Kniha - Rýmová(ní rvána) ze mě - autorská poezie

Sbírka mých aurorských básní "Rýmová(ní rvána) ze mě". Kniha má 171 stran, doplněna je ukázkami z keramické tvorby. Je volným pokračováním první knihy "Bez(mého)vědomí", která vyšla v roce 2OO8. Brožované vydání. V případě vašeho zájmu zašlu poštou obyčejně. Třetí kniha se jmenuje "Taxi do(sed mého) nebe"

Ostatní básně z mé vlastní tvorby jsou u některých mých keramických výtvorů (zde na fler).

Nahlédněte i do druhé knihy básní "Taxi (do sed)mého nebe".

Objednáteli i z profilu  anerinov  nebo I.N. - společná objednávka za jedno poštovné.

Ukázky z knihy "Rýmová(ní rvána)ze mě"

O tepu žití, aneb buzení čaker

Rodím se pro nové ráno
a zázrakem je mi přáno
popatřit květy rudé růže,
krůpěji rosy ozdobeny
přijímáme je z rukou muže
a vůní jejich obtíženy
cítíme blízkost Matky Země,
co dává sílu pro své sémě.
Barva jiskřivé krve dává tušit,
že tenhle příslib nelze jen tak zrušit.
Než ke květu růže dospěla
pokorou k údělu trpěla
a květem, co rozvinul se zplna,
je zemská krása naplněna.
Do klína rosa mi vstupuje,
koloběh zrození se završuje.
Růže si v ženách lože stlaly,
trnovím na svět pospíchaly.
Dík za ty růže,
ne každý může,
dát růži
svému muži.

A když už růži dáte,
jak se pak postaráte,
v tom chladu zimního rána,
odpovědností, co vám byla dána,
dovést tu růži ke kotouči slunce,
co v záři oranžové se lehce
vyhoupl právě do průzračného rána
a svítí na cestu, co vám darována
je citem, pro naplnění a nezmarnění.
Život můj strhl čistý proud
a je jen na mně zdárně plout,
houpat se v tepu života,
oddat se živé radosti,
i kdyby byla starostí.
Štěstí k nám právě přilétá,
šeptá si se mnou důvěrně
a je mi tu s ním nádherně.

A jak jde čas,
růže ve slunci sílí
a je jen v nás
pozastavit tu chvíli
v tom teplém slunci hojnosti,
co stíny z koutů vyhostí.
A zlatý odlesk pokladů,
co v našem domě, jak v hradu,
odráží křišťálově a jasně,
že je nám spolu na světě krásně.
Vždyť koho slunce vede žitím,
nestrádá zimou, ani bitím,
rozpustí v teple hřejivém
i drobné vady na jiném.

Radost a radost. Zní a zní
mi symfonie varhanní,
s pocitem dobře vykonané práce
v mém srdci prostor otvírá se.
Poupata celá zrůžovělá
v zeleném keři vypučela,
vůní i barvou vládnou světu
a život zpívá každou větu,
v zářícím slunci zve nás žití
k přehojné žatvě svého bytí,
plní se úděl nás žen, matek
a tušíme, že lásky dotek
se blíží svému završení
a skončí brzy v osamostatnění.

A slunce ve svém červánkovém loži,
do rukou nám poklady své složí
a šiky beránků z bílé nadýchané pěny,
na azurovém nebi stojí udiveny.
Což neslyšíš nás?
Vyprávíme ti příběh
o pouti přes nebeské dálky,
co skrývá tisíc krás,
zvedni k nám hlavu,
tady jsi v právu
a prostor nekončící,
čeká na tvoje přání
a Tomáš nevěřící
k andělům se tu sklání.
A hlasy klidných poselství,
derou se na svět k přátelství.

A najednou, v tom podvečerním tichu,
třpyt osamělé Večernice blik'.
Sametem modrým bere noc za kliku,
s radostí rušíš zavedený zvyk
únavnosti i opuštění
a tušíš bytí v nebytí,
svět krajkou noci přikrytý,
myšlenky vodí k objasnění.
Dostihují tě prastaré pravdy
zprůhledňující hmotu světa
a bezlogickým během leckdy
ozáří konání mimoděk vyslovená věta.
V tom klidu, jasu, hloubce,
kde duši je tak lehce.

A zase stojíš v světle duhy,
sáhnout si na ni není kam,
a přece tyhle nadnebeské pruhy
posílá asi někdo k nám.
Bez hranic září spektrum barev,
most zemi s nebem spojuje,
déšť snáší na mě božskou sprchu,
starostí malých mě zbavuje.
Vlídný tanec z fialkové šmolky
nadnáší tíhu mojich jar,
jak ženich s nevěstou u veselky,
já splývám v tanci povívavých par
a rozpuštěná v nechtění,
zažádám si o vykoupení.

A dálky bílé z chimér vystoupí
a čistý prostor pokoj prostoupí,
zlatavé světlo na obzoru
patří snad archandělu Metatronu.
Nemá nic společného se zlatem králů,
ani s pompou nablýskaných sálů,
s vděčností vracívám se na reálný svět,
co dovolil mi zažít a smět
to praprvotní poznání,
uskutečnit ve svém konání.

Mí andělé

Jsou okamžiky v nás,
kdy na nás má náš anděl čas,
to zpívá cosi v nás
pro pozdější čas.
Schovejte si to na doby,
kdy budou třeba zásoby.
Kde se ta drzost ve mně vzala
a pod báseň se podepsala,
to, co je tu řečené,
je ke mně shůry vedené
a slova k sobě řazená,
plynou, jak vodopád spuštěná,
já prostředník jsem na zemi
té řeči, mezi anděly,
já v napojení na ten svět,
co nemůžete uvidět,
sděluji vám jen odkazy,
co po nich tady zůstaly.
Co ke mně shora přichází,
to ven tu ústy vychází.
Jsem blázen, nebo poeta?
Co říká báseň tahleta?

Snad je ten svět jen v mé mysli
a kdo se nad tím zamyslí,
sezná mě asi za blázna,
já byla jsem tam pozvána
na kousek řeči, co se vedla
a duše moje neposedná,
zapsala si to do rýmu,
jsou to jen slova v kostýmu.

Ať je to tak, nebo tak,
létá se dobře u oblak!
To prozřetelnost dala mi
zpít se všemi hvězdami.

Vše může černé nebo bílé být,

zkuste se nad tím zamyslit!

Věštkyně

Paní, dajte peníz,
budu z ruky hádat,
tady z čáry srdce
budu vám vykládat.
A když připlatíte,
tož vám trochu zelžu,
šak si rozmyslíte!
Znáte starú Eržu!
Tady osud nepřál
to, co byste chtěla
a tak sa vám dostal
blbec za manžela.
A ty čárky drobné
to sú vaše děti,
chtěné i nechtěné,
- ty sú přeseknuty.
Vy si spomenete,
že jsem vás proklela,
už brzo zhebnete,
že jste neplatila.
Za stovku sa nedá
věštit žádné štěstí,
život si vás podá,
padnete do neštěstí.
Pojďte paní, pojďte,
budu ze sedliny věštit,
stojí tady psáno,
nechte děti pokřtít!
Že žádné nemáte?
Ale mít budete,
dajte mi dvě stovky,
na tom nezchudnete.
A vy pane milý,
štěstí na vás čeká,
právě v tejto chvíli
jede k vám zdaleka,
jen sa necukejte,
sto padesát dejte,
táto ručka pane, táto nezná fachu
na co vy jste pane, na co jenom machr?
Vidíte ho, hajzla,
šrajtofli jsem čmajzla,
náfuka důležitý,
z čeho je prachatý?
V slečny doprovodu
nebude mít škodu.
Haló, mladý pane,
láska na vás kyne,
nějaká krásná slečna
láskou po vás hyne,
máte to napsáno
ve svém horoskopu,
bez placení ušel,
tož ho příště zkopu!
Co sa gadžo čertíš,
víš, co já sa nadřu,
kartama tu mastíš,
kůžu z tebe zedřu.
Iluzu si kúpiš,
jakú já ti prodám,
třeba, že mňa lúbiš,
možná slevu ti dám.
Pojďte starý pane,
dajte vašu pracku,
cože,
vy nemáte ani ubohů dvacku?
Máte to spočítané,
tady čára končí
a náhle sa ztrácí,
to už černý havran
chystá si na vás práci.
Pojďte statný pane,
do banku dajte pajcku,
no on, Kristepane,
vytahuje placku.
Pane kriminální,
děti pláčou hlady,
mějte slitování,
to proto su tady.
Za rohem tam kradou
malí Vietnamčíci,
kam se na ně hrabou
ti mí kunčoftíci!
Vidíte je! Rychle!
Chtějí vám utéci!
Vždyť já neublížím,
jsou to jenom kecy,
vidíte sám dobře,
levota to není
a když mňa pustíte,
dám za vás na modlení.

Velikonoční beránku

Po světě chodil jeden člověk
a kázal lásku všem
a chodil ještě jiný člověk
a ten,
pro dar lásky znesvěcen,
ač učedníkem,
od Kaifáše za třicet stříbrných
prodal sen
a jako Jidáš Iškariotský je křtěn.

A od těch prodaných dob
je s láskou v světě kříž,
pro lásku ukřižovaným
stal se Nazaretský Ježíš.

Obětní beránku, z nelásky zrozený,
obětní beránku, všem nám věnovaný,
obětní beránku, bílý a nevinný,
pro oběť souzený, odpusť naše viny.

Se svojí obětí, krutou a nejvyšší,
ve chvílích bolestí voláme k Ježíši.
My všichni Jidáši
vlastního prodeje,
duše se zanáší
a láska nehřeje.
To světlo bez záře,
blikavá bludička,
mámení ukáže
a zbude slzička,
za synem na kříži
s trnovou korunou,
přispějem k pranýři,
láskou předstíranou.

Beránku boží,
který snímáš hříchy světa,
smiluj se nad námi
s dušemi prodanými,
oběťmi vykupovanými.

Velká noc přislíbí
zrození z popela,
snad láska vykvetlá
pro nás se zaslíbí.
A zmrtvých vstanutí,
života vzplanutí,
s tajemstvím velikonoc
pro další rok dostalo moc.

A pít a pít a pít

Napít se z potoka tvojich slov,
dychtivě lokat živou vodu,
uždibovat mouder moudrých sov
a od radosti složit ódu,
nohsledům starostí utnout nohy
a pít a pít a pít až do němoty
té radosti, k níž máme vlohy,
halit se do ní od hlavy po paty.