Jaký jej chceš mít, takový bude. Jak chceš, kdy chceš. Spousty možností. Prostě jak chceš... Fakt...

O čem tohle povídání vlastně je? O životě? No jo, taky. Ale vezmu to jinými klikatými cestičkami. Totiž: žádný šperk přeci nemusí mít jen jednu finální podobu. A tady se otvírá příběh šperku, který se může klidně stát i ozdobou interiéru. Čtěte dále...

Žena s dlouhými vlasy, občas si kupuje moje šperky. Modrá. Indigo a půlnoční modř. Tyhle barvy má prostě ráda. Jeden krásný modrý achát v cínované obrubě, ten už má. No a teď ještě druhý. Ano, už je u ní. A pak šup, jsou u mě zase zpátky. Oba.

Copak? Co?

"Co takhle něco s nimi? Něco. Nevím co. Propojit je. Něco boho, něco variabilního, chrastícího, velkého, něco nevím jakého, výrazného, jdem do toho?"

No a já tyhle výzvy prostě miluju. Ještě nevím, co to bude. Bude to jeden z intuitivních šperků, kdy si mě zákaznice pustí k sobě blíž. Není to úplně rozhovor. Nechá mě číst. Bez písmenek, bez SMS. Upgrade těch dvou, původně už hotových přívěsků, s důvěrou nechává na mně.

A tak vytahuji anténu. Ladím signál. Ne, nic. Je to ve fázi "objednávka tam někam".

Ano? Už? Tak kreslím. Ty moje sešitky a papírky, bez nich by to nešlo. Jsou všude. Všude, kudy chodím. Na stole, v kabošce, v šuplíku, v kuchyni, v lednici už taky byly. U postele hlavně a v posteli nejčastěji. Kreslím, kreslím.

No a pak mi dorazí fotka. Přeci jen má Dlouhovláska nějakou představu. Dobře, to vypadá dobře. Kreslím a kreslím.

Sedám k pracovnímu stolu a tolik se těším. Nářadí si zachrastilo radostí.

"Kdepak ty papírku jeden... kdepak jsi?" Ještě si u toho zpívám.

Není. Och. Nevadí, někde je. Neobjevil se už nikdy. Asi šel kdovíkam. Tak to bude jinak.

Kreativní pauza...

A najednou zase kreslím kreslím. I to nářadí si opět chrastí. Nejen radostí, ale je fakt v akci. Začíná to nabírat konkrétní podobu. Jenže mi to neladí. Měděná sluníčka, k tomu modrý achát v obrubě stříbrné barvy a patina navrch. A bude to variabilní. Takže karabinky, řetízky. Nene, neladí mi to. Nářadí dochřestilo.

Kreativní pauza. Nekreslím, nechřestím.

A pak jednou sedím u pracovního stolu a naprosto nevinně zjišťuji, že motiv, co mám v ruce, patří těm modrým achátům. Tak přeci jen kreslím a dolaďuji tvary.

Ten pocit, ten klid... to ONO... Všechno to půjde krásně propojit, vymyslet i technicky.

Otvory, očka, karabinky, přívěsky, řetízky. Naležato, visící, s přívěsky i bez. Půjde tam zavěsit i něco dalšího, co už má milá Tmavovláska doma.

Jak bude chtít, kdy bude chtít, spousty možností. Fakt jo.

Tento nevšední šperk se pak docela neplánovaně stal na určitou dobu ozdobou okna u mého pracovního stolu. Skvělý tichý společník :) Koukám přes něj na nebe a píšu té ženě, cože se u ní v té době dělo. A co se dělo tady. Cestička ke šperku se klikatila pár měsíců. Ty papírky občas někde mizely... a už se nikdy neobjevovaly. No jo, všechno bylo jaksi v pohybu. Těch změn, které se v životech udály. Někdy dobrodružně rychle, někdy zlehka, někdy strnule a bez inspirace. A pak ta variabilita.

Některé šperky zkrátka nepotřebují finální podobu. Jako ty naše životy.

P. S.: A to jsem se ani nedotkla veselých okamžiků při focení šperku. Tento šperk je zkrátka mnohotematický. Lidi okolo klubu Nestejní si můžou s lehkým úsměvem připomenout mé fotografické inspirace. Dost nás to focení baví. :)