křesadlo

Miluju stará křesla  s duší. Krčící se v zaprášených koutech na půdách, vyrobená kdysi kýmsi s tím pravým řemeslným fortelem a napořád. Kostra z tvrdého dřeva, pružiny umně svázané, koňské žíně, tráva až kdesi z Afriky, potažená nezničitelnou látkou. Uvnitř s ručně psaným či nakresleným vzkazem od jejich autora, zapadlými osobními věcmi majitelů, navenek nesoucí rány od tolikerého stěhování, drápků domácích mazlíčků a někdy i střel.  Je úžasné zbavit je prachu, potu, vylité kávy, něco zklížit, něco utáhnout, koňské žíně vyprat v mydlinkách a trávu nahradit rounem z ovečky. Navrch slušivý kabátek a šup znovu do světa. I když některé rány už leckdy vyléčit nejde, jsou připravena znovu věrně sloužit . Byla totiž kdysi vyrobena napořád.