Když jsem sem před pár týdny napsala článek, ve kterém jsem popisovala svou posedlost hromaděním látek a galanterie vůbec, netušila jsem, jak velkou vlnu pochopení tento text vyvolá. Ukázalo se, že takto postižených je nás tu na Fleru víc, skoro bych si troufla tvrdit, že většina... :-)) Je přece znakem tvořivosti a vynalézavosti, že si dokážeme představit, k čemu všemu by se ta která věc dala ještě využít, a proto se v našich příbytcích nachází spousta pokladů (pro nás), anebo harampádí (pro naše méně kreativní okolí). Založila jsem tedy klub Sysli!, ve kterém se k této "úchylce" hrdě hlásíme! A jak to u nás vypadá?
Naším ideovým vzorem je Leli, hrdina z filmu Slavnosti sněženek skvěle zahraný Jaromírem Hanzlíkem, který nedokáže odolat žádné výhodné koupi a nepotřebnými věcmi půvabně zamořuje celý svůj dům... A prostě nemůžu nezmínit ještě scénu z filmu Maléry pana účetního (pokud je vám míň než šestnáct, budete se bavit u celého filmu, jinak se mrkněte od 32. minuty). Tady jde sice o syslení ze zcela jiné příčiny, ale výsledek je dost podobný situaci, kdy přicházím domů s nějakou novou akvizicí a snažím se pro ni najít místo...
foto Čarovná zahrada
Někteří členové naší syslí společnosti vás teď nechají nakouknout do svých dílen a zásobáren, abyste si udělali představu o tom, jak se se skladováním drahocenného materiálu vypořádávají a kde vlastně ta jejich díla vznikají.
"Kolem všeho, co mě zajímá, hledám ... a sbírám."
Představuji vám moje sbírky a pracovní prostor. Tedy abych to uvedla na pravou míru, já s tím vším pracuji, a mám takový ten pocit, aby mi něco nedošlo, abych toho měla dost, abych mohla vybrat tu správnou nit k látce... atd. A protože čalounění zahrnuje nejrůznější materiály, je toho prostě hodně. Také ráda zkouším, jestli ta a ta značka nebo firma nemá něco lepšího a hledám, zkouším. Hrozně mě to baví. A taky mám různé nápady, co z těch materiálů vyrábět. Jestli mezi syslení patří i sbírání nápadů, nechtějte vidět můj Pinterest... přece to někdy všechno vyzkouším. Předchůdce toho byly časopisy, štosy. A knihy. Oblast mého zájmu je široká, všechny možné ruční práce, malování, zahrada, a zvířata. Kočky a psi. U psů se to ještě posunulo o výstavy a cvičení, úpravy srsti, a všechno kolem toho. Mám a měla jsem vždycky dlouhosrsté kolie. Kolem všeho, co mě zajímá, hledám ... a sbírám.
Několikrát jsme se stěhovali, a na tyhle moje sbírky nebylo místo. Vždycky to skončilo po krabicích, něco jsem časem asi vyhodila, rozdala. Něco je priorita a ostatní mám odsunuto na někdy... Celé roky jsem na svoje věci neměla místo, na šití byl kuchyňský stůl, pletení v křesle a tak podobně. Všechno sklidit, aby bylo kde obědvat :-)
Určitě si dovedete představit tu radost, když teď mám konečně svou dílnu! Tak se pojďte podívat:
Jsem trochu ujetá, rovnám si podle barviček :-D
Zbytky koženek, dostala jsem od kamarádky celý pytel. Už mají svoje místo a pěkně podle barviček, že :-D
K vybavení dílničky patří kredenc, kterou dělal někdy po válce děda babičce. Kredenc se stěhovala s námi, a já ji obrousila, zatmelila, natřela a udělala dekor. Ještě hledám jeden šuplík, který tu jistě někde je. Do dílny naše zvířátka nesmějí, ale občas někdo proklouzne a zkoumá - aneb kočka Majda v kredenci :-)
"Přece to nevyhodím"
Na výrobu organzových květin moc místa nepotřebuji, proto se mé pracovní kouty mohou vyskytovat téměř kdekoli. Zato skladování materiálu u mne procházelo poměrně dlouhým vývojem (jednu dobu jsem si dokonce materiály skládala podle abecedy), až jsem se před nedávnem dopracovala k ideálnímu řešení: celou svou tvorbu se mi podařilo vměstnat do šatní skříně po dceři (DančaK), a konečně mám přehled o všem, co k výrobě potřebuji.
Organza je velmi kluzký materiál, svědčí mu buď pověšení na ramínka, nebo poskládání a svázání stužkami.
K výrobě každé květiny spotřebuji přibližně 250 okvětních lístků. Když si je připravuji, většinou to přeženu, a tak mi od každé růže ještě nějaké ty lístky zbydou... Přece je nevyhodím... Pěkně podle barev je mám roztříděné a už se těším, že z nich taky něco vyrobím...
Často vzpomínám na moji milou známou, profesionální vyšívačku, paní Růžičkovou, která mě naučila mnoho různých fíglů v šití a vyšívání. Kdysi jsem od ní dostala tato nádherná francouzská vyšívací hedvábíčka. Ani si netroufám odhadnout, z kterého roku tak mohou být... Každopádně jsou to tak krásné kousky, že by byla úplně škoda začít je používat...
"Mam nasysleno opravdu hodně"
Focení pracovny pro mne bylo impulzem k uklizení šicího stolu, jinak by asi nebyly vidět ani šicí stroje. Protože se věnuji výrobě všeho možného, mám nasysleno opravdu hodně.
Krabice s látkami a papíry pod postelí fotit nebudu. V ložnici je i komoda, je plná mých drobností, lepidel, kraslic a dalších věcí. V nástavci nad postelí je uložená herdule a paličky, co když se k paličkování ještě někdy vrátím, že? Také tu jsou malířská plátna a malířský stojan je uložen pod postelí. Na skříni se nadýmá velký pytel s vlnami. V obýváku zabírají papíry, barvy a další důležité věci čtyři skříňky. Na šití mám vyhrazen jeden menší pokoj. A tady začínám syslením už s nábytkem. Je totiž po mých praprarodičích a nechci se ho zbavit. Sekretář je plný látek a nití. Jen komoda je nová, ta skrývá spousty pokladů od nití, přes korálky, gumy, zipy, kosmé proužky, šňůrky, knoflíky, patenty, peří, řezák na patchwork, růžičky, ozdoby, ... Ve skříni jsou krabice s ušitými koníky, ze kterých vyrábím jednorožce pro naši klatovskou barokní lékárnu U bílého jednorožce. V jednom koutě stojí stojan plný sukní a dalších oděvů a ve druhém přepravky připravené s výrobky na Flerjarmarky.
...je moje obvyklé přivítání, když přijdete za mnou do dílny. A pokud jste pevně rozhodnuti o barvě svého budoucího koberečku, zaručeně svůj názor několikrát změníte. Léta praxe a zkušeností! Možnosti barev jsou u nás téměř neomezené.
Klubíčka vpravo, klubíčka vlevo, klubíčka dole, klubíčka nahoře, a tady taky a pozor, nezakopněte o další. Někdy v noci mám sny, že plavu v barevných klubíčkách jako strýček Skrblík ve zlatých mincích. Baví mě skládat barvy a hrát si na barevnou cestičku – jablíčkovou, podzimní, duhovou, lentilkovou, střapatou, pro princeznu ...
Kobereček je přece cestička, odněkud někam a zase zpátky.
Tak pojďte dál:
Dílnu mám v našem domě ve dvou sklepových místnostech - tedy hlavní dílnu a příruční sklad, protože další stavy mám tam, kde byla dřív garáž, a ostatní klubka všude, kde je kousek místa. Takže malým skladem projdeme do dílny:
Z okna mám krásný výhled na naši zahradu:
"Manžel mi ze spíže vytvořil mé soukromé království"
Dnes vás pozvu do své miniaturní dílny :)
Díky tomuto klubu jsem si dnes trošku reorganizovala svůj malinký prostor. Najednou se mi objevilo i další místo, které pomocí dalších háčků a poliček zaplním :) Na stěně je ještě tooolik místa.
Dílna je původně malá komora na verandě, která sloužila jako spíž a skladiště různého ne vždy potřebného harampádí. Posledním pozůstatkem jsou uložené brambory, ostatního jsem se postupně zbavila :)) Můj milý manžel mi ze spíže před více než rokem vytvořil mé soukromé království, kam se vejde opravdu jeden člověk (tudíž mé malé děti ne). Schválně jsem ji změřila a má 1,5 x 0,9 m. No nic moc, ale lepší než si všechno nanosit do kuchyně a neustále uklízet, druhý den znovu nanosit a znovu uklidit... Je super, že pokud se pájí a různě řeže, brousí, zůstane nepořádek tam a nemusí se pořád zametat apod.
Vzhledem k tomu, že je tam opravdu málo místa, mám skoro vše různě roztříděné/naházené v šuplíčkách a háčcích na stěně, v různých krabicích a pytlíčcích. No samozřejmě se tam vyznám jen já a už jsem si zvykla, kde co mám, takže skoro nevstávám ze židle a jen natáhnu ruku :)
Teď je to taková z nouze ctnost, už jsem před pár týdny škemrala u svého muže, že bychom mohli využít tu špinavou půdu... Zatím jsem byla vyslyšena a prý se do toho pustíme po prázdninách :)) Místa bych tam měla asi 5x více!!! Tam by se toho vešlo :))
Kromě této šperkařské dílničky mám ještě v několika skříních různě po domě uložená klubíčka s vlnou pro pletení, látky na šití a šicí stroj, korálky, malování a další. Ale oproti jiným syslicím jsem malý sysel s malou dílnou a malými zásobami :) Až se stydím :))
"Nevyhodím ani kousek hlíny"
Můj pracovní stůl. Místo, kde se zastaví čas. Lampu nad stolem nastavím tak, abych přes ni neviděla na hodiny. Čas je relativní. Však ono si tělo řekne, že je čas jít do postele. Ano … ráda tvořím po večerech a v noci. K tvorbě si pouštím filmy, ze kterých dělám vlastně rozhlasové hry. Nesleduji je, jen poslouchám. Oči jsou zaměřené na keramikování.
U tohoto stolu se odehrává jen část naší tvorby. Už jen ty činnosti, ke kterým je potřeba nějaký nástroj – začištění, škrábání, razidlování, závěrečné glazování.
A každý večer/noc se snažím vše po sobě poklidit, aby byl stůl prázdný na další den. Nevím, jestli zítra budu hňácat hlínu, nebo škrábat, glazovat, nebo třeba vymýšlet a kreslit nápady …
Keramika – se svými stadii výroby – je skvěle rozmanitá, a já si to užívám. Každý den dělám to, co chci, a co mně jde právě dnes hezky od ruky.
A syslení? Taky umím! Nevyhodím ani kousek hlíny, žádný zbytek. Dělám drobnosti a komponenty, různé pišišvory. Nějakou dobu je syslím, pak z nich něco vytvořím, nebo je někomu rozdám.
"Můj poklad, který nevyměním ani za království a ruku prince!"
Svůj pracovní koutek jsem mívala léta v kuchyni. Byl to malý prostor, ale byla jsem za něj vděčná.
Pak se mi naskytla možnost pronajmout si suterénní prostory. Bylo to špinavé, zanedbané místo, které jsme vlastními silami, zejména díky manželově šikovnosti, zrenovovali doslova od podlahy po elektriku. Teď je to moje království a dodnes nechápu, jak jsem se mohla vejít domů s tím vším pracovním vybavením.
Před focením jsem neuklízela a tak máte možnost nahlédnout do pracovního chaosu a tvůrčího bince. :)
Na tomto místě pájím, lakuju, vypaluju a vůbec dělám všechny nevonící práce. Mám tu odsávací digestoř a to je prostě geniální vynález! :)
Tohle je další moje "pracoviště", tady brousím, leštím, vrtám, patinuju... :)
Tady mám svou alchymickou laboratoř, zde se přeměňují látky a zdokonaluje příroda k nesmrtelnosti! :)
Tohle je můj nasyslený poklad, který nevyměním ani za království a ruku prince! Ty šuplíky jsou plné šperkových kamenů! Mám je pěkně roztříděné a popsané, vyznám se v nich dobře, když něco hledám. ;)
"Rodina je naštěstí tolerantní"
U mě je dílna tak trochu mobilní a těch pracovních i skladových míst mám několik.
Hlavní tvůrčí kout je součástí našeho obýváku. Mám tu všechno hezky pohromadě a jako typický kozoroh musím mít všechno pěkně uspořádané. Všechno má svůj „řád“, svoji přihrádku, krabici, kufřík nebo pytlíček :o). Po ukončení práce pak zase veškerý materiál, nářadí i pomůcky uklízím na své místo. I když někdy třeba až za týden. Rodina je naštěstí tolerantní.
Další věci, jako jsou balicí papíry, lepicí pásky, dřevitá vlna, obálky, … mají své místo v naší společné pracovně.
A pak mám ještě přes ulici svou bývalou provozovnu. Ta vznikla ze staré prádelny. Tady se chystám brousit a vrtat oblázky, ale hlavně teď tyto prostory využívám jako sklad. Mám tu nasyslené všechny „potřebné“ věci, čekající, až na ně přijde řada - odstřižky koženek, větší kusy pravé kůže, staré džíny, role recyklovaného papíru, malířský stojan, různé barvy, štětce, barevné kartony, papírové pytle, oblečení, které už nenosím, a všechny další nezbytnosti, které by se mohly někdy hodit :o).
A nakonec moje sbírka minerálů.
Z těch a ještě z nasbíraných mořských oblázků mám radost největší :o)
"Když si natahám krabice ke stolu a všechno rozhrabu, vypadá to, jako by tu vybuchla kytková bomba a kolikrát se bojím, že budu nakonec spát v síti u stropu."
Mám pracovní stůl v obývacím pokoji. Vybavení je skromné. Karton k ochraně stolu, tavné pistole se silikonovými náboji, štípací kleště, nůžky, drátky. A to hlavní - květiny. Úplně jsem jim propadla.
A tak syslím - květiny všech barev, velikostí a tvarů, korpusy věnců, srdíčka, nádoby, ale taky listy a lístečky, bobulky, perličky, stuhy, metalické laky.
Korpusy věnců skladuji ve velkých krabicích v "technické místnosti", kde je kotel, bojler a podobné nádhery.
Když mi přivezou nové květiny, roztřídím je podle barev do velkých plastových průhledných boxů, které skladuji v pergole před kuchyní. Odtud je pak ukládám do šuplíčků čtyř komod v obýváku hned u pracovního stolu, kde je mám po ruce.
V pergole "letním" hotové dekorace, aby se nadechly vůně ze zahrady. Když už je zavalený stůl, očísluju je a vyskládám do krabic. Tak si uvolním stůl pro další pracoviště, kde lakuju, patinuju a dělám práce, které nechci tahat dovnitř.
Nejraději tvořím večer a v noci, kdy je klid a vím, že mě nikdo nevyruší. Pustím si muziku nebo film a pustím se do realizace nápadu. Většinou vím dopředu, co budu večer dělat a těším se, až se setmí, zahrada je zalitá a já si zalezu do svého kouta v obýváku.
"Už v chodbě každý pozná, že tu přebývá hadrnice a sysel"
Tak pojďte dál, jste vítáni, jen prosím boty nezouvat, protože nevím, jak je to možné, ale vždy se najde nějaký ten zlobivý špendlík nebo zbytky nití :-)
Za brankou se nelekněte, tam totiž většinu roku postává moje kámoška Máňa, holka věrná, která má na mě vždycky čas, do ničeho mi nekecá, sice je trošku statická, nechápe, že potřebuju, aby se pootočila, sklonila, zaklonila... ale když nejsou živé modelky, tak jsem ráda, že ji mám a je mi vždy k dispozici.
Už v chodbě každý pozná, že tu přebývá hadrnice a sysel, protože na skříních visí modýlky, které čekají, až na ně dojde čas s focením. A na protější straně čas od času vyměním na figuře šaty, které mám jako poklady uschované ve starém kufru, šaty po mamince, tetě, babičce, šaty třeba i od roku 1920. Moc ráda si je prohlížím, jak se ručně zapravovalo, vyšívaly knoflíkové dírky, jaké byly nápadité střihy, kvalitní látky ... ty schraňuju jako poklady, které voní vzpomínkami.
A tady je moje malá pracovnička, která postupně vznikla v bývalém dětském pokojíku. Je maličká, ale je mi v ní moc dobře.
Skříňky jsem zbavila dvířek, aby vznikly police, které jsem zaskládala... jak jinak než látky, látky, látky... v policích korálky, kraječky, blbinky, které možná nikdy nepoužiju, ale co kdyby!, barvičky, nitě, bavlnky... Kam se člověk podívá, tam něco syslím, tam krabičku, kterou nutně! budu potřebovat, tam kabelky, které jednou určitě přetvořím... možná v příštím životě se k tomu dostanu, ale co kdyby už třeba zítra byl nápad! Syslím korálky, bižuterii, protože se vždycky nějaká hodí k focení, nebo jen tak, je mi fakt líto cokoliv vyhodit. A klasika, zákon schválnosti, něco hledám, vyhážu vše, důkladně proberu, porovnám, povyhazuju ty zbytečky, které jsou přece k ničemu... a ejhle, zrovna dnes ten vyhozený kousek potřebuju!
Tu "chorobu syslení" asi léčit nejde... ale snad ani nechci. Protože spousta věcí, které člověk syslí, s sebou nesou vzpomínky. Na krásné okamžiky, na blízké lidi a stačí jen hrábnout třeba do kamínků, které mám všude možně po zahrádce, a vzpomenu si, jak jsem byla s vnoučátky u moře, jak zrovna tento kamínek nebo velký kámen mi dovezla z dovolené moje milá kamarádka... Syslení je vlastně... krásné!
"Všechny kavčí modely jsou 100% made in kitchen"
Původně jsem chtěla taky uklidit, ale možná bude lepší v autentické podobě ;-)
...vlastně nemám, co bych vám vyfotila. Nemám ani ateliér, pokoj, kout, ba ani svůj stůl. Všechny kavčí modely jsou 100% made in kitchen. Jsem jako alkoholik, co má lahve za knihovnou, akorát já mám vyšívání v prádelníku, rozešité věci v krabici před špajzem a na kanapi v kuchyni. Drobnosti v sekretáři v pokoji. Stroj bydlí v ložnici, vedle mojí červené skříně. Druhý stroj za počítačem a třetí na chodbě. Látky jsou tak porůznu poschovávané (aby nebylo ouplně jasný, kolik jich vlastně doma máme).
...jen v kuchyni, normálka v lince, jsou dvě malé skříňky a v nich jsou různé stužky, mašličky, krajky a knoflíky (alespoň část).
...no a největší část beden s různým materiálem, jejichž obsah je mi z velké části utajen, je na půdě...
"Prostě látek není nikdy dost"
Tak jdu také s pár fotkami svých "nasyslených" pokladů... Praktické šuplíčky mi dělal můj zlatý šikovný tatínek a využívám je dnes a denně na špulky, které mám díky tomu barevně oddělené, ale v některých jsou i další poklady jako tkalouny, provázky a další nezbytné věci. ;) A za těmi látkami je ještě další řada... Prostě látek není nikdy dost. V jejich řazení mám takový zvláštní systém, který chápu asi jen já. :D
"Prevence syndromu prázdného hnízda"
Syndrom prázdného hnízda… slovní spojení, které mě napadne, kdykoli přemýšlím, co bych tak napsala o své dílně. Moje dílna je prevence tohoto syndromu. Zatím na mě nesedl, i když obě děti vyletěly tak nějak nečekaně téměř současně.
Protože dcera odletěla první a taky proto, že jsem nechtěla vypadat jako hamoun a zabrat větší místnost, přestěhovala jsem si svůj pracovní kout z jídelního stolu do jejího pokoje. Látky jsem měla v kuchyňské lavici, v chodbě, ve skříni u syna, v obýváku, … šicí stroj se stěhoval na dobu jídla pod stůl a kdo nechtěl odcházet ráno z domu s bílými nitěmi na černých kalhotách, ten snídal ve stoje… Dceři se moc nelíbilo, že při každé návštěvě musela vyklízet další a další police, ale věčně tu věci mít nebude, no ne? :-) I tak pořád její věci zabírají přibližně třetinu úložných prostorů a postel tu zůstane asi navěky. Co kdyby se chtěla vrátit? Divoká zelená barva je také pozůstatek studentského pokoje…
Postel někdy není ani vidět, slouží jako distribuční centrum hotových výrobků, jako překladiště materiálu, čekárna věcí na opravu. A taky se na ní báječně přehrabují látky. Čelo postele je nástěnka objednávek a připomínek úkolů, vzpomínek na přátele a úložna vyžehlených zbytků látek k dalšímu využití. No a konec postele je začátek kancelářských prostor…
Na pravoboku je šicí centrum, za strojovým parkem sklad zipů, stužek, krajek, nití, popruhů, kování…
Pokračujeme do žehlicího centra a skladu hotových výrobků. Všimněte si, že výrobky se stále ještě musí tísnit vedle studentské literatury.
Najdete u mě i pár nalezenců – třeba šicí stroj pod žehlicím prknem. Žehlicí prkno je mimochodem dílo mého muže – sklápěcí stůl, který jsem si potáhla plátnem. Kdyby bylo potřeba v tomto pokoji někoho ubytovat, nepřekážel by. Postel je totiž rozkládací a po rozložení u stěny zůstane jen úzká ulička. Bez sklopení stolu by dotyčný musel do postele skokem plavmo. A taky se pod ním jednoduše zametá...
I medvídek je nalezenec. Taky mám dílnu plnou nápadů, které se až tak nepovedly. Jako lampička šitá stylem pojagi… A taky dárků od milých kamarádů. Sklenice s vybroušenou padesátkou je jistě sen všech žen! No, tahle byla plná krásných knoflíků, musela jsem ji vzít na milost. Nakonec se mi i začala líbit. :-)
Normálně dvířka skříněk s nasyslenými zásobami neotevírám, že jste to vy, nakoukněte. Zdaleka to není vše, ještě pořád mám půl lavice v kuchyni a půl skříně v pokoji pro hosty. Skříňky jsou prakticky umístěny až u stropu, jinak bych se už do dílny nevešla. Jejich praktičnost končí ve chvíli, kdy je potřeba tunu vytahaných látek naskládat zpět…
"Jablko nepadá daleko od stromu"
Také já mám své látkové poklady rozstrkané po celém bytě, dokonce se mi podařilo nenápadně infiltrovat méně exponovanými úlovky i chatu rodičů a tatínkovu garáž.
Někdy se musím opravdu hodně hluboce zamyslet, abych si vzpomněla, kde mám kterou textilii hledat. To nejdůležitější mám ale kolem sebe ve své "dílně", která zabírá asi třetinu našeho obýváku. Pracovní stůl je doslova obložen velkým množstvím poliček, šuplíčků, krabiček a kufříčků, které ukrývají takovou menší textilní galanterii.
Stejně jako moje maminka (EDA 007) využila ke skladování můj šatník z dětství, také já jsem hbitě zabrala almarku po starším synovi, který už vylétl z hnízda. Udělala jsem si z ní svůj "obchůdek".
V naší rodině funguje zákon zachování hmoty. Pokud se už náhodou někdy stane, že se rozhodnu nějakou látku vyhodit, ukážu ji mamince, ta ji většinou neodmítne a schová ji. A než se rok s rokem sejde, beru si ji zpátky, protože ji zrovna nutně potřebuji...
Tak co? Taky syslíte?
A nemůžete nic vyhodit, protože by se to mohlo ještě někdy hodit?
Přijďte za námi, budete mezi svými ;).
