Po pratetě Julii

Jednou jsme při hraní na schovávanou zabloudily až dozadu zahrady, kam nám tatínek zakázal chodit: ,, popíchaly by vás včely!" říkával a my se strachem z žihadel vždy konec zahrady zdaleka obcházely.  Ale ten den jako by nás to tam nějak mocně přitahovalo...

...před včelínem ležela v trávě stará dřevěná truhla. Byla tak těžká, že jsme ji dlouho nedokázaly otevřít. Panty byly zarezlé, asi tu už stála hodně dlouho. Když se nám konečně podařilo nadzvednout víko,  překvapením jsme oněměly:

uvnitř byl ten nejkrásnější a nejjemnější závoj, jaký jsme kdy spatřily! Bály jsme se ho dotknout, aby se nerozpadl, tak nám připadaly naše malé ručky hrubé při pohledu na takovou nádheru.

Jenže pak jsme musely rychle truhlici zavřít a utíkat směrem k ostatním dětem, protože jejich hlasy byly slyšet už blízko a my nechtěly, aby objevili naše tajemství.

Zbytek dne jsme si hrály na princezny a představovaly si, že máme zrovna takový závoj jako byl ten v truhle vzadu v zahradě.

Maminka, která si našeho hraní jindy moc nevšímala, protože měla  vždy spoustu práce,  nás už drahnou chvíli strnule pozorovala, její obličej byl bledý a ruce se jí jemně chvěly. Promluvila a její hlas zněl jakoby z velké dálky:,, Vždyť vy tančíte jako prateta Julie..." a pak se v mdlobách sesula k zemi a vzkřísil ji až podomek, když na ni vychrstl vědro vody....