Marcela Pospíšilová

M A R C E L A P O S P Í Š I L O V Á

* 16.8.1967, Kutná Hora

S T U D I U M

1981 – 1985 učitelství pro MŠ, Střední pedagogická škola Čáslav

2005 – 2006 Psychoterapeutická fakulta UK, Praha

S A M O S T A T N É V Ý S T A V Y

2003 Ditrichsteinská hrobka, Mikulov

        Výstavní síň, Čáslav

2004 Kaple Božího těla, Kutná Hora

2005 Kaple Božího těla, Kutná Hora

2006 Kaple Božího těla, Kutná Hora

2007 Kaple Božího těla, Kutná Hora

2009 Rozmarné léto v parku U tří pávů, Kutná Hora

Horní kaple kostela Všech svatých s kostnicí, Kutná Hora – Sedlec

2010 Hrad Houska

S P O L E Č N É V Ý S T A V Y

2002 Galerie Studna, Liberec

2003 Regionální muzeum Kolín

Muzeum Kouřim

Národní muzeum, Praha

Atelier Donát, Poděbrady

Malá Galerie P+P, Kutná Hora

2004 Friars Gate Theatre, Limerick, Irsko

Galerie Efram, Mikulov

Sankturinovský dům, Kutná Hora

Ateliér Donát, Praha

2005 The Market House, Limerick, Irsko

2007 Kamenná kašna, Kutná Hora

Ledeč nad Sázavou

2008 Salon kutnohorských výtvarníků, Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory

2009 Středočeské bienále„09, Rabasova galerie, Rakovník

Z A S T O U P E N Í V E S B Í R K Á C H

soukromé sbírky v České republice a Irsku

„zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou Jím jako planety Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtěžší hřích, kdybych měl této síle klást odpor.“

Carl Gustav von Jung (1875–1961)

Hlína jako prostředek uměleckého vyjadřování je jedním z nejstarších vůbec. V lidské kultuře se první projevy zpracování hlíny výtvarným způsobem objevují v době ledové, vztahujeme li tyto explicitní glosy k hlíně vypálené, tj. keramické tvorbě, artefakty dokazující její výrobu keramiky mladší – neolitické. Keramické nádoby byly užitné a nabývaly díky svému užívání silně osobní význam, měly a mají schopnost uchovávat část vědomí lidstva spojenou s každodenní praxí. Nádoba ve své podstatě sama je archetypem, který nás spojuje s minulostí. Hlubinný psycholog Carl Gustav Jung píše:„Mizející formy se přetvoří a platnost a dlouhé trvání má jen ta pravda, která se promění a opět vydá svědectví v nových obrazech, nových jazycích, …….” Mluví sice o vývoji lidské psyché, o vlivu archetypů na formování našeho cítění, myšlení a chování, ale zároveň tvrdí, že poskytují schopnost vybavování, rozpoznávání a tvorby symbolických představ, obrazů, motivů. Je-li tomu tak, jsou zasuty ve vědomí každého z nás. U někoho na povrch vyplují, u někoho ne, jen je tuší.

Marcela Pospíšilová (*1967) je autorkou, která potvrzuje teorii o latentním talentu. Dotčena osobní zkušeností a prožitkem s nálezy z archeologického naleziště bylanské kultury a hlavně vlastním začátkem výtvarné praxe s ručně stavěnou keramikou, začala se zabývat v roce 2003 studiem forem keramických nádob, které patří vůbec k nejstarším ve střední Evropě. Neustále se seznamuje s nejrůznějšími artefakty předvěkých kultur, odkud čerpá inspiraci k vlastní tvorbě. Osciluje mezi volným a užitým uměním. Netvoří ale kopie podle daných předloh. Pracuje

s tvarem tak, aby její díla nabývala nových významů soudobých, i když akcentuje jejich archaickou podobu. Pomíjí různorodosti a ornamentální klíče jednotlivých kulturních typů, vyhýbá se dekoru a soustřeďuje se na tvarovou čistotu a archetypální estetiku. Zdobného prvku v plastické formě využívá v podobě výčnělků zdobných nebo fixativních, odkazující ke kultuře slovanské, nebo pracuje s drobným detailem, se stylizovanou zvířecí symbolikou (ještěrky, kozí hlavy, aj.), čerpá z tvarosloví keramiky i mimoevropské. Jakkoliv může evokovat totemistické nazírání světa a být výrazem duchovní spřízněnosti světa lidí a zvířat, dnes je myslím toto spojení chápáno ale zcela jinak, než jak ho klasifikuje religionismus. Vyložíme si ho spíš jako výraz neoromantismu či podvědomé autorčiny snahy o obnovení integrity člověka s přírodou, lépe řečeno jejím zbytkem, vystavené destruktivnímu působení naší civilizace. Aleš Rezler