Náušnice z dubových lístků by měly patřit na uši každé přírodní (i nepřírodní) čarodějky :)))  

Dub byl už odpradávna posvátný a uctívaný strom, ke kterému lidé nosili obětní dary. Věřili, že přitahuje blesky a tak jej zasvětili bohu blesku a hromu Donarovi (Germáni) či Perunovi (Slované). Pod dubem přespávali, aby jim duby poskytly dobré rady nebo jim poradily při řešení problémů. 

Dub je symbolem síly, dlouhověkosti a ochrany. Je vhodný pro ty, kteří těžce tělesně či duševně pracují, jsou udření, zničení, nebo pracují z pocitu povinnosti. Dodává sílu a harmonii po delší nemoci. Kdo „čerpá“ s dubu, bude také ovládat lépe své soustředění.

Duby jsou překrásné, dobrácké stromy. Zkuste si někdy k některému z nich zajít, dotknout se jeho kůry nebo ho obejmout. Nechte se prostoupit jeho silou a ucítíte dobráckou energii, která dokáže být i dosti intenzivní (díky své síle duby občas neumí odhadnout tu správnou dávku a slabším jedincům se mohou podlomit kolena :D), ale stačí požádat o "něžnější" přístup a uvidíte, jak vám s dubem bude krásně ;) 

Délka i s háčkem cca 9cm; hmotnost jedné náušnice cca 5g

֎ Mějte na paměti, že naše šperky jsou ruční výrobou. Protože jsou vyráběné z přírodnin a každá má jiné vlastnosti, mohou mít šperky drobné nedokonalosti. Každý kus je tedy originál.

֎ Oxidace mědi je přirozený pochod. Nelze mu zcela zabránit, ale dá se zpomalit vhodnou péčí o šperk.

֎ Barevnost výrobku se může lehce lišit v závislosti na nastavení vašeho monitoru.

֎ Na všechny fotografie či popisky na mém prodejním profilu si vyhrazuji autorská práva. Pokud si je chcete vypůjčit, prosím uvádějte u nich mé jméno.

~ Mžilo. Pozoroval ji z úkrytu za padlým stromem. Nemohl z ní spustit oči. Krásnější bytost nikdy neviděl. Byla tak zvláštní. Měla spanilou tvář, souměrnou, dokonalou, jako by jí sochal nesmírně talentovaný umělec. Vlasy měla rozpuštěné, černé, leskle, dlouhé až nad zadek. V nich měla zapletené zlatavé dubové lístky, černé krkavčí peří, pár modrých pírek sojky a několik žlutých od sýkor. Každé po pírko se s každým jejím pohybem chvělo. Tančila. Byla tak ladná, jako by se ani nedotýkala nohama země. Tu hudbu zaslechl i on. Byla to hudba deště a větru a slova zpívaly stromy. Usmívala se a oči, ach ty její temně modré oči, zářily a veselily se. Na sobě měla dlouhé šaty z nespočtu závojů. Když se na ně zahleděl, všiml si pavoučích ornamentů. "Pavučiny," vydechl sotva slyšitelně. Kdo to je? Ptal se sám sebe. Padla mlha. Zvonivě se rozesmála a jemu se rozbušilo srdce. Zalapal po dechu. Co to s ním bylo? Zatočila se a najednou se zastavila. Upřeně se dívala jeho směrem. Narovnal se a ukázal se jí. Díval se jí zpříma do očí. Celý se chvěl. Naklonila hlavu ke straně a pousmála se. "Kdo jsi?" zašeptal. "Jsem jednou z duchů podzimu. Jmenuji se Tarany," odpověděla. Její hlas šeptal jako vítr v korunách. Natáhla k němu ruku a on jí vyšel vstříc. "Zatančíš si se mnou?" usmála se. Přikývl. Hudba, kterou před tím slyšel, zesílila. Opatrně jí položil ruce kolem pasu. Začal s ní tančit. Měl pocit, že pluje. Topil se v jejích očích a přál si zastavit čas. Tančili dlouho do noci. Vůbec si nevšiml, že prošli skoro celým lesem až k hranici luk, které byly jen kousek od jeho vesnice. Dlaní ho pohladila po tváři. "Je čas se rozloučit," zašeptala a dlouze ho políbila. Objal ji a tvář zabořil do jejích překrásných vlasů. Cítil jak mu těžknou víčka. Probudil se prochladlý na jedné z mezí. Kabát měl deštěm promočený. Byl to jen sen? Ptal se sám sebe v duchu a zamířil k domovu. V tom zaslechl šeptat vítr a usmál se. Ne, bylo to skutečné a byl si jistý, že do smrti na tu krásku nezapomene. ~