„...kampak, mladíku? Á, za mistrem Trnkou... víte co, nechte mi to tu, já mu to předám a přijďte tak za týden...“ to byla slova pana Birhanzla, vrátného v budově číslo popisné 33 ve Štěpánské ulici kousek od Václavského náměstí. Od roku 1945 zde sídlili Bratři v triku, za války zaměstnanci AFITu (ateliér filmových triků) - nyní je zde luxusní hotel. Onen mladík s kresbami pod paží byl Zdeněk Smetana, vyučený rytec toužící přidat se ke kouzelníkům filmových snů.

Týden uplynul - stál v místnosti plné kreslicích stolů před Jiřím Trnkou. „...viděl jste mé kresby?“ „Hmm, tamhle máš stůl a začni kreslit...“ Tím byl k Bratřím přijat jeden z nejvýraznějších tvůrců výtvarného světa dětských pohádek. Psal se rok 1946 a Zdeňkovi Smetanovi bylo dvacet jedna let.

Ve studiu začínal jako každý - od píky, lépe řečeno od kolorování a fázování. S přibývajícími zkušenostmi se vyšvihl na excelentního animátora a později na samostatného režiséra. Animační studio se vedle programových filmů zabývalo i tvorbou propagačních a agitačních snímků a právě na takových s režií začínal - Půjde to (1950), Dostihy (1956), OP Prostějov (1959) a jiné. V nich rovněž mohl uplatnit svůj charakteristický výtvarný projev expresivní perokresby.

Od počátku šedesátých let je již animátor, výtvarník, scenárista a režisér v jedné osobě k nezadržení... V roce 1963 vykouzlil satirickou grotesku Romanetto a o rok později kromě filmů reklamních vyprodukoval i sedm dalších – Věnec, V pravé dopoledne, Láhev a svět, Krvelačné šelmy, Halali, Deštník, Brejle. Následovala nespočetná řada dalších filmů a seriálů, jak pro dospělé, tak pro diváka dětského.

Láhev a svět

 

Deštník

 

Romanetto

 

V pravé dopoledne

Od roku 1968 se Zdeněk Smetana zařadil mezi autory televizních večerníčků první sérií Pohádek z mechu a kapradí, Rákosníčkem (1975), Brundibáry (1980), Malou čarodějnicí (1984), Kubulou a Kubou Kubikulou (1986), výtvarně doprovodil večerníčky Štaflíka a Špagetku (1969 – režie V. Bedřich), Radovanovy radovánky (1989 – režie Z. Bártová) a skřítka Racochejla (1997 – režie J. P. Miška).

Pohádky z mechu a kapradí

Rákosníček a hvězdy

Kubula a Kuba Kubikula

V průběhu své kreslířské tvorby si odběhl i k loutkovým filmům – Čára a Já (1974) a Strašení čmeláků (1977), nebo poloplastickým na motivy hravě erotických „poudaček“ J. Š. Kubína – Voda čerstvosti (1966 – první perníkový film, výtv. H. Horálková – veškeré fáze a části figur jsou upečené z perníku), Všehochlup (1978 – vyšívaný film, výtv. Z. Bártová) a Drátovat, flikovat! (1980 – natočeno ve stylu lidových maleb na sklo).

Za své filmy získal bezpočet domácích i zahraničních ocenění. V roce 1979 byl film Konec krychle Britskou filmovou akademií označen za nejlepší evropský film roku.


Čára a já

Voda čerstvosti

Všehochlup

Drátovat, flikovat!


Konec krychle

Já jsem se s ním setkal ve své první dětské knížce Hehe a Chichi Markéty Zinnerové a okamžitě se zamiloval do jeho šrafování, rozverných linek, bambulatých nosů a prapodivných nohou. V knihovně mají pochopitelně své místo i dva lesní skřítci Křemílek s Vochomůrkou. Když byl Zdeněk Smetana ve fázi zrodu těchto postaviček, dlouho přemýšlel, jak se vypořádat s prostorem, ve kterém se budou pohybovat. Věděl, že prostředí musí být reálné, ale celé je vymalovat je nereálné. Začal sbírat různé listy, lisovat je a otiskovat na ultrafány. Vystřihané pak tvořily koláže na pozadí a svět v mechu a kapradí se tak stal uvěřitelným. Ultrafán se vůbec stal fenomenálním prostředkem jeho výtvarné imaginace, otisky krajek a přírodnin, proškrabávání, podmalby... Nepřeberné způsoby jeho pojednávání ve spojení s hypnotizující grafikou vytvářejí neopakovatelný svět okouzlující fantazie. O to více úžasné, když víme, že s vadou zraku Zdeněk Smetana nevnímal některé barvy a odstíny.

Křemílek s Vochomůrkou vznikali s původní nedůvěrou ze strany ČT, která na prvních třináct dílů dodala jen levnější, černobílý filmový materiál. Omyl se naštěstí prokázal téměř okamžitě. V roce 1988 uvedl Zdeněk Smetana v jednom rozhovoru: „Tak jsem jel tuhle vlakem a náhodou jsem zaslechl hovor dvou mužů. Jeden, mohlo mu být tak třicet, líčil, jak má rád Křemílka a Vochomůrku. Vida, povídám si, asi se na ně dívá se svými dětmi. Pak jsem si s hrůzou a trochu nostalgicky uvědomil, že on sám se na ten večerníček díval, když byl kluk. Ani jsem si neuvědomil, že pro děti kreslím tak dlouho.“

Hehe a Chichi, dva ušatí kamarádi

příprava filmového pozadí

Projekt Malá čarodějnice (film, šesti- i třináctidílný seriál) vznikal ve spolupráci s německou televizní stanicí Süd Deutsche Rundfunk ze Stuttgartu. Předlohou byla knížka známého německého spisovatele Otfrieda Preußlera. Ilustrovala ji celá řada výtvarníků. Všichni pojali „malou čarodějnici“ jako zmenšenou starou bábu. Jediný Zdeněk Smetana jí dal podobu malé okaté holky se střapatými šaty a neposlušnými vlasy v culíku, což jí otevřelo cestu k dětským úsměvům.

Měl jsem několik příležitostí převádět do životních velikostí postavy různých výtvarníků animovaného filmu a práce na těch od pana Smetany vyžadovala mnoho zkoušek a přemýšlení, ale byla ta nejradostnější.

Zdeněk Smetana v sobě spojoval hned několik filmařských a výtvarných oborů. Kdysi na dotaz, co z toho měl nejraději, čím se cítí být nejvíce – jednoznačně odpověděl, že animátorem. A není divu, vždyť jeho tanec Ďábla s vodním odrazem Evy v rytmu rock-and-rollu ze Stvoření světa (1957) je dodnes předváděn jako příklad výjimečné kreslené animace i ve Spojených státech.

originální tužková fáze a výsledná podoba - Stvoření světa

 

 

Pan Zdeněk Smetana (narozen 26. 7. 1925) nás opustil dvacátého pátého února dva tisíce šestnáct ve věku nedožitých jednadevadesáti let. Bez jeho výtvarné a filmařské fantazie by byl svět o mnoho chudší...

Děkujeme.

 

 

 

 

Úvodní foto: zlatá medaile u příležitosti zahájení výstavy "Večerníček slaví 50"

Další info: pan Zdeněk Smetana a jeho filmografie na ČSFD.