podmalba

Zajímám se o oživování starobylé výtvarné techniky podmalby na sklo, která byla v historii nejen předmětem řemeslné výroby, ale také laické práce naivních lidových tvůrců. K patronům a patronkám, kteří jsou nejčastějšími náměty těchto obrázků, se lidé vždy obraceli s prosbou o pomoc nebo o zachování přízně. Jejich vyobrazení byla zároveň ochranou míst, kde se vyskytovala a osudů lidí, kteří se jimi obklopovali. Hojně jimi zdobili své příbytky zvlášť v místech, kde se rodina společně scházela. I my se tak dnes můžeme připojit k této krásné přerušené tradici a opřít se o záštitu řady světců a světic.

Při práci se snažím řídit původními technikami tohoto typu tvorby a poučeným autentickým přístupem k ní. Podmalba na sklo mi tak vzdáleně připomíná zhotovování orientální mandaly, kdy třeba jen neopatrný pohyb rukou při závěrečných tazích štětce může zcela zničit celou několikahodinovou práci. Ale možná i to mě na ní přitahuje - fakt, že nic nelze vrátit zpět, že vše vzniká právě v daném okamžiku a bez možnosti dodatečného zdokonalování, stejně jako i v životě. (Obrazná "chůze po tenkém ledě" se tak v tomto případě stává nejistou snahou "udržet barvu na hladkém skle".)

Nesnáze užívaného média, popsané výše, mi trochu usnadňuje skutečnost, že víc než vycizelovaná harmonie a ladnost tvarů podmaleb sklářského řemeslného okruhu je mi bližší divoká nespoutanost tvarosloví podmalby zlidovělé. Symbolickým vodítkem jsou mi také prastaré písňové legendy, balady a výpravné zpěvy mých rodných Beskyd, kterých mám v hlavě habaděj a kterými si často obohacuju chvíle trávené malováním. Právě mnohé z nich líčí životy světců a světic, kteří se na těchto vyobrazeních objevují. Jedna z nich například připomíná příběh mého oblíbeného patrona:

Svaty Juři po horach chodival, po horach chodival, po cestach jezdival.

Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru.

Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš?

atd...

Drak, kterého svatý Jiří v závěru legendy zabije, je vlastně ztělesněním strachu, který sužuje víceméně každého z nás. Náhodný cizinec, projíždějící na koni krajinou, draka zabije, aniž by to měl sebevíc zapotřebí a aniž by se ho tato hrozba nějakým způsobem osobně dotýkala. Ten neznámý římský voják nám však i dnes vytrvale připomíná, jak sami dovolujeme strachu, aby vstupoval do našich životů a přebíral nad nimi moc a jak je zároveň snadné se mu jednoduše jen postavit a zahnat ho do kouta, zachováváme-li si nad věcmi patřičný odstup.

Možná právě takováto podobenství jsou důvodem, proč si lidová kultura natolik přivlastnila řadu svých patronů, které je pro mě radostí opakovaně zobrazovat. Je to zřejmě původní lidská identita světců a světic, která byla vždy mnohem bližší spiritualitě zdejšího prostého člověka, ale i jeho dávnému pohanskému založení.