Pohádky od Ivana Klímy "Jak daleko je slunce"

Vydalo nakladatelství Portál v roce 2011, počet stran 104, pevná vazba, ilustrace : Hana Pavlátová

Budete-li si přát, autor knihy vám napíše věnování pro vaše děti nebo vnoučata.

Anotace knihy je převzata z nakladatelství Portál :

Poetická pohádková vyprávění, která reagují na zvědavé dětské otázky o světě a jeho smyslu. Dětská proč se proměňují v poetické texty, které poutavě i hravě pronikají do tajemných zákoutí lidské existence. Některé příběhy se po malých krůčcích dobírají témat, o kterých pojednávají první stránky Bible. Autor je výsostný vypravěč, který přístupným jazykem vysvětluje původ světla, cenu vzduchu, ale i důležitost přátelství a úcty k druhému člověku a k přírodě kolem nás. Kniha slouží k předčítání dětem. Prostřednictvím nádherných ilustrací Hany Pavlátové je vhodná pro četbu před spaním nebo pro listování a povídání s dětmi.
Ivan Klíma je známý autor, jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré a zahrnuje prózu, dramata, reportáže, eseje, fejetony i knížky pro děti. V 50. a 60. letech 20. století pracoval jako redaktor a přispěvatel několika časopisů a novin, působil také v nakladatelství Československý spisovatel. Od r. 1970 byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu.

Rozhovor s IVANEM KLÍMOU 

autorem knihy Jak daleko je slunce

Jméno Ivan Klíma neslýcháme ve spojitosti s dětskou literaturou často. Proč jste se rozhodl do svého repertoáru zařadit i knihy pro malé čtenáře? V čem vnímáte největší rozdíl oproti tvorbě pro dospělé?
Psal jsem pro děti, dokud byly moje děti malé, napsal jsem vlastně pět dětských knížek, jenže to bylo v době (s jednou výjimkou), kdy jsem tady nesměl publikovat, takže v době, kdy vznikaly, nemohly vyjít. Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, že příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelský. A jazyk musí být srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.

Vaše kniha Jak daleko je slunce je krásným poetickým vyprávěním o běhu světa i důležitých lidských vlastnostech. Každá kapitola začíná fiktivním rozhovorem dítěte s vypravěčem a z odpovědí na zvídavé dětské pohádky se postupně zrodí příběh. Mají tyto fiktivní rozhovory předlohu ve Vašich reálných rozhovorech s dětmi?
Takových rozhovorů vedou rodiče s dětmi stovky. Jestli jsme vedli právě tyhle, už si opravdu nepamatuji.

Kniha vychází již podruhé, první vydání z roku 1995 je už rozebráno. Liší se text nějak od prvního vydání?
Jsou tam tři nově napsané povídky, do původních textů jsem prakticky nezasahoval.

Knihu Jak daleko je slunce doprovodila nádhernými ilustracemi Hana Pavlátová. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?
Určitě mají. Dodnes ve mně žijí obrátky kocourka Mikeše, Nácíčka, Ferdy mravence či Brouka Pytlíka. Příznačné je, že obě tak populární knížky napsali malíři, předpokládám, že tedy vznikaly obrázky v mysli autora zároveň s textem.

Kterou knihu/které knihy jste měl v dětství nejraději?
Nejspíš právě ty, co jsem zmínil. On kocour Mikeš měl čtyři díly, jestli mě nemýlí paměť, ale ten první jsem měl nejradši.

Četl jste svým dětem, když byly malé?
Ano, ale daleko častěji jsem jim vyprávěl příběhy, které jsem si, jak se říká: z fleku vymýšlel. Bylo to docela napínavé, protože jsem sám nevěděl, jak to dopadne. Hrdinové byli fixní, kočička, pejsek a kůň Vašek. Protože jsem to vyprávěl téměř každý večer několik let, bylo by z toho nejmíň deset dílů. Většina příběhů byla humorných, děti se hodně nasmály. Hlavně pejsek byl strašný popleta a zkazil, na co sáhl.

Jste zkušeným a dlouholetým autorem nejen knih pro dospělé, ale i pro děti. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv vstoupit do příběhu, a tedy do jiného světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit je stále stejný?
To nedovedu posoudit, mám pocit, že třeba moje vnoučata četla míň, než se četlo v mé generaci. Vliv televize působí zlenivění mysli, aspoň pokud se týká její schopnosti vytvářet si vlastní obrazy. V televizi to udělali už za čtenáře, on jen přijímá.

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?
To už jsem vlastně pověděl v předchozí odpovědi. Zároveň si myslím, že ještě aspoň nějaký čas zůstanou děti, které bude četba těšit a objeví právě kouzlo v tom, že naleznou více prostoru pro svoji fantazii.

Můžeme se těšit na další Vaše knihy?
Mám dosud vůbec nepublikovanou knížku takových mírně potrhlých čtyřverší typu:
Holič holí holí
Sládek sladí solí
Hasič hasí haší
Asi všude straší
Také právě předělávám svoji úplně první knížku pro děti (ta opravdu vyšla ještě v šedesátých letech) a hlavně k ní dopisuju nové blázniviny, docela mě to těší, ale co z toho bude, to si neodvažuji soudit.

Pane Klímo, letos oslavíte 80. narozeniny, k nimž Vám Portál srdečně blahopřeje. Když se ohlédnete za svým životem, jaké poselství byste vzkázal dnešním mladým lidem?
Život je ten hlavní dar, který dostáváme, i když se často vymlouváme na objektivní okolnosti, bude vždycky záležet především na nás, jak s ním naložíme. Já si po léta (i když některá byla, viděno zvenčí, zlá) aspoň jednou denně řeknu: život je krásný. A to, co nazývám krásou života, záleží hodně na tom, jaké si dovedeme vytvářet vztahy s těmi nejbližšími lidmi, s nimiž žijeme. Je mi líto těch, kteří tohle nepochopili a protrápí se, promarní se celým životem.

(Anotace knihy převzata z nakladatelství Portál)