Pomněnkové vzpomínky ..náušnice

Ve jménu lásky..

Brzké ráno 12.srpna 1944 letecká základna RAF jihovýchodně od Bristolu, Anglie.
Východ slunce zaplavoval letištní dráhu a hangáry svou zlatavou září..
Osamělý pilot nastavoval slunci svou větrem ošlehanou tvář..byl to Roger..jeden z předních pilotů 312.československé stíhací perutě.
Roger, Peters a Dave tři nerozluční přátelé, oddaně bojující pod znakem britského vojenského letectva- Royal Air Force.. RAF.
"Rogere" zahřměl silný bas Libora- velitele letky.."Rogere, rád bych s tebou mluvil..mezi čtyřma očima..přijď za mnou, prosím.." Libor pokynul směrem k ubikacím a spěšně odkráčel..
Roger se ještě zhluboka nadechl a vydal se za Liborem.. vzduch nezvykle voněl , jakoby všechny starosti byly již ty tam..
Za zády uslyšel pokřikování Peta a Dava a jiskrný smích Oli, jejich hlavní "velitelky" přes kuchyň.
Od doby, co se Oli ujala velení v kuchyni, bylo jídlo jako z domova.. ovšem radost všech pilotů na základně jemně kalila zachmuřená tvář velitele letky Libora, který před Oli ztrácel svůj ledový klid a značně nezvózněl..
Roger tiše tušil o čem nejšpíš bude rozhovor s Liborem.. a usmíval se..
Libor přecházel po místnosti sem a tam, mnul si bradu a zhluboka dýchal..když uviděl ve dveřích Rogera, povzdechl si..
"Poslyš Rogi...mmm...četl jsi dnešní rozkaz?!" vysoukal ze sebe Libor, ale už nečekal na odpověď a pokračoval.. " A jak ti chutná? ..tedy jídlo..myslím.." při těch slovech se na Rogera významně podíval..
"No...dobrý...tedy to jídlo..." řekl s potlačovaným smíchem Roger.. a pak tišeji dodal.." A ještě lepší je ta nová kuchařka.."
"Že jo!?" vyhrkl Libor a jemně se začervenal.. " ..ale už k věci..dnešní akce bude skutečně náročná, měl by ses pořádně vyspat..nechám vám jídlo poslat, běžte si s Davem a  Petem lehnout..a v pět se u mně hlaste!"
Roger zasalutoval a s jemným přikývnutím rychle odešel..
Když míjel kuchyň, slyšel zvonit telefon...to asi Libor pro nás domlouvá oběd na pokoje.. pomyslel si s úsměvem..
Dave i Peters byli z Rogerovy dobré nálady trochu překvapeni..
Roger byl za největšího morouse na základně, málokdy se usmál a nesmál se skoro nikdy, zato vrásku mezi obočím ukazoval všem na potkání..
Přesto byl dnes samý úsměv..
Chlapi si nešuškají, protože kdyby si šuškali, nebyli by to chlapi a tak se na sebe jen významně podívali a šli si podle rozkazu lehnout... v noci je čekala náročná průzkumná akce..
Ne nadarmo se říká, že ticho je největší před bouří..
Odpočatí a dobře posilněni chutným jídlem zasedli v pět hodin okolo stolu v Liborově kanceláři..
Libor se na ně vážně podíval a doplnil podrobnosti k noční akci.
Jako před každým náročným letem se všichni naposled objali a tři odvážní piloti v leteckých kombinézách s kuklama na hlavách rozešli se ke svým spitfirům..
Poslední pokynutí na pozdrav ...rozsvícení světel okolo runwaye.. hučení motorů a tiché modlitby to bylo to poslední, co je spojovalo se zemí..pak už byly jen oblaka...tmavá noční obloha posetá milionem hvězd..
Tři spitfiry přeletěly ve formaci Lamanšský průliv a zamířily do francouzského vnitrozemí..
Prolétávali nad Normandií a vtom to začalo..
Klidné nebe prořízly paprsky střel..je zle..ozývalo se z rádií..Roger jako vedoucí roje vydal jasný rozkaz.."Nesmí nás dostat!"
Formace se rozdělila a Roger zůstal sám.. obrovský tlak a nepřehlednost noční oblohy na chvíli zcela zastřela jakékoli další nápady na únik..
V tom okamžiku ucítil  Roger silný náraz zespodu na trup.. jediné na co myslel je "TARAN!" Nepřátelský letoun narazil ve směru Rogerova letu do trupu jeho spitu.. Jeho milovaný letoun se zachvěl a motor zaškytal..
"A sákryš...zřejmě mám proraženou olejovou vanu a kdoví, co ještě!" proletělo bleskem Rogerovi hlavou.. "Musím ven!"
Ač velmi nerad..opustil svůj poškozený dýmící letoun..
V tom spěchu si ani neuvědomil, že ho střepina zasáhla do nohy a do břicha..
Dopadl na okraj pole k malému lesíku..
Z posledních sil se snažil zahrabat padák a připravit si světlici...nic z toho již nedokončil..upadl do bezvědomí..
Poslední, na co si pamatoval byla velká rána..výbuch letadla a obrovská záře..
První co Roger uviděl byly jasné světla..ležen na operačním sále a nad ním se skláněly cizí obličeje s bílými čapkami a rouškami...
Jediné, co ho napadlo bylo..."Jsem v nebi..a okolo mně jsou jen andělé.."
Chtěl se zvednout, ale nemohl se ani pohnout..
Laskavá dlaň jednoho bílého anděla ho pohladila jemně po tváři.
Usnul...a velmi dlouho spal, i když si to vůbec neuvědomoval...
Spal a zdál se mu sen...slyšel něžný ženský hlas zpívat nějakou cizí píseň..ucítil dotek teplé dlaně na svém čele...a konečně otevřel oči..
Zamračil se... ležel na lůžku odděleném z obou stran plentou a nějaká žena se ho dotýkala a omývala mu tvář mokrou žínkou a zpívala si u toho..
Ohnal se a bílého anděla udeřil do ruky... žínka upadla na zem a žena se velmi polekala...
Sklopila oči, spěšně sebrala žínku ze země a odběhla..vzápětí vstoupil lékař...
Usmíval se a něco francouzsky zamumlal... dívka, kterou prve Roger tak vyděsil polohlasem překládala do angličtiny..
Roger pochopil, že měl velké štěstí, jeho nepřítel skončil mnohem hůře.. ale Roger bude nejen časem zcela v pořádku, ale bez jakýchkoli následků..
Den za dnem ubíhaly a Roger nic neubral ze své nevrlosti vůči andělskému personálu, který se o něj staral..
Stále byl připoután na lůžku a nedokázal se sám ani najíst..
Podle přítomnosti mnoha řádových sester pochopil, že je ukryt v klášteře a jak mu jedna ze sester sdělila bylo to nedaleko Saint-Lo...v Normandii..
Kdykoli se dožadoval spojení se svou perutí, uslyšel jen "Pssssst..." a jemné pohlazení vrátilo ho zpět do lůžka..
Jednoho rána Rogera probudil hluk... uviděl kolečkové křeslo a uslyšel jemný hlas sestry Claire, která ho jako bílý anděl  prve probudila zpěvem..
Skláněla se k němu a šeptala něco o projížďce zahradou..
Do Rogera jako když udeří blesk, rozzuřil se a vztekle Claire vynadal..dělala že to neslyší.. dál se bezhlesně snažila Rogera podepřít, aby se mohl přemístit do křesla.
Její oči byly plné slz, když byl vzteklý Roger konečně  usazen a nepřestával láteřit..
Sestra Claire s pláčem utekla a Roger se zarazil... ztišil hlas a rozhlédl se po velikém pokoji plném postelí s nemocnými a raněnými..
" Jak si mohl myslet, že je tady sám?!" pomyslel si a zastyděl se..
Ostatní na něj upírali zraky a nic neříkali ani nesténali...
Roger chtěl něco říct, ale jen nesrozumitelně zamumlal jakousi chatrnou omluvu..."..že to ty plenty...a že to tak nemyslel..a tak.."
Když pozvedl oči zatmělo se mu před nimi.. cosi obrovského mu zastínilo výhled...bylo to tmavé řeholní roucho jiné řádové sestry, ovšem velké řádové sestry..
" My name .. Lusinde.." a usmála se na ubohého Rogera tak odzbrojujícím úsměvem, že se bez dalšího boje vzdal..
Lusinde popadla vozík a velmi prudce s ním vyjela ven.. marně se Roger bránil...tentokrát snědl bez pardonu celou snídani během pěti minut, umytý byl během několika vteřin a oblečený v mžiku..
A už seděl zcela vysílen na vozíčku v zahradě..
Přemítal o životě..o své situaci a o Claire, která se o něj tak láskyplně starala a o Lusinde, které se začínal trochu bát..
Najednou ho z jeho rozjímání vytrhl zvonivý smích...
"Kde jsem ho jen slyšel?!" problesklo mu hlavou a otočil se...
Uviděl sestru Claire, jak veze jiného raněného na vozíčku směrem k rybníčku a povídá si s ním a taky se u toho směje... zvonivě směje!
Přistihl se, jak mu to moc vadí... vždyť je to jeho anděl..JEHO!
A ne ta velká Lusinde, co ho popadne a na nic se neptá...
Začalo mu chybět Claiřino vyprávění...i když málokdy něco řekl a spíše jen odsekával, její úsměv ho fascinoval... její oči...její rty a tvář...a dlaně...
"A dost! " křikl najednou nahlas... až se sám zarazil..
Claire se otočila...ale hned sklopila oči a pokračovala s nemocným dál..
Roger se najednou cítil tak bezmocný a sám... dal by nevímco zato , aby si mohl promluvit s Liborem, Davem nebo Petersem.. tiše zaúpěl..
Ale v tom se přiřítila Lusinde, popadla milého Rogera a zamířila s ním za sestrou Claire k rybníčku..
Když míjela Claire něco k ní prohodila francouzsky  a hromově se zasmála..Roger si připadal jako by jel "na porážku"...styděl se před Claire..přesto hbitě využil příležitosti a jakmile Lusinde objížděla vozíček, Roger sáhl na ruku Claire...snažil se ji pohladit..chtěl být zase s ní, ale Lusinde ho nevrle plácla po natažené ruce a něco francouzsky zaláteřila...
Roger byl vláčen celý den až do večera v zajetí obrovské Lusinde.. čím víc se blížil večer, tím víc toužil být zase s Claire... po večerech mu předčítala krásné příběhy a když si myslela, že už usnul, pohladila ho po tváři..
Když viděl jak se k němu řítí Lusinde s teploměrem chtěl už jen křičet a volat o pomoc..Ale Lusinde byla rychlejší a Roger měl teploměr dříve v ústech nežli stačil zavolat o pomoc..
Lusinde teploměr vytáhla a zamračila se... Roger měl pořádnou horečku... "Bodejť by ne, když musel strávit den hrůzy s obrovskou Lusinde a jejíma tlapama.." pomyslel si..
Přivolaný lékař něco sestře přikázal a rychle odkráčel...
Lusinde odběhla..
Roger se snažil zvednout na lůžku a hledal milou Claire, ale byl tak slabý, že nedokázal na ni ani zavolat..byla na druhé straně velkého pokoje a podávala teploměry ostatním...kteří na ni byli velmi laskaví a její přítomnost si doslova užívali... nešetřili úsměvy a milými poznámkami... dělali přesně to, co Roger ne... klesl zpět do lůžka a když uviděl Lusinde s vakem plným ledu zaúpěl: " Kdybych to věděl, tak to našiju do Doverského útesu rovnou!" to byla Rogerova poslední slova toho večera..
Pytel s ledem mu přistál rovnou mezi očima a Roger usnul...anebo omdlel...??!
Jisté je jen to, že si opět myslel, že je v nebi... milý a laskavý hlas ho probouzel ze sna a teplá jemná dlaň ho hladila po rozpáleném čele.. byla to Claire...
Byl velmi, velmi slabý, ale přesto se dokázal usmát a jemně pohladil Claiřinu ruku...pak už zase usnul... a opět spal velmi, velmi dlouho...
A najednou uslyšel známé hlasy svých KAMARÁDŮ!!!
"Peters...Libor "... Roger chtěl něco vykřiknout, ale zmohl se jen na "Ahoj.." a usmál se..
Sestra Claire stála opodál a zvonivě se smála...
Roger se až později dozvěděl, jak strastiplná cesta obou jeho kamarádů to byla, ale s velkou pomocí  Claiřina strýčka Jean Paula se vše podařilo...
Komplikace s Rogerovou horečkou  málem celou akci zkazila, ovšem zázraky se dějí..děly se a dít se budou i těm, kteří na ně byť málo věří...
Dave musel zůstat na základně, tři muži v utajení, to by bylo už skutečně pro tichý přesun mnoho a po řádném losování s krátkou sirkou, padla volba na Peterse a Libora..
Rogerovi kamarádi předali Claire oblečení a osobní věci a druhý den ráno odjížděli zpět na základnu..
Další dny zotavování Rogera byly už mnohem veselejší... Roger trávil s Claire téměř všechen svůj čas a Claire jen kvetla...smála se a žertovala a z Rogera přestával být takový morous, jakým býval kdysi.. na svět se začal usmívat a těšil se na každý okamžik, který s Claire strávil..
Až jednoho dne...
Roger byl již téměř zdráv a zotavený..přišel čas loučení..
Roger stál s leteckým vakem před Claire, která již svůj řeholní oděv neoblékala.. stála před ním s něžných šatech a celá se chvěla...
Roger pohladil jemný Clařin obličej a setřel ji z pod víček slzy.. políbil si na tvář a pak na ústa.. líbal ji a tiskl k sobě a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil..
Jean Paul zapískal...Claire musela doslova Rogera od sebe odtrhnout...
"Je čas jít..lásko.." špitla...
Roger s velkým sebezapřením nastoupil do auta a nenápadně si utřel slzu, která mu skropila tvář..
Návrat na základnu byl poněkud dramatický... unikli dvěma hlídkám jen tak tak.. přes kanál se přeplavil na malé rybářské bárce jako francouzský rybář..
V šatech odraných a po rybách načichlých hlásil se jednoho odpoledne u Libora v kanceláři..
Kolik bylo radosti a smíchu... když se objímal se všemi, které měl rád..
Libor a Oli byli konečně spolu..Peters mu ukazoval fotku dítěte, které se jeho ženě Lucy nedávno narodilo a Dave se jen usmíval a říkal, že má pro něj to největší překvapení..
Ale to už Roger vnímal jen napůl, byl tak vyčerpaný, že usnul jako nemluvně..
Ráno uslyšel jemný zpěv... zpěv Claire...a ucítil její hebkou, hřejivou dlaň na své tváři..
...prudce vyskočil... myslel si , že  celá cesta zpět na základnu byla jen sen a on je stále v sanatoriu..
Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl své rozesmáté kamarády a mezi nimi Claire..
Roger byl dokonale šťastný...
A já děkuji za zázrak lásky...lásky ve všech jejích podobách, neboť právě ona činí zázraky....
DĚKUJI....
P.S... a taky Lusinde, bez které by Roger nepochopil oč vlastně přichází..
:o)
Někdy není třeba hledat daleko, lepší je rozhlédnout se pořádně kolem sebe.. ..a tak otevřete srdce a natáhněte ruku, věřím, že vás za ní někdo láskyplně uchopí..

*************************************************

Něžné visací náušničky s pomněnkami jsou dozdobeny řetízky s akvamaríny..řetízky jsou snímatelné!

Délka náušnice  cca 42 mm vč. akvamarínů.

Materiál: stříbro 925/1000,  akvamarín

Celková váha: cca2,74g záleží na každém vyrobeném kusu.

Vyrobeno na objednávku do tří dnů..

Ručně vyrobeno, zdobeno tepáním a tvarováním, patinováno, doleštěno, puncováno...

Kategorie:
 
Os. kategorie:
Barvy:
Styl:
elegantní
,
romantický
Minerály a ostatní:
akvamarín
Určení:
ženy
Materiál:
stříbro
 
Klíčová slova:
 
Materiál:
 
Techniky:
Sdílet:

Vložení komentáře: Pro přístup k této funkci se prosím přihlaste nebo se nejprve zaregistrujte.
62.27 €
doprava
Poštovné a balné: není k dispozici
Prodejce běžně nezasílá toto zboží do zahraničí. V případě zájmu však prodejce můžete kontaktovat pomocí Fler Pošty
Možnosti platby:
    pouze 1 pár | k odeslání do 4 týdnů * Tento prodejce dočasně znemožnil nákup svého zboží až do 15.11.2018 00:00 z důvodu "Cestování". K odeslání: 16.11.2018 Dostupnost: do 3 dnů Termín odeslání: ihned od dostupnosti
    * Platba převodem prodlužuje termín o dobu připsání úhrady na účet.
    Tento prodejce dočasně znemožnil nákup svého zboží až do 15.11.2018 00:00 z důvodu "Cestování".

    Informace
    « »

    Aktivity
    Poslat dotaz na zboží

    Informace o zboží
    Prodejce: Nagua
    Katalogové č.: 3587550
    Počet zobrazení: 1860x
    Vloženo: 25.2.2013
    Počet udělených: 430x