Radostné srdce

Žila byla jedna nadšená , která moc ráda něco tvořila. Tu ji nadchlo to, tu zas ono a všechno bylo skvélé a ve všem byla radost. Začlo to maličkostmi a maličkostmi to většinou i končilo, ale ten, kdo to viděl, toho to bavilo a radoval se. Tu ona naivně nadšená viděla, že není třeba velikých věcí k tomu, aby mohla vytvořit něco krásného a to ji potěšilo. "Ráda bych tvořila krásu", zvolala si "Přála bych si dávat radost." A jakmile vyslovila tu kouzelnou formulku, začaly se dít podivuhodné věci...

Jednoho krásného dne se procházela parkem a uviděla květinku. "Dobrý den, květinko, jak nádherná jsi ve slunečním svitu" oslovila ji. A květinka najednou získala na jasu a její okvětní plátky staly se o to líbeznějšími. Tu zjistila, že ví velice malinko o té droboučké bytůstce v trávě, a přece by bez ní nebyl svět tak krásný, jakým je. Tedy rozhodla se, že by ráda poznala všechny ty, které mlčky rozevírají své květy a vydávají svou krásu světu, aniž by přitom čekaly na ocenění. Ty, které berou jen tolik, kolik potřebují, ale dávají přitom nekonečně více.

Jakmile se rozhodla, její svět byl plný květin. Byly všude!! Jak je to možné, tolik květin do té doby nikdy neviděla a najednou byly úplně všude! V každém místečku, kde zachytilo se trochu hlíny, se jala rozveselovat svět další z líbezných květinek. Tak pomalu poznávala jednu za druhou a její svět se stával plnějším a všude kolem nacházela tolik přátel! Vždyť jak jiné je, když najednou místo "plevele" uvidí písečnici douškolistou!! No jen to vyslovte "PÍSEČNICE DOUŠKOLISTÁ" no řekněte, nezasluhuje si úctu už pro to ušlechtilé jméno? A jakmile roste na chodníku písečnice, už nikdy není chodník stejný jako dřív :)

Jednoho jiného dne se zase procházela lesem a uslyšela zpívat ptáčka. Óóó, jak rozmilý hlásek. A s jakou vytrvalostí velebí kraj svou písní. Tu zjistila, že vlastně nikdy opravdu neposlouchala toho malého ptáčka, a že pro shon možná nikdy neslyšela krásu, kterou dává světu. Rozhodla se, že by ráda poznala ty, kteří svým hlasem oblažují svět, aniž by čekali na ocenění. A jako mávnutím kouzelného proutku bylo všude slyšet ptačí cvrlikání ve všech možných podobách. Jednoduché i složité skladby, vysoké i nízké tóny a srdce poskočilo, když maličký ptáček velebil kraj písní, která byla jen jeho.

Tu si uvědomila, že je nikdy opravdu neslyšela a že jejich hlásky snadno zapadnou ve změti myšlenek rotujících v nekonečných provazech tam a zpět. Ale dovolila si opustit ten rej a najednou je mohla slyšet! Ty líbezné hlásky, bzukot hmyzích křídel, šelest trávy...a svět se stal plnějším než dřív! Tolik krásy, tolik jasu! Je tak plný!...jen si dovolit do něj proniknout.

A tak to s ní postupovalo dál a dál. Od jedněch drobností přelétávala k druhým a viděla, že svět se tvoří z maličkostí, z těch snadno přehlédnutelných částeček, které tvoří celou tu krásu.

A ačkoli tušila, že nevlastní mnoho, rozhodla se, že by se o to chtěla podělit. Že by ráda dala dál to, co ji těší, to, co tvoří a co může potěšit jiné. Rozhodla se, že by ráda dávala to, čím je....a je opravdu zvědavá na to, co přijde :)