Napadlo vás někdy jít se podívat se svojí ratolestí na umělecký kroužek? Možná byste o tom měli začít přemýšlet. Marie šla, nadchla ji keramika, pak potkala Fler, a teď tu máme Muriel de Mour! Ale lepší bude, když o sobě víc prozradí sama...

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Dobrý den! Jmenuji se Marie Cinková a několik let tvořím malá i velká dílka z keramické hlíny. Zde na Fleru mám dva prodejní profily. Muriel de Mour je zasněné místo plné panen, andělů a jemných věcí. V Dílničce kocourka Mourka spolu s dcerou Michaelou tvoříme vesele, barevně, a často pohádkově. Tak… to mi šlo lehce… :-).

Pokračovat bude pro mne těžší… Nerada o sobě mluvím, spíše naslouchám druhým. Jsem obyčejná žena s obyčejnými starostmi, která se často zavře před okolním světem do ulity, zaboří prsty do hlíny a nechá se unášet myšlenkami v jiném prostoru, světu fantazie, něhy, barev. Bylo mi dáno do vínku při narození plno schopností. Jako dítě jsem krásně zpívala, malovala, dobře se učila… Hrála jsem osm let klasiku na kytaru a kdo ví, kde bych dnes byla, kdyby se mě tatínek nebál poslat do „velkého města“ na konzervatoř. Po gymnáziu jsem zvolila nástavbu „ženská sestra“, pracovala několik let na porodnicko-gynekologickém oddělení, potkala svého muže a porodila tři děti. Mezníkem se stala komplikace u posledního porodu a neplánovaná dlouholetá „mateřská dovolená“.

Jsem Blíženec a nedokážu sedět na jednom místě. Nejprve jsem se věnovala aktivně šití. V době, kdy byly moje děti nejmenší, jsem je oblékala svými výtvory podle Burdy, troufla jsem si i na pánské košile. Pak už se trh zaplnil pěkným oblečením, nebylo potřeba šít, tak jsem pro změnu začala ve velkém vyšívat obrazy převážně křížkovým stehem. Čím větší a složitější obraz, tím lépe! Byla to výzva. Když jsem zaplnila byt a obdarovala příbuzné, začala jsem se ohlížet po něčem jiném…

Jak jste se dostala k tvoření?
Moje dcera chodila na kurz keramiky. Přihlásila jsem se také, a zde jsem se poprvé seznámila se základy tvoření z hlíny. Hodně mě to bavilo, ale hodiny mi připadaly dost stejné. Nikam mě to neposouvalo. Zakoupili jsme domů pec a já začala po večerech vytvářet. Když na to kouknu zpět, vidím moje první výtvory strašné, uáááá! Dlouho jsem bojovala s křivkou výpalu, nedokázala jsem kvalitně vypálit glazury. Sbírala jsem informace, kde bylo možné. Můžu upřímně říct, že jsem se technicky i znalostmi zdokonalila až tady na Fleru. Kvůli nemoci syna je pro mě těžké odjet někam na specializovaný kurz, ale tady mi stačilo pár dobrých rad v mém milovaném klubu keramiků. A mohla jsem „roztáhnout křídla“…!
Za to, kde jsem nyní, můžu vděčit své trošce nadání a okolnostem, v kterých jsem se ocitla. Myslím, že ačkoli nemám školy z oboru, můžu poskytnout výrobek určité kreativity a kvality. Prodávám téměř výhradně díky internetu. Tento způsob mi vyhovuje i vzhledem k náročnosti některých děl, které by ztratily kouzlo v narvané kamenné prodejně. A odezva v hodnocení mými zákazníky je pro mne velkou podporou a radostí. Jsem vděčná tomuto portálu za příležitost, kterou mi dal, a myslím, že můžu být příkladem mnoha dalším lidem, kteří se ještě „nenalezli“.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Když mi poprvé řekla dcerka o Fleru, byla jsem nadšená! Tolik krásných věcí pohromadě! Začala jsem si kreslit nápady, co bych mohla doma zkusit vyrobit (smích), až mě napadlo… Mohla bych si vůbec dovolit nabídnout něco, co jsem doma vyrobila? První prodej mě polekal! :-) Začátky byly opravdu těžké. Do té doby jsem si uměla na počítači prohlédnout e-maily. V tomto směru jsem v domácnosti opravdu zakrněla. Nepotřebovala jsem fotit, takže první výrobky mně fotila dcera. Ale měla jsem jinou představu, tak jsem se musela naučit obsluhovat fotoaparát. Program na úpravu fotografie jsem měla na papírku přeložený z angličtiny do češtiny a podle toho postupovala. Dnes už jsem s počítačem větší kamarád a používám několik upravovacích programů. Ke zdokonalení prezentace jsem si pořídila zrcadlovku (i když z druhé ruky). Fotky jsou, pravda, trošku lepší, ale je to stejně běh na dlouhou trať. Loni jsem si stejnou cestou pořídila lepší objektiv a pořád se mu snažím přijít na kloub :-). Výrobu keramiky mám sice jako vedlejší pracovní činnost, ale přesto jí věnuji hodně času, protože se snažím stále o kvalitnější jak tvorbu, tak její prezentaci. Takže lze říct, že tvořím profesionálně. Cítím totiž odpovědnost za spokojený pocit každého, kdo u mne zakoupí zboží.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Abych řekla pravdu, vždy jsem toužila umět točit na kruhu. Dokonce jsem si jeden starý kruh pořídila, ale moje pokusy byly marné. Hlína si lítala, kam chtěla. Navíc většina točených věcí se pak používá k užitkovým účelům. Na ty je potřeba drahých atestů, do kterých se mi v mém případě nevyplatí investovat. A tak jsem točení odložila do budoucna a věnuji se hlavně modelovací technice. Mám takovou vlastnost, že se nebojím používat zdánlivě nemožné postupy, které mi kupodivu vycházejí, a proto je pro mou tvorbu výrazným znakem drobný detail a náznak pohybu. Na škole mě hodně bavila deskriptivní geometrie. Ačkoli někteří spolužáci omdlévali při představě, že by měli položit trojúhelník, mně to kupodivu problém nedělalo, dokonce jsem si odvážně zvolila tento předmět jako maturitní. Mám totiž velkou vizuální představivost, geometrické obrazce mi vůbec nedělají problém, dokážu si dopředu představit, jak se vše přetočí a poskládá. To se mi velice hodilo jak při dřívějším šití, tak i nyní při keramice.

Převážně pracuji bez šablon, pláty a díly řežu podle oka, a ono to vždy docela vyjde (smích). Problémem je, když se k některému projektu vrátím po delší době. To je pak těžké odhadnout, jak velké díly jsem vlastně řezala. Zato je zaručené, že každý objekt, který vyrobím, je jedinečný originál! :-)

Keramika mi učarovala mnohotvárností. Člověk na ni musí být naladěný a mít čas, jinak se dílo nedaří, bortí se hlína, praskají části, prostě to nejde. A kdybych byla muž, řekla bych, že je to náročná milenka. Pořád se do ní vráží peníze! :-) S výrobou souvisí dostatek pracovních nástrojů, neustále si pořizuju nové a nikdy nemám dost! Mojí největší vášní jsou štětce! Pokud někde zabrousím do keramického centra, nemůžu odolat zejména štětcům s kuními chlupy a čínským štětcům. Dobře nasakují a malují, jakoby hladilo peříčko. Občas kupuji nové glazury, nebaví mě stát na jednom místě, pořád hledám nové cesty. Ačkoli jsem si zvolila tak náročné řemeslo, jak finančně, tak prací, nelituji. Vrací se mi to v naplnění duše. A věřím, že to lidé z mé tvorby cítí.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Poslední dobou je můj tvůrčí proces bez konce a začátku. Jednu pec končím a druhou už mám rozdělanou. Mám v hlavě tolik vizí, které bych chtěla zhmotnit, ale den má málo hodin. Zatím se vracím k výrobkům, o které je zájem, a které mi v nabídce obchodu chybí. A protože mám dva prodejní profily, mám dvakrát tolik práce. Jedna část Blížence zhmotní něžnou sošku víly, druhá si odběhne k vytvoření trpaslíčka.

Samotný tvůrčí proces spočívá ve zvolení typu hlíny podle plánovaného výrobku. Po zpracování hlíny a vymodelování základu věnuji čas detailnímu zdobení. Pokud je hlína mokrá, dá se ještě cokoli změnit a zachránit. Nechávám sošky schnout na parapetu a ráda se na ně dívám. Tento okamžik považuji za největší zázrak! Uschlá hlína, která má výraz, energii, vzbuzuje úsměv, a přesto je tak křehká a pomíjivá. Stačí trocha vody a je z ní zase bláto… Usušené sošky pak obrušuju brusným papírem a škrábu speciálními nástroji do požadované podoby. Toto je poměrně náročná práce, kdy musím pracovat velice opatrně, abych něco nezlomila! V této etapě také dorývám jemné rysy obličeje, například k panenkám se vracím opakovaně s časovým odstupem, protože různé světlo během dne odhaluje různé asymetrie. V určitém okamžiku si musím říct dost a nechat to být, jinak bych čistila a „šmirglovala“ všechno ještě dodneška (smích)...

No a pak mokrou houbičkou všechny plochy vyhladím. Keramika projde prvním výpalem na 950°C, a pokud vše dobře dopadne a výrobek nevybuchne v peci, přijde fáze patinování. Toto je nejnepříjemnější část celého procesu! Okolí zakryji proti postříkání a celou sošku pracně do nejmenší skulinky natřu nejčastěji burelem (černý kysličník). Často musím výrobek držet hlavou dolů, aby se kysličník dostal i na místa, kam v běžné poloze štětcem nedosáhnu, a tak se stává, že třeba žongluju s čtyřkilovým trpaslíkem v jedné ruce a druhou natírám. Na závěr vše pracně omývám pod proudem vody, kysličník zůstane v záhybech a vytvoří stínování. Poslední fází je dekorování výrobku převážně glazurami. Tuto etapu mám docela ráda, můžu ji přerušit, kdy chci a žádné „nebezpečí“ už téměř nehrozí (kromě vybublání glazury). Velké věci maluju někdy i čtyři hodiny. Pokud je hotovo, můžu dát naglazovanou věc do pece na ostrý výpal. Pak jen napjatě čekám, jestli se mnohahodinová práce zúročila!

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Možná byste čekali, že mě podporuje hlavně rodina. Ale můj manžel na moje tvoření spíše žárlí :-). A tak si nejprve pořídil papouška, potom motorku. Nevím, co mě čeká dál… (smích). Musím svůj čas poctivě dělit mezi něj a keramiku rovnoměrně, abychom byli spokojení oba dva. Velkou oporou při pracovních problémech a moje zázemí je klub Růžový panter, který se skládá z lidí, kteří už něco dokázali, ale stejně mají potřebu mít stále lepší prezentaci výrobků. Navíc nás všechny spojuje radost z focení. A nakonec je pro mne důležitý také názor zákazníků, lidí, kteří se ke mně někdy opakovaně vrací. Jejich názorů si velice vážím.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Na svých cestách po Fleru potkávám plno šikovných lidí a skláním se před jejich dovedností. Občas je pozdravím v profilu, s některými jsem v klubech, jmenovala bych strašně dlouho… Mám mnoho virtuálních přátel! Mému srdci jsou zde nejbližší Montebell, která mě „donutila“ zabývat se více focením, a pak ReD, Nady a Lydie Dostálová, s jejichž pomocí jsem prošla dlouhou flerovskou cestu přeměny z kukly v motýla. Každá nabízí jiné zboží, ale jejich obchody spojuje krásná ruční práce s elegancí. V hliněném světu jsou mi velmi blízké Dalet, VeronikaArt a Slavkaleon svým přístupem k tvorbě i lidsky. Ale i další členové hliněného klubu stojí za pozornost, protože keramici jsou lidé více obětující než přijímající a jejich mysl je milá a upřímná.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
To je moc těžká otázka. Snad je to moje první Johanka, která se mi dodnes líbí svojí křehkostí a jemností. Po ní jsem pojmenovala kolekci panen: Johanky. Pak si také vážím mé misky s hadem, kterou jsem vytočila při testování kruhu, kupodivu měla pěkný tvar a dekorováním z ní vznikl zajímavý originál.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Ano, jsem kovářova kobyla! (smích). Jedině své první ptáčky ještě z keramického kurzu nechávám přes léto v krmítku, aby nebylo prázdné. A občas mi někde na zahradě vykoukne hlava trpaslíčka, kterému vybouchlo v peci tělíčko. Ostatní výrobky putují k zájemcům nebo je někomu věnuji.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Pokud mám volno a jsem doma sama, pustím se do uklízení. Když modeluji větší věci, hlína zasychá, musím dílo dokončit. A tak malinko vše okolo mne pustne. V chladných měsících chodím cvičit, v létě jdu ráda do přírody… Také již několik let s manželem navštěvujeme taneční kurzy, je to pohybová i společenská relaxace. Občas si udělám výlet. V květnu jsem byla na pár dnů v Paříži a od té doby jsem trošku jako ve snu. Tak silný zážitek jsem nečekala, a tak mám podezření, že jsem byla v minulém životě Francouzka :-). Všechno mi tam bylo milé, blízké, historie mě silně oslovovala. Nedokážu popsat pocit, když jsem stála dva metry od Mony Lisy. Ráda bych se tam ještě někdy vrátila…
Nyní začalo pěkné počasí, a tak o víkendech pobývám na chalupě a nořím ruce do hlíny, i když ne keramické. Kolem mne cvrlikají ptáci, šumí ve stromech, bublá potůček a já čistím duši. Nejvíce miluji čas houbaření. V lese mne to přímo nabíjí, našlapuju tiše po mechu a nejdu domů, pokud nenajdu svého „krále“.
Můj svět se trošku změnil po loňské nemoci, kdy jsem si uvědomila pomíjivost života a přerovnala v sobě hodnoty. Hodně jsem se věnovala práci, nechovala se k tělu hezky, a to mi vypovědělo službu. Dnes se už za ničím nehoním. Pokud něco dělám, tak s radostí. A to doporučuji i všem ostatním.

Jak vypadá váš ideální den?
Tak takový neexistuje! Ideální by pro mě bylo, kdybych mohla 12 hodin spát, 12 hodin mačkat a hladit hlínu, jít s manželem na procházku, odskočit si na cvičení, mít tak tři hodiny klidu na počítač, něco si přečíst, věnovat se domácnosti, posedět s přáteli… Sami vidíte, že můj ideální den by měl mít nejméně 35 hodin…!

Jaké máte pracovní plány pro příští týden a jaké pro příští rok?
V příštím týdnu budu asi intenzivně modelovat velké věci, protože koncem měsíce se chystám přemístit na chalupu, a z té by jejich transport byl obtížný. Jiné plány nemám, protože toto mi zabere veškerý čas. Plány na příští rok… hm… chtěla bych vyvážit poměr času stráveného při keramické tvorbě k mému volnému času. Dále bych se chtěla věnovat více novým projektům, což nyní z nedostatku času nestíhám. Moc ráda bych si zkusila vyřezávání do dřeva. Řezbářskou sadu mám koupenou už dlouho. Také bych se konečně chtěla začít zdokonalovat v kreslení podle krásné učebnice pro módní návrháře, kterou jsem koupila za strašné peníze v jednom benátském antikvariátu. Zatím si ji jen zálibně prohlížím. Jsou tam linie těla, kresba rukou, obličeje, stínování… no prostě samé zajímavé věci! A tak doufám, že se příští rok všechny moje plány splní! :-)