Kabelka z papirového pedygu

Tuto jsem si nakonec nechala. 

Mohu vyrobit velmi podobnou. 

Kabelka ručně pletená z papírového pedigu:

chorvatské letáky, recyklace drátu z vinohradu, dřívek morušovníku a zbytků kůže z výroby autopotahů.

Některé cesty jsou dlouhé.

vítr vás zavane daleko a najednou se ocitnete bez své půdy pod nohama.

Musíte improvizovat, učit se nové, přizpůsobit se situaci.

A takto vznikla i tato kabelka. Její předchůdkyně neměly takové štěstí.

Většina prvotin končila v kamnech.

Před 3 lety se manžel omítl vrátit do ČR. Ačkoliv podmínky k žití v damácii byly daleko ke komfortu, na který jsme byli zvyklí. Zvítězila svooda a kyslík.

Jenže...

Kde jsou moje vlny, přírodní barvy, nářadí, mí zákazníci... Vše zůstalo v Praze. Vyměnili sme komfort za obnaženou tvář a svobodu pohybu.

Postupně jsem přišla o zákazníky, nastoupila flustrace z toho, že tak málo tvořím, že tam kde jsem jsou nedostupné materály i nářadí na které jsem si zvykla. . Narodil se v mých rukách sice masivní stůl na zahadu, ale stále to bylo málo.

Pak zasáhla má maminka. Už roky pletla košíčky z papírového pedigu.

V Praze nebyla šance, že bych si na ně našla čas.

Jenže..

Zimy v Dalmácii ve starém kamenném domě nehtějte zažít. Opravdu ne. Silné větry přesahující běžně 100 km v hodině. Opravdu ledové větry. Ochladí dům jako dokonalá lednice, vlezou aždičnou škvírkou.

A představte si dům z bílého vápence se stropy 4 metry, v oknech 1 sklo, půda vysoká jako kostelní věž... Bydlíte jako na zámku.

Doslovně! Pokud pominete, že nemáte miliony a dům je totálně před rekonstrukcí.

A tak 3 roky kempujete. Máte střechu nad hlavou a teploty v létě a v zimě se odlišují uvnitř a venku ledva o 5-10 °C.

Ve chvíli, kdy fouká Bura ze severu (opravdu děsivě silný severní vítr z hor) , sedíte u kamen.

Ven nemůžete, odfoklo by vás to:-). Uvnitř máte na podlaze ledva 5, metr nad zemí ledva 9-10°C a metr od kamen ztěží 15. Sedíte, příkládáte, čtete si, píšete semtam přátelům a přehlídka ztraceného času je váš první program. Televize doma není a stejně by jste ji nezapli. Už delší dobu tam pouští ty jedy...

Na nohách vlněné ponožky, boty, několik vrstev oblečení.

A začínáte. Co dům dal. Kamarádi z obchodů vám darují staré letáky, sousedi prořezávají ovocný sad a vinohrad a zásobují vás kousky drátů, větvemi oliivovníků.

Vyřezáváte lžičky, prstýnky ze dřeva, prkénka jako dárky a stále to není ono. To dělá přeci kdekdo :-)

Pak Vám zavolá maminka a znova a znova povídá jak plete, jak jí to už jde..ať zkusíte.

Zkusíte.

Rupnou Vám nervy. Všechno letí několikrát do kamen:-) Jste bílí vzteky, jak vám to nejde.

A říkáte si, že tohle nikdy, ale nikdy dělat nebudete :-)

Jsem výtvarník a opět ta flustrace.

Ne, nemohu tu umírat zaživa, jen proto, že tu mám bio jídlo, moře je 20 km daleko, nikdo tu neumírá, nikdo mne netýrá nošením náhubku, náš život tu patří nám, stačí bylinkové čaje na rýmu, rakije, acylpirin a jsme všichni fit. ...Pořád je to málo. Přeci takto nemohu žít až do smrti.

Ale ano - pletu. člověk může zvítězit sám nad sebou a semtam ho napadne i celkem dobrá věc:-)