lita-mysl

A bude mi někdo věřit, že mám chuť inspirovat ostatní? To zní trochu nadneseně, ne? =) A tak mi to věřte nebo ne, ale i kdyby si jeden jediný člověk, který zachytí můj příběh, řekl, že si už konečně splní svůj sen a otevře si své tetovací studio, rodinné zahrádkářství nebo lesní školku, tak už jsem sama pro sebe vítěz. =) Já vlastně ani tak moc nepotřebuji propagaci, práce mám, že nevím co dřív. =) Ale přijde mi, že to trochu dlužím řemeslu… A že když se něco podaří, tak je fajn se o to podělit a inspirovat druhé. Se stejnou motivací právě zpracováváme video, které zachycuje poslední dva měsíce u nás v dílně – stavbu vysokožárné pece na výpal keramiky dřevem, točení zboží, přípravu vlastních glazur, nakládání a pálení pece, slavnostní vykládku… Máme chuť lidem přiblížit tajemství jednoho starého řemesla a dodat jim odvahu k plnění vlastních snů. Když to přeci zvládne taká cácora z Horní Dolní, tak proč by to nezvládli oni, což?! =) Odvahy je u nás v dílně, myslím, dosti a rádi se podělíme! =) Jo a abych nekecala, tuze ráda bych se naučila líp fotit. Koukat profíkům pod ruce – jó to by se mi líbilo. =)

Mým snem je zůstat pro vždy pokorným řemeslníkem, třebas i tím, o kterém se nikde nepíše a nevysílá, ale pokorným, poctivým a pracovitým. Tím, který neúnavně pozoruje a naslouchá. Nenechá se srazit neúspěchem a hledá s radostí nové cesty. Tím, který ctí své řemeslo a pomáhá ho rozvíjet. Jako tvůrce chci stále zůstat v kůži malého dítěte, které se nenechá omezovat strachem, nepochopením okolí, překážkami na cestě. Jako „úča ze zušky“ vidím každý den, jak moc nám dospělým vládne strach a jak to malá děcka mají prostě na háku. =) Inspirují mě neustále svou bezprostředností. Kéž bych jako tvůrce zůstala navždy malým nadšeným dítětem a vzdor času nezestárla duchem. =) A kéž bych vždy měla dostatek energie, abych jim jejich inspiraci mohla vrátit tím, že jim tu „pančelku“ budu dělat alespoň den v týdnu i nadále. A to je vlastně druhý tvůrčí cíl – umět to vše dobře předávat dál, dětem i dospělým. Vždy mít chuť se nezištně podělit o vše, co vím. Nejen o taje řemesla, ale především o nadšení a neohroženost malého dítěte. Radost člověka, kterého jste právě v rámci školy nebo kurzu dokázali zbavit strachu, pochválili ho a povzbudili, je krásnější než půlmetrová váza na kruhu. =)

Je mi třicet, patnáct let aktivně zaměstnávám ruce vším možným uměním. Před osmi lety jsem provozovala bar, potom kavárnu v centru Litomyšle (oba podniky jsou již litomyšlskou stálicí), pak jsem se odklidila na vesnici a prošla dvěma mateřskýma (hošani mají 4,5 a 5,5 roku). Před 4 roky jsem začala vypomáhat v jedné fajné zušce a začala se (nejprve od dětí) učit s hlínou. Kurz pro začátečníky jsem absolvovala v Kohoutově 2,5 roku nazpět (2016), nadchla se pro řemeslo a… A pak už to byla rychlovka. =) Obsadila jsem manželovi garáž, přikryla motorku, koupila pec a kruh… A začala se učit, každý den, každou noc, s nadšením malého dítěte. =) Na své cestě jsem potkala úžasnou partu keramiků, kteří pálí bláto pěkně postaru – dřevem. A protože jsme srdcaři, postavil nám mistr pecař Petr Toms svoji vlastní kubíkovou pec na dřevo, první výpal proběhl před 3 týdny. Říkám my – srdcaři – já s Vojtou, totiž, to je můj báječný muž, který nedělá bláto, ale je to můj dvorní dřevopalič, stejně zapálenej jako já. =) A tak hrdě říkám, že je to NAŠE hrnčířská dílna, bez něj bych si mohla akorát tak velký kulový. =) Je mou velikou oporou, stejně jako celá naše velká rodina i parta přátel v ohni. =)