Jsou dny, kdy mi jde všechno od ruky tak nějak samo a přirozeně. A pak ty, co v nich nejde ani přemýšlet, natož něco tvořit.

Letošní jaro jsme si jich asi všichni užili dost. Místo leštění oken a šperkování příbytku v nenadále nabytých volných dnech jsem vyhlížela Korona a číhala, kdo u nás jako první kýchne. Kupodivu jako by se svět opravdu zbláznil, nebylo venku předpovídané horko, ale většinou lilo jako z konve, nebo bylo jen hnusně. Takže venkovní práce se omezily na kontrolu plnosti nádob na dešťovou vodu, inventarizaci slimáky sežraných rostlin a výsadbu nových. Takový koloběh a nové rituály.

Jasně, že jsem byla v dílně. A jasně, že jsem si to užívala. Protože práce je nejlepší doktor, stejně jako hlad je nejlepší kuchař. Trošku krkolomné, ale na splíny a černé myšlenky je prostě fyzická práce povznášející. Jen se k tomu přinutit! Dělání, dělání, všechny smutky zahání…

A pak se to stalo. Najednou byl červen a končila škola, která vlastně ani školou nebyla. Vzpomínáte na Vysílání pro školy našich mladých let? Já si z jednoho dopoledne, kdy jsem byla nemocná a z nudy sledovala zrnění, a pak právě to dopolední vysílání, pamatuji, že jsem se ze strachu schovávala za skříňku, protože vysílali příběh neposlušné Dorotky, co vzala sirky a škrtala na půdě tak usilovně, až ji zapálila. Strašně jsem se bála a nedokázala jsem televizi vypnout. Nebyly ovladače a jít k přístroji blíž ... až k tomu ohni ... to nešlo.

Takže když se letos vysílaly pořady pro děti uvězněné s rodiči doma, tetelila jsem se, jak krásné to bylo, a oddalovala jsem odchod k plotně, jen abych stihla povídání o sýkorkách a Hejného matematiku. Žádná Dorotka se sirkami. A přesto jsem tu desku nedokázala vypnout. Tak milé to vyučování najednou bylo…

Na monitoru zablikal vykřičník. Pro ty, co netuší: blikající vykřičník je známka toho, že někdo koupil můj koberec a já mám kliknout, abych objednávku přijala. Psala paní, že na poslední chvíli řeší, co věnovat paní učitelce a že se s rodiči 3.A dohodli, že jako dárek a poděkování by se hodil můj modrý koberec. Paní učitelka totiž vysílala a vyučovala na dálku z karantény z horské chalupy a rodiče, když viděli ve svých mobilech stylový prostor dřevěnice, si myslí, že by se tam paní učitelce ten můj koberec hodil.

Konečně někdo, kdo ví, že dostat čokoládu je sice hezké, ale kdo se těmi desítkami tabulek má celou dovolenou cpát?!

Usmívám se. Kdyby nebylo mimořádného stavu, mobilních linek a paní učitelky na chalupě, 3.A by neměla ani tušení, že jsem. Opačně to zjištění ale nefunguje, protože já dobře vím, kolik skvělých rodičů a úžasných nejen třeťáků existuje… ve školství jsem už 35 let.

A co jsem tím chtěla říct?

Děkuji 3.A! A na zdraví paní učitelce!

A na vás ostatní se těším kdykoliv, nejen když budete potřebovat originální dárek.

Petra Pilná, tkadlena

koberec u nás na plotě...

...a koberec u paní učitelky na chalupě.

 A ještě maličký kobereček, který jsem poslala jako dárek k objednávce.