Vzkaz srdečný tácek

RUCE aneb JAK DOSÁHNOUT BOHA

Celina byla hodná žena. Byla přívětivá k sobě i druhým. Jako sekretářka byla pilná a měla blízký vzah k Bohu.

Kvůli své karmě měla potíže s muži. Už ve svém předchozím životě se dostávala do komplikovaných vztahů. Její otec byl v tomto životě nejen problematický, ale i neschopný lásky. K tomu všemu se ještě seznámila s Reinerem. Byl to velký egoista. Jak myslela Celina na jiné, tak on na sebe. Jen jeho život byl duležitý. Všechno ostatní bylo vedlejší. Celina nedbala hlasů, které ji varovaly. Milovala Reinera a chtěla si ho vzít. Věděla, do koho se zamilovala? Přirozeně ne, jinak by se za něj neprovdala. Každopadně ne na světské úrovni. Na jiné se ale stalo docela něco jiného, jak uvidíme.

Celina byla šťastná, že si ji Reiner vzal, přestože to byl sobec a o nic se nestaral. Když porodila jejich první dítě, vydělával právě tolik, že stěží vyšli. Reiner se nestaral ani o dítě, ani o ni. Děti mu byly lhostejné. Miloval "spontálnnost", jak tomu říkal. O následky se měla laskavě postarat Celina. A tak otěhotněla ještě třikrát. Podle Reinera by bylo v pořádku, kdyby se rozhodla pro interrupce. Celina s ním vždy znovu mluvila o své nouzi. Byla plně přetížena starostmi o ty čtyři a nedostatkem peněz. Kromě toho velmi trpěla tím, že Reiner byl stále méně doma. Nějakého dne na to docela přívětivě a klidně zavedla hovor. Reiner odpověděl. "Nač mám chodit domů a poslouchat tvoje lamentování. Buď ráda, že přicházím jen tehdy, když jsem v pohodě. Aspoň je tu někdo, kdo má dobrou náladu, ty máš pořád jen starosti."

"Přirozeně", odpověděla, "máme čtyři děti, málo peněz a ty jako otec rodiny jsi zřídka doma." To vše řekla docela přívětivě. Reiner jí však nechtěl rozumět ani se vcítit do její těžké situace. Pro něj exitoval jen jeho svět, zájmy, které spočívaly v tom, jak si ulehčit život. Že Celina trpěla a potřebovala jeho podporu ho nezajímalo, ani o tom nechtěl vědět.

Tak nadále byl velmi málo doma, ale o to více v hospodách, kde utrácel finance, které jeho žena a děti nutně potřebovaly. Když se o tom Celina zmínila, velmi ho to rozzlobilo. Do toho jí prý nic není. On vydělává, ne ona. "Já se starám o děti, domácnost, prádlo, žehlím tvé košile, kalhoty a saka. To snad není nic?" ptala se.

"Proti tomu, co dělám já, to skutečně není mnoho. To umí každá uklízečka!" opovržlivě odpověděl. Byl totiž naprostý etoista a jako takový byl schopen vidět jen sebe a nikoho jiného.

Tyto diskuze Celinu velmi zraňovaly. Smutná a zlomená se stáhla zpátky a modlila se. To jí pomáhalo.

Reiner se těmito spory cítíl být "rušen". Chtěl žít život bez problémů a Celininy nároky a její očekávání ho obtěžovaly. Chtěl, aby mu dala pokoj a starala se o děti tak, aby po něm nic nechtěly, prala mu prádlo, dobře vařila a udržovala dům v pořádku. Jinak ho měla laskavě nechat na pokoji. Že něco potřebuje, to mu vůbec nepřišlo na mysl. V jeho světě nic takového neexistovalo.

Nějakého večera, když v hospodě utrácel společné finance i čas, který měl prožít se svou rodinou, seznámil se s Ulrikou. Zdála se být bez závazků a navíc byla egoistka, jako on. Reiner a Ulrika si okamžitě rozuměli, jako by se znali už od věků. Tak tomu také bylo. Znali se z doby před dvěma předchozími životy, jenže o tom už nic nevěděli.

Začali spolu chodit. Jeho ani ji nezajímalo a netrápilo, že ženatý a má čtyři děti.

Život s Ulrikou shledával daleko zajímavější než s Celinou a proto se také brzy s manželkou rozešel a nastěhoval se k Ulrice. "Ach, konečně zase život", myslel si. Brzy však zjistil, co ho stojí nechávat si prát prádlo v prádelně a chodit někam jíst, když neměl chuť vařit. Kromě toho nebyl život s Ulrikou právě laciný. Večer navštěvovala lokály. Protže by jinak musel být sám doma, chodil s ní. Tam poznal mnoho lidí, jelikož Ulrika měla hodně známých. Vždycky oplývala dobrou náladou. S cigaretou a skleničkou dokázala nenuceně bavit celou společnost. Často přitom na RAinera docela zapomněla. Flirtovala hned s tím, hned s oním. Reiner proto často žárlil. Protože vša vždycky šla domů s ním a čím více měla vypito, tím těsněji se k němu přimykala, potlačoval svou žárlivost.

Celina zatím trpěla pekelna muka. Byla teď uplně sama. Kromě toho měla nyní ještě méně peněz, než předtím, protože Reinera ani nenapadlo, dávat jí přiměřený "spravedlivý" podíl. Trpěla velikou nouzí. Mnohdy sama pro sebe neměla co k jídlu, jen aby měla aspoň pro děti. V noci často ležela v posteli a hladem a starostmi nemohla spát, zatímco Reiner a Ulrika vyprazňovali v lokále své sklenice.

Její finanční nouze byla tak veliká, že bezpodmínečně musela začít vydělávat. Ale jak? Tak se ptala sama sebe znovu a znovu. Nebylo možné pracovat jako sekretářka, protože nemohla být tak dlouho mimo dům. Její hodná matka jí sice vypomáhala, ale ani to nestačilo.

Proto se vždy znovu modlila k Bohu a prosila Ho, aby jí pmohl. Celina milovala Boha a Bůh miloval ji. Měl s ní v tomto životě velké úmysly.

Nějakého dne se setkala se svou dřívější spolužačkou Barbarou.

Kdysi spolu seděli ve stejné lavici. Tehdy se dělily o dobré i zlé do doby, než se Barbařini rodiče odstěhovali. Jak bolavé to tehdy bylo pro obě, co slz při loučení prolily. Na druhé straně to bylo v souladu s Božím plánem a byl to jeho dar. Kdyby Celina a Barbara tehdy zůstaly spolu, vzdalily by se sobě a jiskra, která tu teď po jejich bolavé rozluce ještě byla, by dávno zmizela.

Celina a Barbara se náhodně uviděli u společných známých a radostí si padly do náruče. Když si Barbara Celinu lépe prohlédla, zjistila, jak špatně se jí daří. Položila jí ruku okolo ramen a řekla. "Tobě se nedaří dobře, že je to tak?" Její pohled hladil propadlé tváře přítelkyně. "Ano, nedaří se mi dobře," odpověděla Celina a slzy jí vytryskly z očí. "Pojď posaďme se," řekla Barbara a vybídla Celinu, aby vyprávěla. Barbara byla pohnutá tím, jak bolavý je přítelkynin život s Reinerem. Když uslyšela, že nemá finance, řekla. "To se mi právě hodí. Umíš šít?" "Ano," odpověděla Celina, "šiji všechno na děti i sebe. Proto nosím také tuto sešívanou sukni. Je ze samých odstřižků. Nemám dost na to, abych si kouila látku, ze které bych ušila to, co nezbytně potřebuji. Rozstříhám staré, zničene věci a ušiju nové. "Úžasné", těšila se Barbara, já jsem právě otevřela exkluzivní butik a hledám někoho, kdo se mnou bude spolupracovat."

Když to Barbara říkala, hleděla na Celinu teplým pohledem svých dobrých očí. "Jak je to od tebe milé," odpověděla Celina, "já ale nemám čas, jsem ještě plně zaneprázdněna dětmi."

"To nevadí, můžeš pracovat doma. Když budeš souhlasit, dohodneme se, jaké šaty ušiješ a potom je můžeš v mém obchodě prodat. Ceny jsou vysoké, takže si docela dobře můžeš vydělat."

Celina byla dojata Barbařiným láskyplným chováním. Jak velice jí vyšla vstříc! Jak byla ochotna jí pomoci!

Když se toho večera rozcházely, domluvily si hned další schůzku, kdy dohodnou všechno ostatní. Tak se Celina stala švadlenou pro exkluzivní butik. Vydělávala nyní opravdu dobře. Barbara byla spravedlivá. I tak musela Celina pilně pracovat, zatímco Reiner a Ulrika probděli své noci po všelijakých putikách, seděla u svého šicího stroje a bojovala se spánkem. Byla Barbařinou pomocí hluboce dojata, stejně jako Boží láskou, která tak rychle odpověděla na její prosby. Přesto bývala často u konce sil. Seděla u šicího stroje, drahou látku v ruce a se sevřeným hrdlem se ptala Boha, proč jí to dělá tak těžké. Proč je vše tak složité? Proč jsem se dostala až na pomezí svých sil? Tak se ptala znova a znova.

Nevěděla, že už v posledním životě byla vysokou duší, která vykonala mnoho dobrého a tím velmi vyzrála, takže v tomto životě měla dosáhnout konečného naplnění. O tom všem nic neznala. Netušila ani to, že současný život je jejím posledním na zemi. Vysedávala u šití, bojovala se spánkem a ptala se sama sebe, proč jí toto všechno Bůh přisoudil. Kdo je vlastně Bůh? Jak Ho pozná? Je vždycky s námi, protože On je všechno. Ano, ano, přemýšlela, ale jak a kde Ho mohu vidět? Jak tak seděla pohroužená v myšlenkách, vytáhla svou ruku zpod pruhu látky. Ležela nyní přímo pod světlem lampy. Celina se na ni dívala a žasla. Za prvé proto, že se ještě nikdy na svou ruku vědomě nepodívala a za druhé proto, že ji to ještě nikdy nenapadlo. Jaký zázračný nástroj je taková ruka, co všecko dokáže dělat. Všechno, všechno, všechno! Čím bych byla bez svých rukou, myslela si a žasla. Náhle jí proběhla hlavou myšlenka, že na své ruce může vždycky vidět, že Bůh je v její blízkosti, že je vždycky s ní, že všechno je Bůh. Tak jako i ruka, nekonečně dokonalá, zároveň však docela nenápadná. Docela všední. Docela "normální." To je Bůh. Celina byla udivena tím, co slyšela. Jakou službu jí dávaly její ruce. Nikdy kolem toho nedělaly žádný povyk. Byly tady, její ruce. Pomáhaly, kde mohly. Zvláštní, myslela si Celina, tyto nádherné nástorje si nikdy neuvědomila. Zvláštní!

Od této chvíle svoje ruce vždy znovu pozorovala s podivem. Zvláště v noci, když šila a už nemohla dál, dívala se na ně. Potom seděla ponořena v myšlenkách o tom, jak zázračná jsou stvoření. Tak se zamyšlela. Vždy znouv a znovu pozorovala svoje ruce a divila se, co všechno umí. Kde je při tom však Bůh? Ao, milý, drahý Bože, kde jsi?

Po několika nocích si uvědomila, jak intenzivně své ruce pozoruje, žasne nad jejich schopnostmi a ztrácí se v myšlenkách tehdy, když je obzvláště unavená. Poté se vždy cítí úplně svěží. Vždyť pozorování mých rukou je jako meditace, přemýšlala. Ponořím se do myšlenek o schopnostech svých rukou a o schopnostech Boha a potom jsem opět plna odvahy a síly. Jaký to dar! Je možné, že je to ono božské v mých rukou, co mi dává tolik síly, když je pozoruji a uvědomuji si je? Tak se ptala sama sebe.

Časem se úhel Celinina pohledu změnil. Stále více si všímala rukou a jejich fascinujících schopností. Když byla například v Barbařině butiku a obsluhovala zákaznice, měla často příležitost pozorovat jejich ruce. Zvláště tehdy, když upravovala sukně a byla skloněná. To ji dojímalo a byla zamyšlená. V takových okamžicích měla v obličeji zvláštní jas, který na všechny působil. Proto se také mimo jiné stala srdcem Barbařina butiku.

To všechno Celina nevnímala. Zato však žasla, jak si kousek po kousku stále více uvědomuje, jak jsou všechny ruce zázračné. Neexistovaly pro ni rozdíly mezi rukama. Bez vyjímky je shledávala zázračnými, božskými a výjímečnými, plnými světla.

Pak přišlel čas, kdy viděla to světlo nejen v rukou, ale i ve všech tvářích. Po nějakém čase se rozšířilo po celém těle.

Celina zřetelně viděla Boha v každém a ve všem. Teď byla stále naplněna štěstím. Dosála svého cíle. Svého cíle? Ne nikoliv svého, ale cíle, který pro ni Bůh určil, mókši, konečné osvobození.

Rozpoznala, že Reiner prodchnut sobectvím, jenž dělal všechno, aby ji zranil, nebyl jejím nepřítelem, jak se dlouho domnívala. Nebyl jejím sokem, nýbrž důležitým podnětem, aby učinila rozhodující kroky k svému osvobození. I on má dvě ruce. Jak je to všechno zázračné. Tak přemýšlela o Reinerovi. V srdci jí zářilo světlo. Co se stalo s jejím mužem?

I jemu se dostalo milosti. Ulrika totiže nebyla dobrá žena.

Teď jsi zaskočen, protože si myslíš, že dar milosti může být jen dostat dobrou ženu. Tk tomu ale není. Záleží totiž vždy jen na tobě a tvé karmě, zda je ti dáno učit se přízní nebo utrpením.

Pro Reinera jako ryzího sobce bylo podstatné to druhé. Proto padl právě na Ulriku. Ta si ho vyhlédla jen z toho důvodu, že ji opustil její přítel Norbert. Proto každý večer chodila do nočních lokálů. Věděla, že tam Norberta pravděpodobně uvidí. Kdy a jak jen mohla, sehrála velké divadlo, aby h na sebe upozornila. Reiner pro ni nebyl nic než kus dekorace, který měl vzbudit Norbertovu žárlivost. Víc od něj nechtěla.

To nějakého dne došlo dokonce i slepému egoistovi Reinerovi. Když přišli domů, řekl Ulrice. "Mám takový pocit, že mě nemiluješ." Protože to Ulrika popřela, dále už o tom nemluvili, ale Reiner, který viděl jen sebe, netrval na žádném vysvětlení a klidně usnul. Již příští ráno mu Ulrika telefonovala ze zaměstnání, že má mnoho práce a přijde později. Objevila se pozdě v noci a poznamenala, že se zpozdila, protože ještě všichni zašli "na skleničku". Ve skutečnosti se sešla s Norbertem a zůstala u něj večer i část noci. Jelikož si jím však dosud nebyla jista, ještě si držela Reinera v záloze. S Norbertem se tajně scházela tak dlouho, dokud nezískala jistotu, že se s ním opět sblíží. Sotva to bylo zřejmé, řekla Reinerovi. "Žiji teď zase s Norbertem, prosím, aby ses během příštích dnů odstěhoval." Reiner zůstal stát s otevřenými ústy. Zřejmě nemohl pochopit, že je někdo právě tak surový, jako on. "Vždyť já pro tebe oběžoval svoje manželství," vypravil ze sebe po chvíli. Ulrika se svou brutalitou stala jeho učitelkou. "Ty že ses pro mě obětoval? Nebuť směšný! Co je mi po tvém manželství? To je tvůj problém. Nějaký čas jsme byli přátele, dokud to bylo pro oba výhodné. Teď už nám to nevyhovuje, musíš se tedy odstěhovat. To je přece normální. Není důvod si stěžovat, snad jen si něco vysvětlit a to právě děláme. Takový je život. Tvrdý, ale upřímný."

"Když teď zase žiješ s Norbertem, nebyl jsem ničím jiným, než náhražkou." Ulrice připadly Reinerovy pocity velmi sentimentální. Nejraději by ho hned vystrčila ze dveří. Ovládla se však a klidně prohodila. "Řeklabych, že můžeš být rád, že jsem si tě jako náhražku vybrala, protože jsme si spolu dobře užili. To je to, o co jde. Kromě toho jsi bezpodmínečně chtěl pryč od své ženy a svých dětí. K tomu jsem ti také pomohla.".

Reiner, ten dokonalý sobec žasnul, protože musel unat, že Ulrika je přinejmenším stejně sobecká, jako on. Byla mu dokonalým zrcadlem,i když si to samzřejmě neuvědomoval. Na to byl k sobě příliš nekritický. Ulrika mu však zasadila rozhodující ránu. Její sobectví a chlad ho natolik zasáhly, že o tom měsíce přemýšlel a trpěl. Byl hluboce zraněn. To byl rozhodující krok k jeho vyléčení. Jeho nitro se otevřelo. Posléze přišlo ještě mnoho takových ran. Silnějších i slabších. Potom se z čistého sobce Reinera stal Reiner čistý, ten, který měl otevřené nitro pro sebe a své bližní. ("Rein" je v němčině čistý.)

V té době už Reiner dávno nemyslel na svou dobrou učitelku Ulriku. I ona se změnila.

Jmenovala se ještě Ulrika? Jmenoval se on ještě Reiner?

Čas a život rychle uběhnou. Co zůstává, je otevřené nitro. To nestárne a nikdy neumírá. Stejně jako zářící ruce, které viděla Celina. I ty byl tak plné lásky a jasu, že je žena viděla jako krásné a dokonalé. A proč tomu tak bylo? Její nitro bylo totiž již natolik otevřené, že se do něj vešly všechny ruce.

Když někomu s láskou podržíš ruce, držíš i jeho nitro ve svém nitru. Cesta je dlouhá, ale cíl je docela prostý.