Oldol

Všechno to začalo tak, že moje dítě je dravá šelma. Sotva začalo mluvit, shánělo se hlavně po krokodýlech, lvech, vlcích a jiných pokud možno co nejnebezpečnějších zvířatech. Kudrnaté vlásky, něžný úsměv, řasy jako mrkací panenka, no člověk by řekl jemná holčička. Ale ne, dítě je nadaný lovec amatér a každý den doma rozehrává líté boje o přežití. Poněvadž jsou naši plyšáci směšně malí na to, aby obstáli proti tak silnému nepříteli jako je tříleté dítě, napadlo mě, že si pořídíme něco velkého.

Ale ouha, ke koupi jsou v obchodech sice velcí, ovšem ostudně roztomilí medvídci. Něco takového nám nemohlo vyhovovat. Tak jsem se rozhodla, že zkusím plyšáka ušít. Řekla jsem si, že když ho zkazím, bude alespoň dostatečně nahánět hrůzu a moje dítě by tedy mělo být spokojené.

Ušila jsem na něm i kapsy na zip, aby se do něj dalo něco schovat. První plyšák vypadal takhle:

Dítě skákalo radostí, nazvalo plyšáka "mámou", což může a nemusí vypovídat o mém vzhledu, a vyžádalo si k němu ještě tátu.
Táta vypadá takhle:

Zjistila jsem, že mě šití obřích plyšáku baví. A tak jsem tady.
Plyšáci, které vyrobím, u nás žijí schovaní, protože kdyby je dítě jen koutkem oka spatřilo, okamžitě by uspořádalo bitku za účelem zabrání nové kořisti. Jsou vyrobení z bavlny a fleecu. Vycpaní jsou dutým vláknem, které je vhodné i pro alergiky. Neobsahují žádné malé části. Můžete si s nimi sednout ke stolu, lehnout do postele, povídat jim, jaký jste měli den, nebo je nechat plně napospas Vašemu dítěti. Jsou obří a vydrží VŠECHNO to, co Vy už nebudete muset.