy.

Zkusila jsem oslovit další firmu, opět bez úspěchu. Byla jsem na znovu na dně a začala uvažovat jen o papírových vystřihovánkách.

Nakonec se jako anděl spásy zjevila má švagrová pracující pro nadnárodní korporaci a se spoustou známých a známých, kteří mají známé. Udělala mi vytoužené ořezové křivky a dokonce mi i ukázala, jak to sakra tedy mělo celé vypadat, aby to nějaká tiskárna mohla přijmout. Konečně jsem zjistila, jak se puntík po puntíku tvoří vektory, co je předtisková příprava, spadávka, ořezové značky. Konečně mi vysvětlila celý proces, co a jak, všechno, co jsem potřebovala vědět. Našla mi i tiskárnu, kde by mi mohli pomoci s dřevěnými ptáčky. Forex desku rovnou zapudila coby toxický slepenec, který by děti neměly vůbec dostat do ruky. V nové tiskárně se k mému problému postavili pozitivně - nicméně museli nejdřív s podzimem vyhovět zakázkám velkých firem, než přišla zakázka mé maličkosti "z ulice" na řadu.

Na konci listopadu mi manžel k svátku dopřál poloprofesionální grafický software, který umí vyrobit vše, co je pro předtiskovou přípravu třeba, akorát ještě k tomu není české prostředí ani manuály. Od té doby opět sleduju různé mladíky a slečny na YouTube, kteří s lehkostí mění výkresy v křivky, dělají předtiskovou přípravu a očividně ví, co dělají. Já opět nadávám, připadám si tupá a až na miliontý pokus konečně ze softwaru vyrazím, co potřebuji. Příští sadu si chci už graficky zpracovat sama, ač vím, že cesta bude dlouhá a nelehká.

V půlce prosince jsem poprvé držela v ruce první testovací vzorky. Voněly krásně po vyuzené slanině, byly pěkné, buclaté, pevné. Celý večer jsme se s nimi mazlila a nemohla se vynadívat (a vynačuchat). I cena nakonec byla velice velice přívětivá a vešla jsem se do svého původně plánovaného rozpočtu.

Mezi skupinou ptáčkůchtivých zákaznic se objevila i paní ze Slovenska, nebudu-li dělat ještě slovenskou verzi kartiček. Vzhledem k tomu, že všechno musím objednávat ve větším počtu, zeptala jsem se, zda by alespoň 50 zájemkyň dokázala sehnat. Během 24 hodin jich přibyla další stovka. To byl fofr! Rychle jsem vyrobila ještě slovenskou verzi a zjistila, že Google překladač je fakt někdy no, nebudu říkat že naprd, ale moc nepomohl. Kde mělo být sťahovavý, přeložil migračný a já nechtěla, aby kartičky měly "politický" podkres. Ještěže mi slovenské ženy pomohly rychle s revizí a do vršovické tiskárny jsem poslala fofrem najednou podklady i pro slovenskou verzi kartiček.

Ale to bych nebyla já, aby se ještě něco dodatečně nevyklubalo. Přírodopisně vzdělanější zájemkyně si všimla, že ta pěkná popelavá vrána obecná je ve skutečnosti vymalovaná podle fotografie kavky obecné, která byla na onom serveru s fotografiemi zařazená mezi vránami. Uáááááááááááá! Rychle jsem udělala ještě opravu a doufala, že tenhle kiks bude ještě řešitelný. Byl. Naštěstí. Vrána nebude, kavka bude.

Nastal leden 2019, bod zlomu.

Po vánočních prázdninách jsme s mužem sjeli pro dřevěné ptáčky - už byli v mnoha krabicích dokonce nasáčkovaní a opět voněli krásně uzeně. Ještě zbývalo počkat i na kartičky a krabičky. Už už bylo skoro hotovo... a ... 30. 1. jsem dostala e-mail, že i ony jsou připraveny a kdy a kam mi to můžou přivézt.

Je únor, téměř po roce JE TO DOMA.

Mám českou i slovenskou sadu ptáčků. Je to moje dítě, moje návrhy, od prvního nástřelu obrysu až po krabičku.

Odborník si bude rvát vlasy a uvidí bambilión chyb, o kterých jako naprostý laik nemám tušení. Toto dílko je amatérská záležitost tvořená instinktem a intuicí, okořeněná mnoha želatinovými medvídky a tabulkami čokolády, vyvážená chomáči vlasů v odpadu a semtam sklenkou medicinální útěchy schované v láhvi za olejem a octem.

Chvilky euforie střídaly okamžiky naprostého zoufalství a beznaděje. Veškerou svoji energii jsem věnovala jen tomuto projektu, neměla jsem chuť psát, i modelovací a "domečkovací" aktivity jsem výrazně omezila. Dopředu mě hnala odpovědnost - odpovědnost a obrovský závazek, který jsem cítila vůči těm dobrým matkám, které mě po celý ten rok trpělivě podporovaly, navrhovaly různá řešení, dávaly tipy a věřily tomu, že celý projekt nakonec dobře skončí. Tímto jim vzdávám všem hold a dík. Protože jak říká můj milovaný Rudyard Kipling

....když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát.....

Jo, milý Rudyarde, já bych hodně zavzdychla, vsadila jsem na jednu kartu opravdu téměř vše, co jsem z léta šetřeného účtu vysmýčila... Naštěstí velká část sad ptáčků už si našla své majitele, kteří na ně téměř rok čekali a tím mi umožnili pracovat i na dalším, "motýlím" projektu.

A co tedy nakonec? Ač i v našich končinách v minulosti docházelo k pojídání zpěvných ptáčků, dnes už si na nich moc lidí nepochutná, a proto je nemohu zařadit zrovna mezi minijídlo. Panenky si s nimi taky hrát nebudou - a proto otvírám malého sourozence svého Minijídla - nový profil Minihrátky. Tam tuto "Ptáčkovinu" najdete... a v budoucnu budou přibývat další a další sady, protože pořád je co poznávat a objevovat. Pevně doufám, že případné chybičky ze začátku vychytáme a Minihrátky brzy vyladíme do dokonalosti, aby nám všem dělaly radost.