TOTEBAG

V červenci 2015 jsme oslavily naše páté narozeniny na Fleru. A zjistily jsme, že naše zákaznice neví, od koho nakupují a ke komu se vrací. Přitom máme vlastně dlouhou tradici...

Začít a skončit to celé mohlo již roku 1968. V Plzni tehdy novopečená maminka, moje babička, musela uskakovat s kočárem do příkopu před ruskými tanky.

Stihla to a přejet se nenechala, takže o pár let později mohla své drahé dceři Helence vysvětlovat, proč opravdu nemůže šít na šlapacím stroji značky Singer jako ona.

Helenka byla smutná, ale dlouho nebrečela, ze zbytku látky, který mami upadl, ušila panence šatičky. Pro ni byly krásné. Byly totiž její. A byla na tento složitý střih tvaru čtverce s prostřihnutou dírou uprostřed náležitě pyšná.

Zde návod pro zájemce:

A jelikož ji maminka chválila a podporovala, po čase začala šít sama i plátěná trička a blůzy. A uklidňovala se: „Je to jen pro mě,“ nebo “Drobné nedostatky se skryjí,“.

V té době, kdy jste si mohli v obchodě vybrat ze tří typů bot, dámských, pánských a dětských, maminka ušila holkám nádherné bundičky. Byly z pogumovaných zástěr z pivovaru, kde pracovala. Vypadaly úplně jako kožené. Všichni je obdivovali. A holky si užívaly ten pocit jedinečnosti. Jakmile ale zpod mraku vylezlo slunce, mohly si leda tak užívat ten pocit totálního vedra, kdy vám po zádech stékají čůrky potu. Pogumovaná černá zástěra totiž geniálně pohlcovala teplo jak solární kolektory.

Šití Helču bavilo a po základce by šla na švadlenu, nebýt jejích dobrých známek. Byla by ji prý škoda, a tak ji šoupli na plzeňské gymnázium. Nezbylo nic jiného než zkoušet šít sama.

A ona zkoušela. V šestnácti letech si ušila teplou zimní bundu, a velice se divila, když po půl roce šáhla do kapsy: “Au!,“vyjekla, neboť se právě píchla o zapomenutý špendlík.

Ve čtvrťáku na gymplu snila o tom, že bude návrhářkou, třeba bot. Ve Zlíně byl takový fajn obor. Ale jako návrhářka by byla pro tehdejší režim příliš nebezpečná a její přijetí bylo z politických důvodů zamítnuto. A tak šla na stavebku, kam brali podle toho, co lidé skutečně uměli.

Následovala pauza, kdy moje mamka jen rýsovala a rýsovala a učila se o betonu a zase betonu a kdo ví, z čeho ty baráky jsou, až přišel můj taťka a pak já. Přestěhovala se z Plzně na Vsetín a k narozeninám dostala postarší šicí stroj z krejčovské dílny. Byl z litiny, vážil 13,5kg a úžasně zlobil. Hrozně cuchal niť.

Helena začala pro svoji malou holčičku zase šít a ušila jí spoustu krásných zástěrek do školky a mimo jiné taky naducanou zimní bundičku. Tentokrát si dala pozor, aby v ní nebyl zase špendlík, ale neodhadla barvu. Bunda byla žlutá a pamatuju si, že na mě z jara létal kdejaký hmyz, a vypadala jsem jako velký žlutý medvídek Pú, kterého právě napadly včely, protože jim kradl med. Už v těch pěti letech jsem cítila toto módní faux-pas.

Ale pryč od mých traumat z dětství a zpět k mamce. Narodilo se druhé dítě, po pár letech třetí a ona byla opět na mateřské doma. Všecko už měla uklizeno a nevěděla nudou při třech dětech co dělat, nehty už měla nalakované, a tak se Helena vrátila zpět k šití. A nebo jen nechtěla furt jen uklízet a obskakovat toho malého ďábla? Vyberte si.

Každopádně jednou takhle šla zase pro látky do galantérky . Prodavačka se jí tehdy při placení zeptala: „A kde prodáváte? Prodáváte na Fléru?“. A tady se Helena vydala na cestu, odkud není návratu.

Ještě týž den si Helena vygooglila co-že-to-vlastně-je-ten „Flér“.

Jestli jste čekali nějaký hlubokomyslný důvod toho, proč se jmenujeme TOTEBAG, byli jste vedle. Vypadalo to spíš: „Sakra, jaké jméno? Laurus už je, tohle taky, tohle taky…Pomoc!“ na stole byla cedulka, kde byl text s nápisem TOTEBAG: „Totebag, totebag…co to je? Taška anglicky? Hm tašky bych taky mohla šít.“ No a tak jsme tu.

Začaly jsme vyrábět, co právě letělo. Brože. A hrozně nás to všechny bavilo. Mamka na svém stroji šila i jiné drobné dekorace, háčkovala čepice a nákrčníky a nad každou objednávkou jsme div nebouchly šampaňské.

Najednou jsme dostaly nabídku prodávat na vánočním jarmarku ve zlínských Napajedlích. Naše euforie byla obrovská. Prodaly jsme víc, než jsme čekaly a to nás povzbudilo v další práci.

Ale ještě chvíli to trvalo, než mamka zjistila, že se se svým starým šicím strojem víc natrápí, než ušije. Potřebovala nový a stanovila si horní mez pět tisíc korun. Do té doby znala jen spolehlivý Singer a nervy zničující Lucznik alias Upír. Čím víc recenzí přečetla, tím byla bezradnější. Šplhala nahoru k dvaceti a klesala zpátky, až se zastavila na reálnějších jedenácti tisících a koupila japonský Janome. Starý jsme odtáhli do sběrny a při své váze z něj měly víc peněz, než kdybychom ho střelily na Aukru.

Následovalo období, kdy na nás už ve dveřích místo pozdravu křičela: „Nešahej na to!,“ a místo modlení nám před jídlem opakovala, ať na Miláška dáváme pozor. Starý litinový stroj jsme daly do sběru a železa z něj bylo až až… Bylo mi řečeno, že šití s novým strojem je jako seznamování se s novým mužem a tak jsem se stáhla. Mamka mi s výčitkami koupila můj vlastní.

Mami šila na kuchyňském stole a začala si uvědomovat, jak často naše rodina jí a jestli nejí až zbytečně moc pravidelně. Věřím, že nejradši by nám ráno naservírovala snídani a před spaním namazala chleba s marmeládou u kuchyňské linky, aby se nemusela pořád přesouvat tam a zpět. Ale to by nebyla správná matka a tak odvážně před každým jídlem stroj svůj sklidila a látky složila, po jídle pak utřela stůl od omáčky a znovu vše vytáhla.

Nyní má stůl v pracovně, kde tohle stěhování nemusí dennodenně podstupovat, ale doteď bojuje s místem. Ve skříni má víc látek než vlastního oblečení a na poličkách nitě místo růžového porcelánu. Před dvěma lety svoji stáj rozšířila o overlock a na stole ještě kousek místa zbyl, takže momentálně shání coverlock pro ještě profesionálnější šití.

Nedávno jsme začaly fotit ve fotokrabici, kde je světlo rozptýlené, abyste si mohli naše výrobky lépe představit a věděli, co si u nás kupujete. Jsme rádi, že se k nám vracíte i po několikáté. TOTEBAG je pro nás důležitý, baví nás.

Jednou musela nastat dělba práce, takže já teď fotím a dělám vizuální vzhled, mamka šije jak o závod a zatím to klape. A s tím jménem jsme se zas tak nesekly, tašek a kabelek jsme už prodaly…A co dál? Řekla bych, že člověk si vždycky najde cestu k tomu, co miluje a tak jen čekám, kdy se mamka konečně pustí do oblečení…

Tereza

Uložit