pumina1

Před dvaceti lety jsem přišla z vesnice do Prahy a úplně zapomněla na věci, ke kterým se teď po letech, když jsem se přesunula zase opačným směrem, začínám opět vracet.

Vrátila jsem se nedávno do práce po mateřské dovolené, tak když si pro sebe doslova urvu chvilku, už šermuju s háčkem nebo jehlicemi div sobě nebo svému okolí neublížím, což je občas na hraně, pokud se moje dvouletá dcera rozhodne uskutečnit některý ze svých zběsilých nápadů jako například skočit mi na hlavu, vyrazit mi míčem oko nebo aspoň náčiní z ruky a tak podobně.

Čím míň času, tím víc nápadů, takže nakonec sedím, zírám do zdi a snažím se přijít na to, co asi tak zrealizovat, když mi ty letní čepky z tenké příze trvají tak 2 večery - tak abych je nevyplácala na blbosti - tedy z mého pohledu.

A pak to focení...to je utrpení. Moc mi to nejde a navíc moje dcera zásadně odmítá stoupnout si před telefon, natož foťák. Výjimečně jí ukecám na Haribo medvídky (minimum je pět) nebo čokošku. Pak mi věnuje cca sedm pikosekund, abych udělala super fotku. Když se nezadaří - což je téměř pravidlem, tak mám prostě smolíka, ona se mnou už skončila. 

Všem bych chtěla poděkovat za jejich srdíčka a pochvaly, moc mě to těší, je to pro mě velký životabudič.

Cokoli co zde uvidíte ráda vyrobím přímo na míru v jakékoli barevné variaci a velikosti.

Přeji Vám všem, co zde máte ty překrásné obchůdky mnoho úspěchů...