Byl tažný rok

Kniha Byl tažný rok se rodila mnoho let. Lenka odešla do džínového nebe na jaře roku 2016 a já jsem od té doby přemýšlela, jak slib, že spolu vydáme knížku, naplnit. Pořád jsem nevěděla, jak se k tomuhle úkolu postavit. Cítila jsem to jako dluh. Nakonec jsem se rozhodla vydat ji vlastním nákladem, sama jsem ji i vysázela a vybrala papír, který nám tiskárna Slon nechala přivézt až z Holandska. Trvalo to dlouho, ale věřím, že se čekání na ten správný okamžik vyplatilo.

Stanete se i vy čtenářem sbírky?

Můžete s ní přemítat:

Asi o hvězdách

Noc vidí hvězdama,
kam se jí uráčí,
pohledy z neznáma
prodává v mekáči.
Taky se díváte
těm očím do světů?
Já v té tmě pihaté
hledávám kometu...

– Hvězdy jsou jistější,
drží jak přibité
a chléb náš vezdejší
splatí, (mi radíte):
ať ty sny dometu,
má je vzít vichřice!
Pro jednu kometu
nevidět tisíce
hvězd jako žetonů
v životním casinu?

Hvězdy jsou z betonu.
Mívám z nich husinu.

– Komety nevisí
z nebe! Jen hlupáci
život a hvězdy si
zbytečně utrácí.
Zranění o střepy
komety... čehosi,
co tě jen oslepí 
a štěstí nenosí,
nedá ti z peřin vstát!
Jen strach tě naučí!

Pak jsem ji jedinkrát
držela v náručí.

Matně si vzpomínám,
jak ve hře na „zda-li“,
jak cestou do Jinam
spolu jsme padaly...
Noc stáhla roletu
v nebeským mekáči.

Kdo viděl kometu
hvězdy mu nestačí.

Nebo si jinde připomenout, že na světě je fajn:

Před svačinou

Zazvonila a čekala. Její copy rudě zářily v odpoledním slunci. Nohou kopala do kamínku na rozpukaném asfaltu a vypadala zamyšleně.

Po chvíli se ozvaly šouravé kroky a velké těžké dveře se otevřely. Vrásčitá bělovlasá žena upřela překvapený pohled na děcko na chodníku.
„Koho hledáš, maličká?“ zeptala se měkce.
„Ještě nevím. ... A nejsem maličká. Dosáhnu na zvonek,“ narovnala se, aby se udělala větší.
„Promiň, mladá dámo, ale nerozumím. Potřebuješ něco? Ztratila ses?“ položila žena zbytečnou otázku. Dívenka nevypadala zmateně, spíš ustaraně.
„Ále, neztratila. Potřebuju vědět... Hledám někoho...“

„Kdo je to?“ ozval se nepříjemný hlas pečovatelky, která měla právě službu.
„Mám návštěvu. Přišla za mnou ... vnučka,“ mrkla na rusovlásku spiklenecky žena, „můžu ji vzít na zahradu?“
„Nejsou návštěvní hodiny.“
„Jenom na chvilku. Nebudeme nikoho rušit.“
Dívka jí nakukovala přes rameno, aby zahlédla osobu patřící k hlasu. 'Určitě má červeně nalakované nehty a kouří,' snažila se o tu nejhorší představu.
„Tak dobře, ale ať jste včas na svačině!“ ozvalo se po chvíli zaváhání ostře.
„Slibuju,“ odpověděla žena rychle, aby si to pečovatelka ještě nerozmyslela. Pak pokynutím ruky vyzvala holčičku, aby šla za ní.

Mlčky procházely dlouhou klenutou chodbou, vedla je do zelené zahrady. Holčička si střídavě prohlížela stařenčinu tvář a ornamenty na zdech. Na čele se jí objevila sotva znatelná vlnka. Bylo zřejmé, že o něčem přemýšlí. Venku se posadily pod veliký kaštan.
„Poslouchám,“ zašeptala žena. Několik sekund bylo ticho. Potom však stařenčiny uši zalila záplava slov, která jakoby bez přestání tryskala z malých úst, kterým chyběly dva horní řezáky. Jako když otočíš kohoutkem.
„Když jsem byla malá, táta s mámou mě drželi za ruce a houpali mě. A já jsem lítala do vzduchu. A všichni jsme se smáli. A chodili jsme pouštět draka. A v létě se koupat. A do lesa na houby. A... Proč teď musím být velká?“
„Zlobila ses, když jsem ti řekla, maličká,“ usmála se stará žena.
„To bylo jen tak. Někdy chci být velká a někdy zase ne. Nikdy, když to chce máma.“
„A pročpak?“
„Říká mi: 'Na to teď nemám čas. Jsi už přeci velká holčička. O víkendu ti to vynahradím.' Jenže o víkendu je to stejné a máma jen řekne: 'Vím, že jsem ti to slíbila. Nezlob se, ale teď fakt nemůžu. Jsi už přeci velká.' A přitom se mnou mluví jako s malou. Vymýšlí si. Ale já nechci být velká. Chci být zase malá. Ale doopravdy. Chci, aby táta byl s námi, chci zase chodit na houby a na koupaliště. Chci...“ brada se jí třese a v očích se zalesknou slzy. Žena jí podá kapesník.

„Jaké to je být starý?“ zeptá se zničehonic děvčátko a zahledí se upřeně na stařenčiny bílé vlasy a hluboké rýhy vrásek.
„Vlídné. Nic už nepotřebuješ,“ usměje se znovu žena.
„Tak jdete na svačinu nebo ne?“ opět to skřehotání. Do svačiny přitom zbývá ještě deset minut.
„A nikdo nepotřebuje tebe?“ zeptá se smutně holčička.

Stařenka se pomalu zvedne a položí jí ruku na rameno. Pevně ho stiskne. Dlouhá chodba. Ornamenty. Je slyšet kroky. Ty rázné, ty šouravé i ty cupitající. Poslední ohlédnutí a hluboký pohled. Teď se usmívají obě.
„Zase přijdu. Dosáhnu už na zvonek. Musím ti vrátit ten kapesník.“

Kniha básní a mikropovídek autorek Lenky Thimové a Kateřina Minkové Byl tažný rok.
ISBN: 978-80-11-00947-2
92 stran

Je možné domluvit se i na osobním odběru v Litoměřicích.
Knihu si také můžete pořídit v elektronické verzi.