Můj život s gamblerem

Výjimečná kniha, která přináší syrový autobiografický příběh,na jehož začátku stála velká láska a naděje. Šťastné konce bývají obvykle jenom v pohádkách, a tak osud profesně úspěšného člověka, ale zároveň hazardního hráče, se završil téměř před rokem  sebevraždou. O soužití s člověkem, který dlouhé roky marně a za pomocí odborníků bojoval se svými démony, vypráví autorka s odzbrojující otevřeností. Přináší  tím jedinečný pohled na odvrácenou tvář hazardního průmyslu, jehož zhoubný vliv se u nás stále podceňuje

Ukázka z první kapitoly:

Když jsem odjížděla na listopadové besedy, svíral mě divný pocit. Dva týdny předtím z Honzy totiž vypadlo, že zase recidivoval. Vyhodil z okna další neskutečné peníze. Týdny se přetvařoval a lhal mi. Nezbývala ve mně už ani špetka síly to řešit a z  nervového vypětí mě přepadla chřipka. Ta mě během posledních deset let potkala snad jen jednou. On také onemocněl. Proto jsme poslední společný týden strávili spolu. Já jen brečela, občas vyčítala a nakonec prohlásila: „Ty jsi ten náš vztah už dávno prohrál.“ Zatvářil se nešťastně a nevěděl, co kloudného na to má odpovědět.

Jak mi později svěřil jeho bývalý spolupacient, Honzu ten hazard prostě bavil. Nahrazoval si jím nejspíš všechno, co mu v životě chybělo. Pocházel z rodiny, která znala jen dvě věci: těžkou dřinu a peníze. Tam nebylo ani pomyšlení na běžné radosti, které každý z nás potřebuje. Jinak to neuměli a ani mně se nepodařilo Honzu přesvědčit, aby zkusil hledat jiné cesty. Nechtěla jsem ho předělávat. Šlo mi o to, aby pochopil, že bez chvilkového pocitu štěstí se žije těžce. A přitom se nedá ničím nahradit, natož mamonem, po kterém tolik toužila a touží jeho matka.

Nemoc mi kromě času na přemýšlení přinesla i přívaly vzpomínek na dětství. Trpěla jsem celou dobu marodění ještě větším nechutenstvím než kdy dřív. S nechutenstvím vlastně bojuji už od útlého dětství. Dlouhou dobu mě matka krmila podivným mixem banánů s piškoty, protože všechno ostatní jsem odmítala. Musela mě prý vyloženě přemlouvat, abych si vzala pár lžiček normálního jídla. Pamatuju si moc dobře na školy v přírodě. Než zkrátka sníst něco, co mi nechutnalo, to raději hlad.

Někdy si říkám, že mě to utrpení těšilo. Možná šlo o nějaký způsob sebemrskačství. Možná to byl projev neutěšených podmínek. První dva roky mého života jsme strávili ve dvoupokojovém bytě spolu s matkou, babičkou a jejím přítelem. S otcem jsme se začali sbližovat až později a nikdy se nám to úplně nepodařilo. Ty dva roky tam prostě chyběly. On si navíc s holkou nevěděl rady. Vždycky chtěl syna, který by s ním lepil letecké modely a četl knihy o druhé světové válce. Každý rok mě brával do Technického muzea, stejně jako na letecký den ve Kbelích. A tak i dodnes mám tendenci obdivovat vojenskou techniku. Přestože nesnáším násilí a války, armádní vozidla mě fascinují.

V pondělí, po přednášce o Máchovi, mě něco nezvykle táhlo domů. Jenomže já měla naplánovanou ještě další cestu přes Vysočinu. Ta je pro mě tou nejkrásnější krajinou na světě. Krajinou mého dětství. Cestou vlakem jsem z okna pozorovala světla setmělých vesniček, míjela lesy a vnímala obrovskou tesknotu po tom, že tady nebydlím. Že žiju vykořeněná v Čechách, kde se mi ani nelíbí, a kde to nemám ráda. Vždycky otevřeně říkám svoje názory, tudíž mi vyhovuje ta ryzost a upřímnost, s níž se právě na Vysočině setkávám.

Přes den měl Honza vypnutý telefon a jenom mi poslal esemesku. Tvářil se, že je náramně v pohodě. Ve skutečnosti vše jen předstíral.

Před odjezdem jsem chtěla vědět, jestli to zvládne. Probírali jsme spolu možnosti terapie. Jeho problémem nebylo jenom samotné hraní, ale také ty věčné úzkosti. V práci ho dusil jeho nadřízený. Pro mě to pak celé vyvrcholilo okamžikem, kdy jsme o dovolené vystoupili z auta v polském Kladsku. Když mu náměstek popřál do telefonu hezkou dovolenou, hned s ním začal něco řešit. Stála jsem na polské ulici a čekala, až se dohodnou. Napadlo mě, jestli chci takhle dál. Jestli pořád chci žít s tou jeho pitomou nemocnicí v patách. Jestli chci znát podrobnosti o tom, jak se vyřizuje ministerská vyhláška a ještě ke všemu se nechat otravovat pseudostarostmi ženských, které si vůbec nevážily toho, co doma mají. Běhaly za ním a on pro ně byl obyčejnou vrbou. A já to pak musela doma poslouchat. Někdy mě napadalo, že jediné, co ještě neznám, je velikost jejich spodního prádla. Štvalo mě to o to víc, protože on se musel sám vypořádat s tolika problémy. Ovšem ostatní lidé to nevnímali. Jenom ho využívali. Byl přitom uvnitř tak slabý, že se jednoduše nechal.

Bohužel jeho úzkosti se týkaly i dalších záležitostí. Dluhů a peněz obecně. Jeho matky se nad každou vydanou dvacetikorunou zmocňoval hysterický záchvat. Vychovala syna v přesvědčení, že jenom peníze nám zajistí spokojenost, a proto se musí maximálně škudlit. Jednou jsem jí vyprávěla příběh Dalidy, svého času populární zpěvačky, která vlastnila obrovské jmění. Tleskali jí diváci po celé Zemi. Po padesátce spáchala sebevraždu, protože tu samotu nedokázala už snést a unést. Tchyně na mě tehdy hleděla a absolutně nechápala, o čem to hovořím. Když měla přece Dalida tolik peněz, musela být logicky přešťastná.

Díky takové výchově se Honza nikdy nedokázal naučit zdravě a normálně zacházet s financemi, které měl k dispozici a které přitom dokázal vydělat. Jenomže vzápětí i klidně utratit a to ve stonásobném množství.

Kategorie:
Barvy:
 
Klíčová slova:
Sdílet:

Vložení komentáře: Pro přístup k této funkci se prosím přihlaste nebo se nejprve zaregistrujte.
6.62 €
doprava
Poštovné a balné: zdarma
Platba předem
Optimální doprava dle prodejce0 €
Možnosti platby:
  • Platba bankovním převodem
5 ks | k odeslání do 2 dnů * K odeslání: 18.12.2017 Dostupnost: skladem Termín odeslání: ihned od dostupnosti
* Platba převodem prodlužuje termín o dobu připsání úhrady na účet.
 
 
Informace
« »

Aktivity
Poslat dotaz na zboží

Informace o zboží
Prodejce: martinabittnerova
Katalogové č.: 8831314
Počet zobrazení: 43x
Vloženo: 14.9.2017
Počet udělených: 6x