Byl tažný rok

Kniha Byl tažný rok se rodila mnoho let. Lenka odešla do džínového nebe na jaře roku 2016 a já jsem od té doby přemýšlela, jak slib, že spolu vydáme knížku, naplnit. Pořád jsem nevěděla, jak se k tomuhle úkolu postavit. Cítila jsem to jako dluh. Nakonec jsem se rozhodla vydat ji vlastním nákladem, sama jsem ji i vysázela a vybrala papír, který nám tiskárna Slon nechala přivézt až z Holandska. Trvalo to dlouho, ale věřím, že se čekání na ten správný okamžik vyplatilo.

Stanete se čtenářem sbírky? Nabízím vám elktronickou verzi – šetřte přírodu i peněženku. Máte-li rádi vůni papíru, zařaďte další titul do svojí knihovničky.

S knihou můžete přemítat:

Asi o hvězdách

Noc vidí hvězdama,
kam se jí uráčí,
pohledy z neznáma
prodává v mekáči.
Taky se díváte
těm očím do světů?
Já v té tmě pihaté
hledávám kometu...

– Hvězdy jsou jistější,
drží jak přibité
a chléb náš vezdejší
splatí, (mi radíte):
ať ty sny dometu,
má je vzít vichřice!
Pro jednu kometu
nevidět tisíce
hvězd jako žetonů
v životním casinu?

Hvězdy jsou z betonu.
Mívám z nich husinu.

– Komety nevisí
z nebe! Jen hlupáci
život a hvězdy si
zbytečně utrácí.
Zranění o střepy
komety... čehosi,
co tě jen oslepí 
a štěstí nenosí,
nedá ti z peřin vstát!
Jen strach tě naučí!

Pak jsem ji jedinkrát
držela v náručí.

Matně si vzpomínám,
jak ve hře na „zda-li“,
jak cestou do Jinam
spolu jsme padaly...
Noc stáhla roletu
v nebeským mekáči.

Kdo viděl kometu
hvězdy mu nestačí.

Nebo si jinde připomenout, že na světě je fajn:

Fialovo fialovo

„... i tucha sfatecho, amen. Ste otpočiva naš syn, fnuk, pratr a šfagr, pan Filip Fiala, po cely sfuj šifot...“

„Jauvajs!“ ozvalo se ochraptěle ze země.
„Promiňte, neviděl jsem vás,“ řekl omluvně přímý hlas.
„Co? Proč je všechno takový fialový?“ 
„Bude bouřka,“ vysvětlil muž.
„Já přece nejsem mrtvej,“ skřípavě se ujišťuje první.
„Omlouvám se.“
„Za to, že nejsem mrtvej?“
„Že jsem do vás strčil.“
„Kam zmizel ten flanďák?“
„Nikoho jsem neviděl.“
„A mě patrně taky ne, co?“
„Ne.“
„Ste snad slepej?“
„Ano,“ odvětil klidně muž.
„Cože?“
„Ano. Už pětadvacet let.“
„A co děláte tady na hřbitově?“
„Nejsme na hřbitově,“ upozorní slepý.
„A kde teda podle vás?“
„Vy taky nevidíte?“
„Vidim. Ale blbě, je skoro tma a tady to vubec neznám. Neležim v rakvi?“
„Patrně ne. Bylo to měkké,“ odtušil slepý.
„Co?“
„No, to, jak jsem do vás strčil. Jsme v parku. Hřbitov voní jinak.“
„Takže sem přeci jenom živej?“
„Asi jste včera dost přebral. Měl byste vstát a jít domů. Vyspat se. Sbohem.“
„Nestarejte se. Sbohem.“
„S Bohem, s Bohem, a kde je ten Bůh? Toho frátra sem poznal, byl to ten, co se sem loni přestěhoval z Německa. Ten jeho talár, zlatě vyšívaný kříže, brrr.“ 

„Proč tu ležíš, na zemi ležíš? Bude ti zima, zima ti bude.“ 
„Ta už mi je.“ 
„Máš modřinu, modřinu máš.“ 
„Co je ti do toho?“ 
„Co je ti do toho.“
„Seš na hlavu?“ 
„Na hlavu seš. Zima ti bude. Modřinu.“
„Nejdřiv slepej, teď zas blbej.“
„Modřina, moři na, moře, znáš moře?“
„Moře? Jo to tam taky bylo, děsně hluboký, fialově temný, temnější než tamhlety mraky, jinej svět. Byl to teda jen sen? Asi sem k tý smrti měl vopravdu blízko.“
„Viděls moře, moře viděls, viděls?“
„Jo. A doufám, že ho hned tak neuvidím. A ten farář... Neměl bych tolik pít.“
„Piješ moře, moře piješ.“
„Ty se máš nejlíp troubo. Co ty víš vo životě? Žádný starosti.“
„Zima ti bude, bude ti. Vstávej. Letí motýl. Motýl letí.“
„Krásnej fialovej! Začíná pršet. Máš pravdu. Du domu. Dík. Vám oběma. Sbohem.“
„Sbohem. Sbohem.“ 

Kniha básní a mikropovídek autorek Lenky Thimové a Kateřina Minkové Byl tažný rok.
ISBN: 978-80-11-00948-9
92 stran