IvetMec

Jsem Iveta, jsem člověk, který miluje drobnou, detailní, tvořivou práci. Energii čerpám ze samoty, z pocitu, kdy prostě jenom jsem, kdy můžu mít „vypnutou hlavu“, na nic nemyslet, nic neřešit a jen si užívat prosté bytí tady a teď.

Z vyprávění vím, že kreslení jsem milovala už jako malinká. Když mi dali papír a pastelky, vydržela jsem snad i hodiny sedět a nic jiného nedělat. Kreslení jsem se sice nevěnovala profesionálně a během studií od něho měla hodně velikou pauzu, ale stejně ve mně tohle zasazené semínko zůstalo a po hodně letech zase začalo růst. Během studií na univerzitě jsem totiž přes dlouholetou rodinnou známou poznala učení Svámiho Káléšvary a po promoci jsem odjela studovat a meditovat přímo do jeho ášramu v Penukondě v Indii. A tam se „stalo“, že jsem se ke kreslení takovou docela zvláštní oklikou dostala znovu – já se totiž neskutečně stydim zpívat. Mě fakt nesmí nikdo slyšet, vlastně i když si zpívám jen pro sebe, tak s hodně nahlas puštěnou muzikou, abych se moc ani já sama neslyšela  Jenže v ášramu jsme každý večer hodinu zpívali bhadžany, které já miluju a když jsem sama, tak si je ráda zazpívám. Touha zazpívat si je tam se všemi byla tak veliká… jenže ten můj stud byl větší. A pak jednou, jak jsem tak potichu koukala do svého otevřeného zpěvníku, mě napadlo, že bych si ten zpěvník mohla vyzdobit. Vzala jsem teda do ruky barevný tužky a začala si vybarvovat, pak zdobit ornamenty… a pak jsem zjistila, že se mi u toho kreslení „vypíná mozek“ a i trochu potichu si můžu pobrukovat a nevadí mi, že mám kolem sebe lidi. A světe div se, ti lidi neutíkali, tak buď mě neslyšeli, nebo se to dalo vydržet  A to pro mě bylo dobrý znamení a tak jsem večer co večer zdobila zpěvník, až v něm nebylo místo a tak jsem sáhla po bloku papírů a začala si kreslit tam. Nakonec z toho vznikly takové ornamentální mandaly. Kreslení je to pro mě činnost, kdy mám „vypnuto“, je to pro mě určitá forma meditace, protože to prostě tak nějak samo plyne, nepřemýšlím, nic neřeším a ono to tak nějak samo vzniká.