V zajetí Baroka je celý svět, a to doslova. A proč? Toto období spadá do kulturně-politických změn druhé poloviny 16. až do konce 18. století. Téměř dvě stě let evropské expanze, která rozsévala víru v jednoho Boha s pomocí nového dominantního slohu.

Kde se vzal?

Počátky nalézáme v tvorbě několika umělců pozdní renesance a manýrismu v kulturně kypící Itálii (tehdy ještě uskupení městských států a provincií několika evropských velmocí). Došlo ke zcela přirozenému vývoji statického renesančního tvarosloví – sochařství i architektura dostávaly pohyb, malba přecházela do nových expresivních vyjadřovacích prostředků.

Pochopitelně, že takové novinky byly zprvu odsuzovány a zesměšňovány, avšak hodily se katolické církvi, která se na Tridentském koncilu (1545 – 63) usnesla o vymezení se proti šířícímu protestantismu. Sjednotila vlastní liturgie a vyhlásila šestnáct dogmat katolického náboženství. Rekatolizační hnutí prosazované prostřednictvím nedávno vzniklého Tovaryšstva Ježíšova (Jezuitský řád) přijalo dynamický sloh za hybnou sílu svých záměrů. Nově zakládané kostely měly ohromovat a přesvědčovat. Reforma církve přistupovala k věřícím z pozice všemocnosti, okázalosti a pompy. K tomu se nový sloh náramně hodil. Pravoúhlé dispozice proměněné na ovály a elipsy, konkávně a konvexně rozvlněné stěny, slučování sloupových podpěr, rafinované světelné efekty, monumentalita, to vše umocněné iluzivní malbou propojující uzavřený prostor s nedozírnými dálkami – prostředí fantazie, úžasu a bázně.

Baroko je posledním evropským jednotným slohem, jediným, který dokázal spojit všechny umělecké obory ve společný celek.

Baroko napříč světem

Ne všude se rozvíjelo stejně. Šířit se začalo z již zmíněné Itálie, kde paradoxně z přetrvávajících kulturních tradic mělo jen málo místa na anexi a zůstávalo v sevření minulých slohů. Mnoho staveb tak v sobě ukrývá postupnou přeměnu, dle času, který byl pro výstavbu odměřen.

Řím - Villa Borghese - Giovani Vasanzio (Jan van Senten) 1613 - 1615

Jedna z prvních čistě barokních světských staveb, ač strohost tvarů svádí k domněnce renesančního původu, jednotlivé detaily a hlavně koncepce jasně mluví barokně. Zatímco v předchozím století se veškerý život odehrával uvnitř, zde je vila součástí obrovské koncipované zahrady (druhá největší v Římě). Už od prvopočátku byla projektována jako galerie pro "zabavené" obrazy a sochy papeže Borghese.

Řím - katedrála sv. Petra

Počátek přestavby a rozšíření spadá do r. 1452 a zakončená je po r. 1633 architektem Berninim. Po celou dobu se v rolích stavitelů střídali ti největší talenti své doby, Bramante, Raffael, Michelangelo, Maderno. Lorenzo Bernini měl pak úkol nejtěžší - vtisknout této mozaice vývojových slohů jednoticí harmonické prvky.

Benátky - Santa Maria della Salute 1631 - 81

Nepřehlédnutelná dominanta při ústí kanálu Grande. Vznikla jako jeden z posledních tzv. morových kostelů po morové ráně 1630. Sešlo se jedenáct návrhů, ze kterých byl vybrán Baldassarre Longhena. Tlaky mohutné kupole roznášejí na obvodové zdi monumentální, přímo obří voluty - typický prvek celého baroka.

 

Španělsko jako pilíř katolické církve přijalo baroko za své. Z těchto dvou zemí se pak nový sloh počal šířit do zbytku Evropy a díky portugalsko-španělské expanzi i do zbytku známého světa.

Italské a zvláště španělské baroko je vskutku robustní, přezdobené a všemi možnými prvky útočí na city užaslých věřících (mluvím teď o architektuře jako primárnímu vizuálnímu prostředku).

El Escorial - Juan Bautista Alfonsis de Toledo a Juan de Herrera 1563 - 84

Královské sídlo a klášter Filipa II. vystavěný na počest vítězství nad Francií 1557. Pozdně renesanční stavba s mnoha barokními prvky. Na výzdobě se podíleli El Greco, Tizian, Michelangelo nebo Velázquez.

Bilbao - jezuitský kostel Santos Juanes 1622 - 1760?

Postavený dle plánů otce Ramiréze, které podřídil jezuitské zvyklosti vlastní kostely stavět dle prvního kostela Ignáce z Loyoly Il Gesù v Římě. Prostá, nezdobená stavba je v přímém kontrastu se zlacenými oltáři plnými rostlinných motivů.

Valencia - katedrála Panny Marie

Barokizace z let 1713-28 vmáčknutá do pozdně gotické stavby, která od poloviny 13. stol. nahradila maurskou mešitu stojící na původním římském chrámu zasvěcenému bohyni Dianě. Kdo chce, může věřit, že v místní kapli je ukryt svatý Grál.

Sevilla - Palacio de San Telmo - Leonardo de Figuero 1682 - 1754

Palác postavený pro účely Universidad de Mareantes - školicím střediskem pro navigátory rekrutované z osiřelých dětí. Impozantní vstupní portál vystavěli až architektův syn a vnuk. Bohatá sochařská výzdoba s ženskými alegorickými postavami představujícími námořní umění a vědy. Tvarový a barevný kontrast umocňuje zamýšlené působení na lidské vjemy.

Madrid - Královský palác - Filippo Juvara,
Juan Bautista Sachetti, Francesco Sabatini 1738 - 1892

Současná pozdně barokní stavba byla vybudována na místě původního paláce z dob maurské nadvlády, zničeného požárem r. 1734. Stavebníkem byl Filip V., ale prvním uživatelem až jeho syn Karel III. Španělský. Je to nejrozlehlejší palác v západní Evropě čítající 3418 místností. O sochách rozmístěných na vstupním nádvoří (původně projektovaných na střeše) se vypráví, že za jasných nocí schází z podstavců a na nádvoří společně tančí.

Santiago de Compostela - západní průčelí Obradorio - Fernando de Casas y Novoa 1738 - 49

Při modernizaci románské baziliky tohoto poutního místa došlo k několika postupným úpravám, které započaly již v r. 1658. Vyvrcholením je mohutné průčelí založené na statických renesančních konstrukcích s doplňující barokní výzdobou. Byla vystavěna doslovná divadelní kulisa postrádající organický řád a logické propojení se starší zástavbou. Průčelí je jedno z mnoha "naroubovaných" míst tohoto rozsáhlého komplexu.

Madrid - Almudena

Není baroko jako baroko. V roce 1561 bylo přeneseno hlavní město z Toleda do Madridu. Zde však chyběla katedrála a tak již koncem 16. století byly schváleny plány na její vybudování na místě zbořené mešity z r. 1083. Avšak rozpětí španělských území vyžadovalo výstavby okolo čtyřiceti katedrál na dobytých územích. Doma se tak muselo posečkat. Začátek stavby katedrály Almudena spadá až do roku 1879. Architekt Francisco de Cubas stavěl v duchu neogotického slohu, avšak vnější plášť dostal barokní tvářnost, aby příhodněji doplnil protilehlý královský palác. Interiéry jsou moderně vyzdobené mnoha současnými umělci. Katedrála byla vysvěcena papežem Janem Pavlem II. v r. 1993.

 

V latinské Americe nalezneme barokní stavby, které přijímaly domorodé výtvarné prvky z důvodu snazšího přijetí nové víry původním obyvatelstvem.

Guatemala - Salcajá - kostel San Jacinto

Založený 1524, jeden z prvních kostelů ve střední Americe.

San Andrés Xesul - kostel San Andrés

Výstředně malovaný portál a střecha kostela jsou inspirovány tradičním ženským oděvem Huipil, přes 200 soch lidských i zvířecích postav.

Kolumbie - Bogota - kostel Nuestra Señora de la Candelaria 1686 - 1703

Kostel původně stavěný bez věží. Zvonice přistavěna až po daru po zemřelém arcibiskupu po r. 1736, v průběhu devatenáctého století byl přilehlý klášter zabaven vládou a přeměněn na kasárna. Do rukou církve se dostal až r. 1896. R. 1915 byla postavena druhá věž.

Primatial Katedrála Bogotá

Zřejmě prokleté místo pro stavbu - současná podoba v barokním stylu je až čtvrtým pokusem z let 1807-23, kdy původní doškový kostel byl nahrazen kamennou stavbou, která se zřítila kvůli špatným základům a podruhé kvůli zemětřesení 1785.

Mexico - San Cristóbal de las Casas - Santo Domingo 16. - 20. stol.

Klášter budovaný po několik století od r. 1547 stále podle původních plánů. Nejzdobnější portál celé koloniální architektury. Krom rostlinných a zvířecích motivů zdobí fasádu z růžového kamene i sochy mořských panen. Krása kostela vábí turisty i na několik barokních oltářů a zlacenou dubovou kazatelnu. Kolorit podtrhují řemeslné a prodejní stánky okolo kostela.

Katedrála San Cristóbal 17. - 20. stol.

Kostel původně zasvěcený Nanebevzetí Panny Mare povýšen na diecézní pro provincii Chiapas. Malovaná fasáda nese prvky tzv. mudejarské architektury - Mudejarové byli muslimové, kteří po reconquistě zůstali na dobytém španělském území. Nesměli do státních služeb, ale uplatňovali se v řemeslech a zvláště ve stavebnictví, do kterého pochopitelně vnášeli maurské tvarosloví. San Cristóbal de las Casas se může prezentovat velmi početnou barokní zástavbou, ať už církevní, nebo světskou.

Brazílie - Ouro Preto - São Francisko - Antônio Francisko Lisboa 1766 - konec 19. stol.

Rokokový kostel v hornickém městě (Ouro Preto - černé zlato), ve své době jedno z nejlidnatějších měst Nového světa. Jméno město snad dostalo i z důvodu velkého počtu afrických otroků, kteří jen během 18. stol odeslali do Evropy 800 tun natěženého zlata. Sám autor kostela pocházel ze smíšené rodiny (syn otrokyně a portugalského architekta).

Salvador - São Francisco - Vicente Chagas 1708 - 23

Františkánský kostel a klášter vyznačující se bohatou výzdobou interiéru, stropy nesou zlacené vyřezávané kazety, stěny jsou plné rostlinných motivů.

Kuba - La Catedral de la Virgen María de la Concepción Inmaculada de La Habana

Havanská katedrála vystavěná jezuity v letech 1748 - 77 nesoucí znaky toskánského baroka. Jako stavební materiál byly použity korálové bloky těžené v Mexickém zálivu. Celé náměstí je vybudováno na bývalém močálu, který původně sloužil jako dok pro opravu lodí. Výrazná asymetrie portálu a rozdílný půdorys věží umožňují odtok hromadící se vody z náměstí směrem k oceánu. Údajně katedrála ukrývala ostatky Kryštofa Kolumba až do vyhlášení samostatnosti Kuby r. 1898.

Afrika - Mosambik - Igreja da Misericórdia (kostel milosrdenství)

Nejstarší kostel vybudovaný na ostrově Mosambik (severní část mosambického pobřeží) postavený okolo r. 1556 poničený při obléhání Holanďany. Současná podoba je z poloviny 17. století.

 

O domorodé tradice se opírala i výstavba na východním pobřeží Afriky, v jižní Indii či na pobřeží Asie včetně Japonska.

V Japonsku se obchod s Evropany omezoval pouze na oblast přístavu Nagasaki, kde sídlila velká komunita křesťanů a díky množství křesťanských kostelů se městu přezdívalo „Malý Řím“.
Už na konci 16. století se však japonští vládci obávali invaze ze strany Španělska a Portugalska a křesťanství postavili mimo zákon. Popravy, mučení a pronásledování, to byl obraz tehdejšího zacházení s cizím náboženstvím. Všechny křesťanské kostely byly srovnány se zemí. Při povstání tajně přežívajících křesťanů v tomto šógunátu (1637) pomohly s jejich potlačením válečné lodě protestantského Holandska, kterému tak bylo povoleno nadále obchodovat na umělém ostrově Dejima i v době několik staletí trvající izolace Japonska vůči okolnímu světu. Jak dopadlo Nagasaki, víme, přesto z barokních památek zbylo několik ruin.

Dobový plánek ostrova Dejima měřícího 120 x 70 m, který Japonci vytvořili pro obchod s Východoindickou holandskou společností. Na ostrově se nacházely celnice, sklady a ubytovny. Na pevninu Evropané nesměli a rovněž jim byly zabaveny plachty, aby i odjezd mohl být kontrolován.

Indie - Goa - Basílica do Bom Jesus - Julião Simão, Domingos Fernandes 1594 - 1605

Nejstarší chrám v bývalém hlavním městě portugalské Indie. Podlaha je mramorová, vykládaná drahokamy. Uvnitř baziliky stojí mauzoleum s ostatky Františka Xaverského, který se podílel na objevných cestách do Indie, Číny a Japonska.

Kostel São Francisco de Assis - okolo 1661

Klášter založený františkánskými mnichy, kteří v Goa přistáli r. 1517.

 

O Austrálii Nizozemci nejevili zájem, i když její severní a západní pobřeží prozkoumávali o sto šedesát let dříve, než Angličané pobřeží východní. A i kdyby se pro její kolonizaci rozhodli, barokní stavby, jak je známe ze svého okolí, bychom nenašli. Tím se vracíme do staré dobré Evropy a její rozdílné tvářnosti.

Další zemí, do které se baroko rozšířilo, byla nábožensky rozdělená Francie. Po tragédii Bartolomějské noci (1572) a vydání tolerančního Nantského ediktu katolická šlechta ztratila vůdčí postavení a veškerá moc se přenesla do rukou panovníka. Absolutismus se soustředil na vlastní (přesvědčovací) prezentaci moci.
Jelikož právě ve Francii bylo mnoho odpůrců a kritiků dekadentního a nabubřelého nového slohu, dá se barokní okázalost definovat jako francouzský barokní klasicismus, umírněná jemnost, která se velmi brzo přeměnila na vyumělkované rokoko. Církevních staveb bylo jak šafránu, zato výstavba nových paláců a zámků jen kvetla. Díky francouzskému baroku známe třeba podlomenou střechu Françoise Mansarta, zakladatele slavné rodiny architektů. Ano, tak četné mansardové střechy spatřily světlo světa již v první polovině 17. století.

Versailles

Absolutní (absolutistická) moc Ludvíka XIV. stvořila i absolutní architekturu. Přestavby původního loveckého pavilonu z let 1661 a 1677 na impozantní palácové centrum království nastavilo míru vkusu nejen pro Francii.
Syntéza budov, zahradních prospektů, sochařství a vodních děl už nebyla nikdy nikým překonána. Architekti Luis Le Vau, Jules Hardouin - Mansart, malíř Charles Le Brun a zahradní architekt André Le Nôtre stvořili dílo přesahující prostor i čas. Naprosto splnili panovníkův požadavek o reprezentaci neomezené moci.

Louvre

Původní královské sídlo v Paříži bylo omezeno v rozmachu kvůli okolní urbanistické zástavbě, nicméně se o jeho rozšiřování postaral již Pierre Lescot kol r. 1555 a v různých etapách se pokračovalo až do r. 1673.
V r. 1664 chyběl východnímu křídlu slavnostní vstup, několik projektů jak francouzských, tak italských bylo zamítnuto. Dva poslal i Gian Lorenzo Bernini, který byl následujícího roku pozván na projednání své koncepce. Architekt přijatý se slávou však musel záhy odjet do Říma, řídit Svatopetrskou kolonádu. Stihl ještě položení základního kamene, ale přílišná dramatičnost jeho návrhu byla patrně za konečným odmítnutím a byl realizován nový návrh Cloda Perraulta (autorství není potvrzeno).

 

V r. 1572 došlo v Nizozemí k protišpanělskému povstání a země byla rozdělena na katolické Flandry pod francouzskou správou a Holandské Nizozemí zcela protestantské. Z tohoto důvodu nedocházelo k církevním objednávkám. Architektura si i nadále ponechala středověký ráz občas mírně přizdobený módními volutami. Bohatství plynoucí z obchodu se zámořím umožnilo měšťanské třídě pořizovat si početné sbírky obrazů.

Holandsko jako symbol svobodné země poskytlo nová malířská témata oslavující vlastní zemi, život lidu, a to bez rozdílu třídní příslušnosti. Umělci se záhy specializovali na jednotlivé žánry – portréty, zátiší, krajinomalbu, biblická témata. Činných bylo až sedm set malířů různé kvality produkujících žádaná témata v četných dílnách. Také kresba povýšila na roveň malbě. Díky grafickým listům a jejich množení se kopírovaná mistrovská díla snadno šířila i do cizích zemí. Zlatý věk trval jen do tulipánové horečky (1637), kdy vzácný druh vyšlechtěné cibule stál 10 000 guldenů, stejně jako měšťanský dům v centru Amsterodamu.

Nizozemí - Zeeland - Vlissingen, Middelburg, Zierikzee

Vlissingen ležící při ústí řeky Šeldy, se stal v průběhu 17. století hlavním přístavem nizozemské Východoindické společnosti, historická zástavba pochází z let okolo r. 1620 a 1650 včetně budovy místní burzy. Svojí polohou byl předurčen ke střídajícím se nadvládám, několikrát byl přidělen ke katolickému Vlámsku. Po osvobození od nadvlády španělské - druhé město, které se osvobodilo a jako jediné pouze díky vlastním obyvatelům, se po deseti letech dostalo pod anglickou korunu, jako zástava za vojenskou pomoc Nizozemí a do třetice bylo město obsazeno Napoleonem.

 

Zrovna tak Anglie s vlastní církví a odloučením od papeže měla k přijímání nového slohu poněkud odtažitý přístup. Až do dvacátého století přetrvával v architektuře středověký gotický duch, malířství se omezovalo na portréty a krajinomalbu a to ještě díky malířům ze zahraničí. Rovněž revoluční kvas 17. století novým podnětům nepřál.
Přeci jen několik architektů inspirovaných Holandskem a Francií pár budov obléklo do nového hávu, ale teprve velký požár Londýna 1666 umožnil vyniknout matematiku Christopheru Wrenovi. Sám procestoval Itálii a Francii, kde čerpal inspiraci, kterou propojil s domácí tradicí a přetavil v působivou formu umírněného baroka, které se později stalo vzorem jak pro jeho následovníky, tak pro architekty Severní Ameriky.

Londýn - St Paul's Cathedral - Christopher Wren 1675 - 1708

Matematik, astronom, přírodovědec a vynálezce, čtyři roky profesorem v Oxfordu si vyzkoušel architekturu v r. 1662 na kapli v Cambridgi, poté odcestoval na kontinent, kde se zájmem studoval a obkresloval stavby ve Francii a Itálii. Vrátil se po požáru Londýna, kdy byl jmenován do komise na jeho obnovu. Později se stal i generálním inspektorem královských staveb.
Vyprojektoval velkolepý urbanistický návrh obnovy města. Korunou všeho byl projekt nové katedrály sv. Pavla. Teprve třetí návrh byl schválen a naštěstí bylo Wrenovi v průběhu stavby dovoleno koncepci upravit. Přesné matematické výpočty mu umožnily do již pokročilé stavby vztyčit antikizující kupoli unikátní konstrukce. Portál s věžemi ve stylu radikálního baroka a průčelí inspirované francouzským klasicismem z Louvru dokazuje Wrenovu schopnost načerpané zkušenosti propojit do harmonického celku. Vytvořil protestantskou protiváhu sv. Petra ve Vatikánu.

 

Severské země se inspirovaly většinou ve stavbách holandských a francouzských.

Rusko se svojí pravoslavnou církví nový sloh dlouho odmítalo. Církev dokonce vyhlásila přísná dogmata, která určovala, jak má vypadat církevní stavba, ale ne vždy se taková nařízení dodržovala. Architekti byli importováni z Itálie či Francie.
Ještě koncem 16. století měly stavby renesanční charakter a byly stavěny tradičními postupy celodřevěných konstrukcí. Teprve po mnoha ztrátách - kvůli rozsáhlým požárům se začalo stavět z kamene a cihel.
Radikální obrat nastal za vlády Petra I. Zhlédl se ve francouzském klasicismu a chtěl vybudovat krásné moderní město. V r. 1703 byl založen Petrohrad. Petr I. nejen, že pozval architekty ze zahraničí, ale nadějné umělce posílal na studia do Itálie a Francie, aby tak do budoucna vytvořil domácí uměleckou základnu. Po jeho smrti v nastaveném trendu pokračovala i jeho druhá žena, carevna Kateřina I.

Moskva - chrám Vasila Blaženého - Postnik Yakovlev 1555 - 60

Tradiční byzantsko-renesanční architektura. Osm kostelů spojených v jeden celek symbolizujících dny probíhající vítězné bitvy Ivana Hrozného s kazaňským chánem.

Chrám ikony Matky Boží Kazaňské 1625 - 35

V této stavbě se již projevuje odklon od předchozích architektonických postupů. Jeho pozice na Rudém náměstí jej však odsoudila k zániku r. 1936 na přímý Stalinův rozkaz. V letech 1990 - 93 byl chrám znovu vystavěn, avšak návrh se vrátil k tradiční byzantské architektuře.

stav z r. 1882

Petrohrad - Smolnyj - Bartolomeo Francesko Rastrelli 1748 - 64

Francouzský architekt žijící v Rusku od šestnácti let dokázal propojit hýřící baroko, rokokovou zdobnost s prvky tradiční staroruské architektury.
Tento klášter s kostelem Zmrtvýchvtání Krista nikdy nesloužil svému účelu. Jako první v budovách sídlil dívčí internát pro urozené dívky a po Říjnové revoluci 1917 Leninova vláda. R. 1923 byla katedrála uzavřena a celý komplex chátral až do r. 1982, kdy začal sloužit jako koncertní síň. Výsledná podoba je z r. 1832 - 35 od architekta Kateřiny Veliké Vasilije Stasova.

Zimní palác - Bartolomeo Francesko Rastrelli - 1754 - 64

Původní návrhy Petra Velikého umístit palácové monstrum na jeden z ostrovů něvské delty se nedařilo realizovat, až propojení několika staveb na nábřeží řeky dalo vzniknout výstavnímu sídlu ruských carů.

Puškin - Jekatěrinský palác - Bartolomeo Francesko Rastrelli 1749 - 56

Palác naprosté harmonie vybudovaný nedaleko Petrohradu v Carskom Sele (dnes Puškin). Hravá kombinace bílých pilastrů se zlacenými ozdobnými prvky a barevnou základní plochou je typický prvek ruského rokoka. Původně se začalo se stavbou již v roce 1717 podle plánů Johanna-Friedricha Braunsteina. Jeho práce však byla téměř celá stržena a Rastrelli vytvořil celek respektující ruské tradice.
Palác několikrát vyhořel a interiéry dostaly později empírovou podobu. Nedílnou součástí paláce byla - je (kopie) Jantarová komnata darovaná Petru Velikému pruským králem Fridrichem Vilémem 1716.

 

Střední Evropa, rozvrácená třicetiletou válkou, ve výtvarných projevech stagnovala. O to více se, když dozrála doba, po baroku vrhla téměř hladově. Severní německé státy (protestantské) se samozřejmě inspirovaly v Nizozemí, jižní pak v Itálii. Země rakouské a české nejprve zvaly umělce ze zahraničí, ale velice brzy se z místního prostředí etablovali umělci domácí. Studijní cesta do Itálie či Francie se stala téměř povinností. Umělci se vraceli poučení z vrcholné fáze barokního slohu a jejich tvorba se tak mohla rozvíjet v syntéze toho nejlepšího, co evropská kultura nabízela.

Vídeň - Belvedér - Johann Lukas von Hildebrandt 1714 - 23

Zámek postavený pro prince Evžena Savojského se skládá z dvou samostatných budov propojených velkolepým francouzským parkem. Harmonický příklad dynamického baroka. Členitá silueta Horního Belvedéru, doplněná zdobnými detaily na fasádě, umožňuje vnímat proměnlivé pohledy na zámek při procházkách upravenou zahradou projektovanou Antonem Zinnerem a Dominiquem Girardem.

Kostel sv. Karla Boromejského - Johann Bernhard Fischer von Erlach 1716 - 37

Vrcholné dílo nejčinnějšího architekta vídeňského barokního klasicismu (dokončená po jeho smrti synem Josefem Emanuelem). Kupole svědčí o vlivu Borrominiho a antikizující portikus s věžemi stojí poněkud ve zvláštním kontrastu se dvěma sloupy odvozenými ze sloupu Trajánova a Marka Aurélia v Římě. Rovněž se nabízí jejich podobnost s tureckými minarety, které Fischer obdivoval. Každopádně v kontextu středoevropské architektury i po několika stoletích působí nepatřičně a cize.

Mexico - San Cristobal de las Casas - kostel Panny Marie Guadelupské

Dokončený r. 1834, další z četných barokních výtvorů v tomto středoamerickém městě.

 

A o tom, jak se česká kotlina stala barokní, se podrobněji rozepíšu v příštím článku...

Martin Houska

 

Úvodní foto: Mexico - San Cristobal de las Casas