Potřebujete dodat podzimu barvy? V dílně Střelkyně jste na správném místě. Titěrnost a krása skleněných vitráží uhranula nejednoho z nás, ale asi ne tak mocně jako Evu Vránovou, která svůj život dělí na dvě části: před sklem a žiju sklem. Jaké to je, trávit svůj pracovní čas v dílně s titěrnými barevnými sklíčky, jaké má sklo zákonitosti a kouzla a mnohé další se dočtete v dnešním rozhovoru.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Pocházím z Brna, jmenuji se Eva Vránová a už leccos pamatuji. Znamením Střelec, ale ten už tu byl. Hlava v oblacích a nohy pevně na zemi, často i v blátě. Vzděláním zootechnička, takže jsem hned po maturitě prchla z města do pohraničí za hlasem svého srdce. Tedy koňmi. Ovšem skončila jsem u hovězího, jak taky jinak se zemědělkou, a dalších 15 let jsem v kravíně postupně přicházela o iluze. Poté následovalo ještě 7 let nudné práce v kanceláři, ale to všechno už bylo dávno, v minulém tisíciletí, v době "před sklem". Ale zřejmě to všechno nějak směřovalo k tomu, abychom se pak ve správný čas a na správném místě se sklem potkali. Takže posledních 17 let spokojeně "žiju sklem", pořád v té naší vesničce krásné, střediskové, kousek za Opavou, u polských hranic.

Jak jste se dostala k tvoření?
Jako všechny děti v té pradávné době jsem rané dětství strávila pohodově bez televize, zato s pastelkami a vodovkami. Víc toho nebylo a vystačilo to. Později, jak léta ubíhala a bylo třeba obléct vlastní dítka (a v obchodech dohromady nic nebylo), jsem plynule přešla k šicímu stroji. Tolik k výtvarným začátkům. Jakékoli sklo ale bylo celou tu dobu jen takové to věčně zapatlané cosi, co jsem poměrně dost nesnášela a na kdovíjaké výtvarno nebyly v těch hektických dobách ani myšlenky, ani čas. Ale pak, po mnoha letech, kdy už se dítka o svou garderobu dávno starala sama a já se zrovna nacházela v jakémsi neveselém vzduchoprázdnu, se přihodil ten zázrak a my se potkali. Úplnou náhodou, na kurzu malování na sklo v prodejně výtvarných potřeb. Kdybych tenkrát šla jinudy a nebo se třeba jen dívala na opačnou stranu… Radši ani nemyslet. Takže zkusila – a byla okamžitě a definitivně lapena. Cesta dál byla jasná.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Tak nějak se přihodilo, že jsem se sklu musela začít věnovat profesionálně skoro hned od začátku a ani nebyl čas nad tím přemýšlet. A že ty začátky byly těžké! A kolik času tomu věnuji? Jednodušší by bylo ptát se naopak. I po těch 17 letech mě vitráže stále baví, dokonce čím dál víc, a nové nápady ženou stále vpřed. Celé ty roky se pohybuji mezi nutným MUSÍM (pro výdělek) a CHCI (pro radost a další rozvoj). Ale baví mě oboje, sklo je totiž silně návykové.
Když doma začnu řešit, jestli umýt okna, navštívit zahradu nebo konečně vyžehlit, najednou se najdu se sklem v ruce u brusky. A pokud nedělám rukama, třeba u televize, něco, cokoli, co souvisí s vitrážemi, jím. A to není dobrý…

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Začínala jsem malbou na sklo, ale vitráže mě lákaly víc, takže hned následoval další kurz. Asi nejvíc mě baví ta kombinace puntičkářsky přesného broušení a pak zas naprosté volnosti ve výběru tvarů a barev. Nemám ráda rovné čáry, ostré úhly a pichlavé tvary, takže si dobrovolně komplikuji práci broušením vln a oblouků.
Postupem času mi sklo odhaluje svá tajná pravidla – třeba že určitá skla jsou vhodná na drobnosti a jiná zas na velké kusy, jiná beru na vitráže do oken a jiná na zeď a úplně jiná, pokud plánuji použít na závěr patinu. A různá taky třeba podle toho, kolik mám zrovna času. No a výběr a kombinace barev – to je snad nejdůležitější ze všeho a je úplně jedno, jestli se jedná o skla na velkou vitráž nebo třeba jen o korálky ptáčkům na bimbací nožičky. Ta nejkrásnější skla často k sobě žádnou další barvu nepustí, naopak, dvě naprosto obyčejné barvy vedle sebe doslova zazáří. Jiné kombinace volím, když svítí slunce a jiné, když je jakýmkoli způsobem neveselo.

A třeba už jen to řezání je tak trošku tajemství. Víte, že správně provedený řez se dá poznat sluchem? Zásada "čím líp říznu, tím míň brousím" platí. Ale samozřejmě, nic se nemůže ošidit, brousit je třeba s přesností ne na milimetr, ale na "nulanulanic". Ve výsledku se totiž všechny nepřesnosti typu "už to tak nechám, toho si nikdo nevšimne" odhalí. Nápad může být sebelepší, ale když tam jsou potom na první pohled patrné různé schodky nebo hrby, zkazí to celkový dojem. A uspěchat taky nic nejde, spíš naopak. Stačí jeden neopatrný pohyb a je vymalováno, ať už to skončí rozbitou tabulkou nebo prsty pořezanými na tom nejnevhodnějším místě. Práce v dílně se tak může zdát nudná a jednotvárná, ale vše od promýšlení, přípravy, tvorby až po prodej je docela pestré a náročné.

 

A takové shánění skel... to je často také dobrodružství! Když projíždím vzdálenější města, nehledám cukrárny a muzea, ale sklenářství. Čím starší, tím lepší. A pak s ochotnými majiteli prolézáme zaprášené kouty a hledáme zapomenuté skvosty, které nikdo jiný nemá. O některých pokladech vím, ale jsou nedostupné. Třeba jedno sklepní okýnko ve Vimperku nebo vstupní dveře do prodejny hořických trubiček v Hořicích. Ale jedno skvělé sklo je i tady u nás na JZD, ve dveřích přímo v kravíně, a o to se určitě pokusím.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Když přijde nápad, je třeba se do realizace pustit okamžitě. Protože pak přijde nápad na první vylepšení, pak druhé, pak se dostaví váhání, pochybnosti a nakonec je tolik možných variant, že práci odkládám. Někdy už napořád. Občas je problém vybrat správné barevné kombinace, a tak nechávám skla třeba pár dnů uležet vedle sebe na stole a pozoruji, jak se snesou. Když se mi to nezdá být úplně přesné, přehrabu celou dílnu a všechny střepy kvůli tomu jedinému správnému odstínu. Nebo překopu celý nápad. Někdy stačí vyměnit jen jeden odstín a rázem do sebe vše zapadne. Ale pokud necítím, že to je přesně ono, nepokračuji. Stejně bych potom u hotové vitráže pořád viděla, že tamten kousek měl být jiný. Nesnažím se sklu poroučet, spíš s respektem naslouchám, o co si řekne, a pak jen využiji, co nabízí.

Náčrt si dělám jen u větších věcí, ale stejně ho v průběhu práce měním. Malé věci dělám "z ruky" a nákres až dodatečně, pokud usoudím, že bych se k tomu v budoucnu mohla vracet. Na nový nápad potřebuji ticho a samotu, ale když dělám nenáročné "nasloženky" (větší zakázky jednoduchých drobností pro obchody), u kterých může půl mozku odpočívat, pozvu si do dílny koťata. Ale moc práce pak s nimi neudělám, protože začnou soutěžit, kdo mi jako první vyleze na klín, na stůl nebo klidně i za krk, když už jinde není místo.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Protože pracuji sama, musím v prvé řadě mít sama za sebe čisté svědomí a dobrý pocit z poctivě odvedené práce. Že je všechno do nejmenšího detailu přesně tak, jak to mělo být, jak to cítím. Pracuji pouze podle vlastních návrhů, ale jak moc ten nápad doopravdy byl nebo nebyl dobrý, to potom ukáže až čas.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Jéje, těch by bylo! Co se týká skla, tak výrobky od dekorsklo a Maata. A ostatní – počkejte, rozhlédnu se po dílně: takže keramičtí skřítkové a další laskavé bytůstky od dlouholeté kamarádky Jarmily Všetičkové, a taky její obrazy. Jeden mám přímo před očima, kdykoli zvednu hlavu od práce. Cínové šperky od Želmíry, což je stejná autorka, to když jdu za dámu a módní kreace od pletynky k tomu. Dobroty od asmery a na dveřích věnce od VĚNCOVNY. A obrázky od EMGE, to rozhodně. A kafe jedině do hrnku z dílny Nazaret a teď mám konečně parádní vizitky s jabloní na přání od vika iris, přáníčka od Titmouse a… A spoustu dalších.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Rozhodně jabloň. Nebo tahle druhá. Motiv zelených lístků mě provází už od prvních vlastních neumělých vizitek na samém začátku skleněného období, kdy všechny vitráže byly ještě dávno na houbách. To, co tady vypadá jako náhodně nasypané zelené listí, je výsledek pečlivého výběru nejméně čtyř různých, ale naprosto přesných odstínů zelené v opět různých, ale přesných velikostech v kombinaci s tou jedině správnou červenou a hnědou. Následuje pracné řezání, broušení, cínování a kompletování, aby to bylo naprosto přesně tak, jak to má být. U druhé jabloně se jedná o méně obvyklou kombinaci malby na sklo a vitráže z barevných skel, ale ten základní motiv zelených lístků a červených jablíček je i tam.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Všechno, co se mi na stole narodí a projde přísnou výstupní kontrolou, pouštím ochotně do světa. Takže doma, kromě jedné vitráže s vlastním příběhem, v oknech visí "co mi spadlo, ještě drží pohromadě, ale spravovat už to nebudu". Ale je pravda, že s některými vitrážemi se loučím nerada. To když si vzpomenu, jak komplikovaná byla výroba a že to už určitě nebudu dělat znovu. No a ty začátečnické omyly a ostatní hrůzy jsou uloženy hluboko v regálu a čekají na případnou recyklaci, až bude čas. Zatím nebyl.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Když netvořím, tak o tom většinou aspoň přemýšlím. Ale jinak to skleněné tlačítko spolehlivě vypne výlet s dětmi a vnoučaty, posezení a turistika s přáteli, volejbal s kámoškama, případně dobrá knížka. A nebo klidně pohled na západ slunce naprosto bez nikoho.

Jak vypadá váš ideální den?
Vstávám za světla, ptáci zpívají a modrá obloha slibuje krásný den. Nasypu koťatům a jdu se psem, a když u toho chytneme východ slunce nad protějším kopcem, je to den s prémií. Uvařím hrnek kafe s opravdovým kravským mlékem a jdu do dílny. Na stole je uklizeno a nečeká tam žádný papírek s výhružnými červenými vykřičníky, nejdůležitější resty i nasloženky jsou hotové a všechno ostatní má imaginární nálepku "ještě počká". V hlavě se líhne nový nápad, prsty jsou pořezané jen trošičku a tak se hned pouštím do práce. A co je nejdůležitější – ten nejbližší soukromý vesmír je v pořádku.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Žádné závratné plány nemám, ale chtěla bych se naučit líp zvládat focení, protože zatím to je styl "před keřem – za keřem". A taky mě láká vyzkoušet spojení sklo + kov, sklo + dřevo, ale bohužel mi chybí potřebné ruce na to + kov a + dřevo. Ale celkově si spokojeně užívám každý den se sklem a děkuji osudu, že mi ho poslal do cesty. A jen si tiše přeji, ať i nadále vydrží oči, ruce, hlava a nohy a stále je alespoň ten nejbližší vesmír v pořádku.